Ed McBain
překlad: Alena Maxová

80 MILIONŮ OČÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Když se tu středu odpoledne Miles Vollner vrátil z oběda, seděl ten člověk na lavici v přijímací místnosti. Vollner se na něj podíval a pak upřel tázavý pohled na sekretářku. Dívka pokrčila sotva znatelně rameny a vrátila se k psaní. Sotva se Vollner ocitl ve své kanceláři, zmáčkl tlačítko interního telefonu.

„Kdo to tam venku čeká?“ zeptal se.

„Nevím, pane Vollnere,“ řekla dívka.

„Jak to, že nevíte?“

„Nechtěl mi říct, jak se jmenuje.“

„Zeptala jste se ho?“

„Zeptala.“

„Co on na to?“

„Pane Vollnere, vždyť on tu sedí,“ řekla sekretářka a ztlumila hlas v šepot. „Radši bych -“

„Co je to s vámi?“ zeptal se Vollner. „Tohle je moje kancelář, ne jeho. Co řekl, když jste se zeptala, jak se jmenuje?“

„Řekl mi... řekl mi, ať mu vlezu na záda.“

„Cože?“

„Ano, prosím.“

„Hned jsem tam,“ řekl Vollner.

Hned tam nebyl, protože jeho pozornost upoutal dopis na psacím stole; sekretářka mu tam před pěti minutami položila odpolední poštu. Otevřel dopis, rychle ho přelétl očima a usmál se; byla to velká objednávka od jedné středozápadní maloobchodní firmy, kterou se Vollner snažil získat jako zákazníka už šest měsíců. Společnost, v jejímž čele Vollner stál, byla malá, ale rozrůstala se. Specializovala se na audiovizuální techniku a továrnu měla na protějším břehu řeky Harbu, v sousedním státě, obchodní a administrativní budovu tady ve městě na Shepherdově ulici. V kanceláři pracovalo čtrnáct lidí - deset mužů a čtyři ženy, v továrně dvě stě šest osob. Vollner doufal a očekával, že v příštím roce se počet úředníků i zaměstnanců továrny zdvojnásobí a v následujícím roce jich bude dokonce trojnásobek. Rozsáhlá objednávka ze středozápadu jeho očekávání jen potvrzovala a nesmírně ho potěšila. Pak si však vzpomněl na člověka sedícího venku a úsměv mu z tváře zmizel. S povzdechem šel ke dveřím, otevřel je a kráčel chodbou do přijímací kanceláře.

Ten člověk tam ještě seděl.

Byl to šlachovitý chlapík s bledým, úzkým obličejem a mohlo mu být nanejvýš třiadvacet nebo čtyřiadvacet let. Byl hladce oholený a dobře oblečený do šedivého pláště a o něco tmavšího obleku; na hlavě měl stříbřitě šedý měkký klobouk. Seděl na lavici s rukama zkříženýma na prsou a nataženýma nohama; udělal si pohodlí a zřejmě se cítil jako doma. Vollner šel až k lavici a zastavil se před ním.

„Co si přejete?“

"Nic.“

„Co tu tedy chcete?“

„Do toho vám nic není,“ řekl ten člověk.

„Promiňte,“ řekl Vollner, „ale tato společnost patří mně.“

„Že by?“ Neznámý se rozhlédl po místnosti a usmál se. „Máte to tu hezký.“

Za stolem sekretářka přestala psát a pozorovala, co se děje. Vollner cítil za zády její přítomnost.

„Pokud mi neřeknete, co chcete,“ řekl, „budu vás bohužel muset požádat, abyste odešel.“

Ten člověk se nepřestával usmívat. „Tak abyste věděl, já vám neřeknu, co tu chci. A taky mě ani nenapadne odejít.“

Vollner ztratil na okamžik řeč. Podíval se na sekretářku a znova se obrátil k návštěvníkovi. „V tom případě budu muset zavolat policii,“ řekl.

„Zavolejte policii a budete toho litovat.“

„To se ještě uvidí,“ řekl Vollner. Přistoupil k sekretářčinu stolu. „Slečno Di Santová, spojte mě s policií, prosím.“

Muž se zdvihl z lavice. Byl větší, než se zdálo, když seděl. Mohl měřit skoro metr pětadevadesát a měl široká ramena a obrovské ruce. Popošel k psacímu stolu a stále se usmívaje řekl: „Na vašem místě bych na ten telefon nesahal, slečno Di Santová.“

Slečna Di Santová si olízla rty a podívala se na Vollnera.

