Karl May

VINNETOU II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12. APAČOVA ZÁVĚŤ

Vinnetou mrtev! Ta dvě slova snad postačí, aby každý pochopil, v jakém duševním rozpoložení jsem tehdy žil. Bylo mi, jako bych se vůbec nemohl od jeho hrobu odtrhnout. První dny jsem nebyl schopen než sedět mlčky vedle něho a zpovzdáli přihlížet přičinlivému shonu lidí, kteří začali zakládat svou novou osadu Říkám, že jsem přihlížel, ale v podstatě jsem neviděl nic. Slyšel jsem jejich hlasy, ale splývaly mi jen v jediný bzukot, který jsem nevnímal. Byl jsem duchem nepřítomný a strašně všem vzdálený. Ocitl jsem se v podobném stavu jako člověk, který dostal ránu do hlavy a teď napůl omráčený všechno vnímá jakoby zdálky a všechno vidí jako v mlze. Bylo vpravdě štěstí, že naše stopa ušla pozornosti Indiánů a že neobjevili místo našeho nynějšího pobytu. Nebyl jsem to teď vůbec já, nebyl bych se jim ve svém nynějším rozpoložení mohl postavit. Nebo je snad přece možné, že by mě nějaké nenadálé nebezpečí bylo vyburcovalo a vytrhlo z mého pohroužení do sebe? Kdo ví!

Ti dobří lidé se plni upřímné účasti namáhali mě rozptýliti a získat mě, abych se podílel na jejich životě a konání, ale výsledek] jejich snah se dostavoval jen pomalu. Uplynulo přes půl týdne než jsem se sebral a jako náměsíčník jim začal pomáhat v jejich práci. A blahodárný účinek se přece jen načas dostavil. Museli ze mne sice zpočátku ještě jak se říká každé slovo páčit, ale aspoň moje bývalá činorodost a výkonnost se mi opět vrátila. A tak navenek jsem byl brzo zase ten, jehož radou a názory se ostatní řídili.

Ta léčba trvala dva týdny a potom jsem si řekl, že déle se už nesmím zdržovat. Slíbil jsem přece svému bratru a jedinému příteli, ; že vykonám jeho poslední vůli, a to znamenalo vydat se nejdřív na Nuggettsil, kde jsme před léty pohřbili Inčučunu a Vinnetouovu krásnou sestru Nšoči. Taky bylo mou povinností zajet na Rio Pecos a Meskalery i ostatní Apače vyrozumět o smrti jejich nejslavnějšího a nejstatečnějšího náčelníka. Věděl jsem sice, jak rychle se zvěst o takové události roznese po prériích došla tam možná již dávno přede mnou, ale přesto jsem tam chtěl zajet sám, protože jako očitý svědek jsem o tom neštěstí mohl podat nejspolehlivější zprávu. Osadníci se mohli beze mě obejít, jejich práce utěšeně pokračovala, a kdyby byli potřebovali nějakého zkušeného zálesáka, mohli se přece obrátit na Freda Walkera, který se rozhodl nějaký čas mezi nimi zůstat.

Rozloučení bylo krátké, ale srdečné. Potom jsem se vyšvihl na svého černošedého grošáka, který si zatím důkladně odpočinul, a nastoupil jsem svou dalekou jízdu.

Jiný na mém místě by se byl jistě snažil do své cesty zahrnout co nejvíc míst osídlených lidmi. Já jsem se naopak takovým místům podle možnosti vyhýbal. Potřeboval jsem být ve svém zármutku sám.

To přání se mi splňovalo až k horní Bobří říčce, vlévající se níž do Severní Kanadky. Tam jsem měl nebezpečné setkání s Tokeichunem, náčelníkem Komančů, který proti mně byl už dlouho nepřátelsky zaujat. Zatímco na severu jsem se musel (...)

(......)