Karl May

VINNETOU II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10. STANICE ECHO

Od rána jsme toho dne už za sebou měli přinejmenším čtyřicet anglických mil a bylo s podivem, že se starý Viktor ještě stále držel. Jeli jsme teď lesnatou úžlabinou, úzkou jako kaňon, s vysokými! a příkrými stěnami, a chystali jsme se porozhlédnout po nějakém místě, které by se hodilo k utáboření na noc. Vtom se ale výš nad naší hlavou nečekaně rozestoupily a my jsme se ocitli u stranního přístupu rozlehlé kotliny, v jejímž středu leželo jako stříbrné zrcadlo malé jezero. Napájela ho nenápadná říčka, přitékající od východu a po průtoku jezerem mířící z kotliny na západ

Pohled, který se nám tu náhle naskytl, nás překvapil tak, že jsme bezděčně zarazili koně. Překvapením pro nás však nebyla kotlina! sama, nýbrž něco jiného. Protější svahy za vodou byly totiž zbaveny lesa a rozbíhaly se po nich lány polí, přičemž níž v dolině se pásli koně i skot, ovce a kozy. Na úpatí svahu pak stálo pět velkých srubů s pomocnými kůlnami, stájemi a chlévy, a vše se velmi! podobalo podhorským stavením v mé vlasti; docela nahoře na stráni stála dokonce i roubená kaplička.

Před ní jsme spatřili stát hlouček lidí. Nikdo nás však zatím! nezpozoroval, protože všichni se dívali k západu, kde se sluneční kotouč zvolna spouštěl k obzoru. A zřejmě v okamžiku, kdy se dotkl hladiny říčky, kterou zlatil kouzelným nachem, zazněl shora stříbrný hlas zvonku.

Zde, uprostřed válečných stezek Indiánů, v srdci Divokého západu, kaplička! Dojetím ze vzpomínky na rodný kraj jsem bezděčně smekl.

"Co je to?" zeptal se Vinnetou.

"Osada a klekání," odpověděl za mě Fred.

"Uf! Osadu Vinnetou vidí, ale neví, co je klekání. Slyší zvonek, ale neví, jak se dostal sem do divočiny?"

"Až potom!" šeptl Fred, když viděl, že překvapením nejsem schopen slova.

Sotva dozněl poslední úder zvonku, ozval se čtyřhlasý zpěv, který se nesl čistým vzduchem z protější výšiny jasně až k nám. Poslouchal jsem užasle nejen zpěv, ale ještě víc jsem byl ohromen slovy:

"Světla dne zvolna ubývá a noc se vkrádá tichou tmou.

Ach, kéž i bolest uplývá za tím dnem v dálku tajemnou!

Madono, k nohám kladu ti prosbu svou, k hvězdám vznes ji výš

a písní nech se zdraviti,

kterou dnes z úst mých uslyšíš:

Ave Maria!"

Co to? Jak je to možné? Vždyť to je píseň, kterou znám! Moje zamilovaná píseň! Jak se dostala až sem do té divočiny Skalistých hor? Tak jsem v duchu zmateně přemítal, zatímco mi dojetím až zvlhly oči. Tady, kde bych nebyl čekal ani Indiána, nacházím najednou výborně sezpívané kvarteto! Jen tím, že se moje dojetí a překvapení najednou zvrátilo v bláznivou radost, si lze vysvětlit, že jsem po doznění posledního tónu strhl medvědobijku z ramene, vypálil rychle za sebou do vzduchu dvě rány a nasadil svému černošedému grošákovi ostruhy. Jako šipka jsem pak svištěl přes kotlinu, přes říčku a rovnou ke srubům.

Oba výstřely probudily nejen ozvěnu lesů a skal, které objímaly kotlinu, ale i život v osadě. Začaly se otevírat dveře a lidé rozčileně (...)

(......)