„Zavolejte policii,“ řekl Vollner.

„Slečno Di Santová, stačí, abyste položila ruku na telefon, a já vám ji přerazím, čestný slovo.“

Slečna Di Santová zaváhala a znova se podívala na Vollnera. Ten se zamračil, řekl: „Nevadí, slečno Di Santová,“ a bez dalšího slova vyšel na chodbu a zamířil k výtahu. Cestou do vestibulu v něm stoupal hněv. Uvažoval, jestli nemá zavolat policii z veřejného automatu, ale pak se rozhodl, že udělá líp, když najde pochůzkáře a osobně ho přivede nahoru. Byly dvě hodiny odpoledne a ulice se hemžily nakupujícími. Na křižovatce Shepherdovy a Sedmé narazil na strážníka, který řídil dopravu. Vollner vstoupil do jízdní dráhy a zavolal: „Haló, pane strážníku -“

„Moment, pane,“ řekl strážník. Zapískal na píšťalku a zamával na přijíždějící automobily. Pak se obrátil k Vollnerovi. „Co se děje?“ zeptal se.

„Mám v kanceláři člověka, který nechce říct, proč přišel.“

„Vážně?“ zeptal se strážník.

„Ano. Vyhrožuje mně a mojí sekretářce a odmítá odejít.“

„Neříkejte!“ Strážník se zvědavě díval na Vollnera, jako by mu moc nevěřil.

„Ano. Byl bych rád, kdybyste šel se mnou a pomohl mi ho dostat ven.“

„To myslíte vážně?“

„Ano.“

„A kdo tu bude řídit dopravu?“

„Ten člověk nám vyhrožuje,“ řekl Vollner. „To je přece mnohem závažnější než -“

„Tohle je jedna z nejrušnějších křižovatek ve městě, a vy chcete, abych z ní odešel?“

„Vaší povinností je snad -“

„Heleďte, pane, neotravujte, ano?“ řekl strážník, zapískal na píšťalku, zvedl ruku a dal znamení autům po své pravici.

„Jaké máte číslo odznaku?“ zeptal se Vollner.

„Stěžovat si na mě nemá smysl,“ odpověděl strážník. „Tohle je moje místo a já z něj nesmím odcházet. Když někoho potřebujete, běžte a zavolejte na policii.“

„Děkuju,“ řekl Vollner se zaťatými zuby. „Děkuju za ochotu.“

„Není zač,“ řekl strážník bujaře, podíval se na semafor a zase zapískal na píšťalku. Vollner se vrátil na chodník a chystal se vejít do trafiky na rohu, když zahlédl dalšího strážníka. Plný vzteku k němu rychle přistoupil a řekl: „V mé kanceláři je chlap, který odmítá odejít a ohrožuje mé zaměstnance. Co s tím ksakru uděláte?“

Strážníka ten výbuch překvapil. Byl mladý a u policie sloužil teprve krátce. Zamžikal, ale hned řekl: „Kde máte tu svou kancelář, pane? Vrátím se tam s vámi.“

„Tudy,“ řekl Vollner a oba se vydali k budově. Strážník se představil jako Ronnie Fairchild. Zdál se energický a schopný, dokud nevešli do budovy, kde dal najevo první obavy.

„Je ten člověk ozbrojený?“ zeptal se.

„Podle mého soudu není,“ odpověděl Vollner.

„Protože jestli ano, tak bych snad měl přivolat ještě někoho.“

„Já myslím, že to zvládnete sám,“ řekl Vollner.

„Myslíte?“ zapochyboval Fairchild, ale Vollner už ho mlčky vedl k výtahu. V desátém patře vystoupili z kabiny a Fairchild znova zaváhal. „Snad bych to přece jen měl ohlásit. Koneckonců...“

„Než přijde pomoc, může ten chlap někoho zabít.“

„Jo, to máte asi pravdu,“ řekl Fairchild zdráhavě a myslel si, že když nezavolá a nepožádá o pomoc, může tím zabitým být zrovna tak dobře on. U dveří do Vollnerovy kanceláře se zastavil. „Tak tadyhle, ano?“ zeptal se.

„Správně.“

„Dobrá, jdeme.“

Vešli do přijímací místnosti. Vollner šel rovnou k tomu muži, který už zase dřepěl na lavici, a řekl: „To je on, pane Fairchilde.“

Fairchild se narovnal a přikročil k lavici. „Co se to tady děje, pane?“ zeptal se.

„Nic se neděje.“

„Tady ten pán říká, že nechcete odejít.“

„To je pravda. Přišel jsem sem za jednou slečnou.“

„Ach tak!“ Jen co se ukázalo, že jde o milostnou záležitost, snažil se Fairchild co nejrychleji zmizet. „Jestli nejde o nic jiného...“

„Za kterou slečnou?“ zeptal se Vollner.

„Za Cindy.“

„Přiveďte Cindy,“ řekl Vollner sekretářce. Ta vyskočila a vyběhla na chodbu. „Proč jste mi neřekl, že se znáte s Cindy?“

„Neptal jste se mě na to.“

„Poslyšte, jestli je to jen soukromá věc...“ řekl Fairchild.

„Ne, počkejte ještě chvilku,“ řekl Vollner a položil mu ruku na rameno. „Cindy tu bude za minutku.“

„Výborně,“ řekl ten člověk. „Přišel jsem za Cindy.“

„Kdo jste?“ zeptal se Vollner.

„A kdo jste vy?“

„Já jsem Miles Vollner. Podívejte se, mládenče...“

„Těší mě, pane Vollnere,“ řekl muž a zase se usmál.

„Jak se jmenujete?“

„Nemám chuť vám to říct.“

„Pane Fairchilde, zeptejte se ho, jak se jmenuje.“

„Jak se jmenujete, pane?“ řekl Fairchild a vtom se vrátila sekretářka následovaná vysokou blondýnkou v modrých šatech a lodičkách s vysokými podpatky. Zastavila se u sekretářčina stolu a zeptala se: „Něco si ode mne přejete, pane Vollnere?“

„Ano, Cindy. Máte tu přítele, který vás chce vidět.“

Cindy se rozhlédla po místnosti. Byla to nápadně hezká dvaadvacetiletá dívky s plnými ňadry a širokými boky; světlé vlasy měla nakrátko zastřižené, chrpově modré oči byly stejné barvy jako šaty. Prohlédla si Fairchilda a pak muže v šedém obleku. Nechápavě se otočila zpátky k Vollnerovi.

„Přítele?“ zeptala se.

„Ten pán říká, že přišel za vámi.“

„Za mnou?“

„Říká, že je váš přítel.“

Cindy se podívala na muže ještě jednou a pak zavrtěla hlavou. „Já vás neznám,“ řekla.

„Že ne?“

„Ne.“

„To je ovšem chyba.“

„Tak pozor, co má tohle být?“ řekl Fairchild.

„Však ty mě poznáš, pusinko,“ řekl muž.

Cindy si ho chladně změřila. „O tom velice pochybuju,“ řekla a otočila se k odchodu. Muž okamžitě vyskočil a popadl ji za ruku.

„Vteřinku!“

„Pusťte mě!“

„Já tě, milá zlatá, nepustím už nikdy!“

„Nechtě to děvče,“ řekl Fairchild.

„My tady policajty nepotřebujem,“ řekl muž. „Koukejte vypadnout!“

Fairchild pokročil blíž k němu a zdvihl pendrek. Neznámý se bleskurychle otočil a vrazil Fairchildovi levou pěst do žaludku. Fairchild se předklonil a muž mu uštědřil surový zvedák do brady. Fairchild zavrávoral ke stěně a mátožně sáhl po pistoli. Muž ho kopl do rozkroku a Fairchild se se sténáním svezl na zem. Muž ho kopl dvakrát do hlavy a několikrát do prsou. Sekretářka ječela a Cindy utíkala po chodbě a volala o pomoc. Vollner stál se zaťatými pěstmi a čekal, až se muž znovu obrátí a zaútočí na něho.

Neznámý se místo toho jen usmál. „Povězte Cindy, že se zase uvidíme,“ řekl a odešel.

Vollner se vrhl k telefonu. Po celé délce chodby vybíhali muži a ženy z kanceláří. Sekretářka dosud ječela. Vollner rychle vytočil číslo policie. Spojili ho s 87. revírem.

Telefon vzal seržant Murchison a oznámil Vollnerovi, že okamžitě posílá policistu a že během dneška nebo zítra ráno se u něho zastaví detektiv.

Vollner mu poděkoval a zavěsil. Ruka se mu třásla a jeho sekretářka nepřestávala ječet.

V jiné části 87. revíru, v jedné postranní uličce odbočující z Culverovy, uprostřed brlohů zatuchlých jako stará žumpa, stála neškodně vyhlížející budova, která kdysi sloužila jako skladiště nábytku. Teď se jí velkoryse říkalo televizní studio. Ve středu večer - každou středu - se tady po celý rok, až na letní přestávku, rodil pořad Stana Gifforda.

Snobští a důležití televizní a propagační pracovníci, absolventi všech osmi prestižních amerických univerzit, ubírající se denně těmi nevábnými končinami, jen aby dali dohromady Giffordův týdenní zábavný program, působili tady na pohled trochu nesourodě. Místní obyvatelstvo sledovalo ten průvod nevraživým okem, ale jelikož pořad běžel už celé tři roky, byli na tyhle cizáky zvyklí. Ke třenicím mezi geniálními intelektuály z vilových čtvrtí a lidmi z podřadnějších částí města nedocházelo a dalo se čekat, že ani nedojde - lidé tu měli svých starostí ažaž a na kritizování nějakých televizáků neměli pomyšlení. Mimoto byl u většiny obyvatel z okolí studia Stan Gifford oblíbený; každý utíkal večer domů, jen aby jeho pořad nepropásl. A jestli ten program potřebuje každý týden tolik budižkničemů, proč by si měli zrovna oni stěžovat? Je to bezva zábava a nic nestojí!

Ta bezva zábava, která nic nestála, se v rozlehlém horním patře na Severní jedenácté zkoušela už od pátku. Teď byla středa odpoledne, tři čtvrtě na čtyři, což znamenalo, že přesně za čtyři hodiny a patnáct minut oznámí televizní hlasatel pořad Stana Gifforda. Pak bude následovat přestávka s reklamou, po ní úvodní hudba a potom se přibližně na dvaceti milionech televizních obrazovek opět rozpoutá organizovaný blázinec. Televizní společnost, poskytující zdarma nejlepší časy potenciálním sponzorům, odhadovala, že v každé domácnosti vlastnící televizor jsou aspoň dva lidé, a to znamená, že každou středu večer v osm hodin se osmdesát milionů očí přičiní o kapičku potu na obličeji Stana Gifforda, až zamává z obrazovky a řekne: „Tak už jste tu zase, co?“ V podání méně proslulé osobnosti by ta úvodní poznámka - i když doprovázená úsměvem - mohla přimět nejednoho diváka, aby přeladil na jiný kanál, nebo dokonce televizi vypnul. Ale Stan Gifford byl okouzlující a inteligentní a měl vrozený smysl pro humor. Věděl, co je k smíchu a co ne, a dokonce dokázal udělat ze špatného vtipu dobrý pouze tím, že s kamennou tváří a mírně kajícným pohledem přiznal svým zbožňovatelům jeho neúspěch. Vyzařovala z něho pohoda, která působila naprosto spontánně; ten klid prostě musel mít v sobě.

„Kde je ten zatracenej Art Wetherley?“ křičel Gifford rozčileně na pomocného režiséra.

„Před minutkou tu byl, pane Gifforde,“ křikl v odpověď pomocný režisér a hned nato si hlučně vyžádal ticho ve studiu. Jakmile nastalo, porušil je křikem: „Art Wetherley! Sem a hned!“

Wetherley, postavou malý autor zábavných gagů, který si dával čouda na jednom nouzovém schodišti, se vrátil do studia a přistoupil ke Giffordovi. „Co se děje, Stane?“

Gifford byl urostlý muž s nápadně vysokým čelem - poctivě řečeno, plešatěl, ale mluvil o svých ubývajících vlasech raději jako o vysokém čele -, s pronikavýma hnědýma očima a velkými ústy. Když se usmál, rozběhly se mu kolem očí tisíce vrásek, takže vypadal jako mladistvý a holobradý Santa Claus, který se právě chystá obdarovat bezprizorné sirotky. Teď se neusmíval a Wetherley viděl neusmívajícího se Gifforda dost často na to, aby věděl, že ten slavnostní výraz nevěstí nic dobrého.

„Tohle má být vtip?“ zeptal se Gifford. Položil tu otázku zdvořile a klidně, ale jeho hlas byl tak výhružný, že by stačil vyhodit do povětří celé město.

Jako každý televizní pracovník, dovedl Wetherley být stejně zdvořilý, když chtěl. „O co přesně jde, Stane?“ řekl tiše.

„Tady ten vtip o tchýni,“ řekl Gifford. „Myslel jsem, že vtipy o tchýních odešly do nenávratna se štěpením atomu.“

„Škoda že se štěpením atomu nezmizela taky moje tchýně,“ řekl Wetherley a vzápětí si uvědomil, že na další špatný vtip není příhodná doba. „Můžeme to vynechat,“ dodal honem.

„Já to nechci vynechat. Chci náhradu.“

„Tak jsem to myslel.“

„A pročs neřek, jak to myslíš?“ Gifford se podíval přes studio na nástěnné hodiny, které přičinlivě odtikávaly minuty do začátku programu. „Radši si pospěš,“ řekl. „Tchýně vynech a taky Liz Taylorovou a astronauty.“

„No těbůh,“ řekl Wetherley a nehnul brvou, „jenže co mi pak zbyde?“

„Některý lidi si docela vážně myslí, že jsi vtipnej, je ti to známý?“ řekl Gifford, otočil se širokými zády k Wetherleymu a opustil ho.

Pomocný režisér, který během celého toho rozhovoru stál u jednoho směrového mikrofonu, si těžce vzdychl. „Páni, doufám, že se uklidní,“ řekl.

„Já si přeju, aby chcípnul,“ odpověděl Wetherley.

Steve Carella pozoroval svou ženu, jak mu nalévá do šálku kávu. „Jsi krásná,“ řekl, jenže ona měla hlavu skloněnou nad konvicí a neviděla mu na rty. Impulzivně napřáhl ruku a vzal její bradu do dlaně. Zvědavě zdvihla hlavu, na rtech slabý úsměv. „Jsi krásná, Teddy,“ opakoval a ona se mu tentokrát dívala na rty, viděla slova na jeho ústech, rozuměla jim a přikývla na souhlas. A pak, jako kdyby ta slova zahřměla do jejího mlčenlivého světa a ona celý den čekala na příležitost rozpoutat příval slov, začala abecedou hluchoněmých pohybovat prsty a povídat.

Sledoval ruce, které mu vyprávěly všechno, co se za ten den událo. Pohybovaly se na pozadí obličeje, výmluvné oči dodávaly smysl každému nepřenesenému slovu; černovlasá hlava se občas naklonila k jedné straně, aby něco zdůraznila, ústa se tu nakrabatila, tu zas zkřivila, nebo se na nich objevil zářící úsměv. Pozoroval její ruce i obličej, občas ji přerušil slovem nebo zabručením, někdy ji zarazil, když vytvořila větu příliš rychle, a celou dobu nepřestával žasnout nad intenzivní soustředěností jejích očí, ohromující živostí, jíž naplňovala i to nejprostší sdělení. Když na oplátku poslouchala ona, nespouštěla z něho oči, jako by se bála, že jí nějaká slabika unikne, a na tváři se jí zrcadlilo všechno, co řekl. Protože nikdy v životě neslyšela intonaci hlasu, jeho jemné odstíny, dodávala mu citový obsah, který v něm leckdy ani nebyl. Jediná nevinná věta ji dokázala přivést k slzám nebo k smíchu, byla jako dítě, které poslouchá pohádku, protože její mysl obohacovala všechno nevyslovenými a fantastickými detaily. Když pak spolu myli nádobí, byl jejich rozhovor zvláštní směsicí domácích plánů, drobných krádeží, problémů s řezníkem, „parádou“ na policejním ředitelství, zlevněných šatů za dvanáct dolarů pětadevadesát centů a pistole ráže osmatřicet u jednoho podezřelého. Carella záměrně mluvil co nejtišeji. Hlasitost neměla pro Teddy význam a on věděl, že děti ve vedlejším pokoji už spí. V kuchyni bylo teplo a ticho, jako by dům souzněl s městem, které se právě ukládalo ke spánku.

Za deset minut upře ve dvaceti milionech domácností čtyřicet milionů lidí osmdesát milionů očí na usmívajícího se Stana Gifforda, který se rozhlédne po světě a řekne: „Tak už jste tu zase, co?“

Carella, který se obvykle na televizi nedíval, protože ho to nebavilo, musel přiznat, že je jedním z těch čtyřiceti milionů beznadějných fanoušků, kteří každý večer zvolí kanál se Stanem Giffordem. Aniž si to uvědomoval, nespouštěl při mytí nádobí pohled z hodin. Ať už k tomu měl jakkoli perverzní důvod, působila mu Giffordova úvodní vyzývavá slova potěšení a cítil by se ošizen, kdyby pustil televizi pozdě. Taková reakce na Gifforda udivovala i jeho samotného. Většina televizních programů ho nudila; zřejmě se nakazil od Teddy, pro kterou to, co se dalo na obrazovce, znamenalo pramálo, jestli vůbec něco. Hravě odečítala ze rtů herce, když ho režisér ukázal zblízka, jakmile se však herec otočil nebo vzdálil, ztratila nit příběhu a začala se Carelly vyptávat. Sledovat pohyb jejích rukou a zároveň obrazovku bylo ovšem nemožné. Její zmatek měl za následek také jeho zmatek a všeobecnou popletenost, takže se rozhodl, že to nechá plavat.

S výjimkou talk-show Stana Gifforda.

Tu středu večer, tři minuty před osmou, pustil Carella televizi a uvelebil se v křesle. Teddy si otevřela knížku a dala se do čtení. Díval se na poslední záběry programu, který předcházel Giffordovu (nějaká tlustá paní vyhrála ledničku), pak následovala přestávka a reklama (tmavovlasý fešák vyznával s každým šlukem lásku cigaretě), krátká elektronická pauza a už se ozvala Giffordova znělka.

„Nebude ti vadit, když bude menší světlo?“ zeptal se Carella. Teddy, s nosem zabořeným do knihy, ho neviděla promluvit. Jemně se dotkl její ruky. „Můžu trochu stáhnout světlo?“ zeptal se, když zvedla oči. Přikývla právě v okamžiku, kdy celou obrazovku zabral Giffordův obličej.

Jeho úsměv propukl jako bouře nad Mandalay.

„Tak už jste tu zase, co?“ řekl Gifford. Carella se rozesmál a zhasl. Jediná lampa za židlí, na níž seděla Teddy, zalévala pokoj teplým jasem. Přímo naproti ní chladnější světlo výbojky vrhalo na podlahu namodralý obdélník. Gifford došel ke stolu, usedl a bez odkladu zahájil monologem - byl to jeho obvyklý začátek.

„Předevčírem jsem mluvil s Juliem,“ řekl rovnou a z jakéhosi záhadného důvodu vyvolala ta slova u diváků včetně Carelly smích. „Trpí stihomamem, přísahal bych na to. Totální paranoiou.“ Další smích. „Povídám: Koukej, Juldo - říkám mu Juldo, známe se přece už hezkejch pár let, lidi říkají, že jsem jako jeho syn. Koukej, Juldo, povídám mu, co se tak rozčiluješ? Cestou na Fórum tě potká pitomej věštec a blábolí cosi o březnovejch ideách, ale proč by tě to mělo vyvést z míry? Juldo, kamaráde, lidi tě mají rádi! A on se ke mně otočí a povídá: Brute, já vím, že jsem podle tebe blázen, ale...“

A tak to pokračovalo. Na celých deset minut opanoval Gifford obrazovku docela sám, odmlčel se jen, aby sklidil smích, anebo nasadil svůj kajícný výraz. Po deseti minutách představil taneční soubor, jehož výstup trval pět minut. Pak se vytasil s prvním hostem, kyprou hollywoodskou blondýnkou, která zazpívala písničku o nešťastné lásce, předvedla s ním žertovnou scénku, a než se kdo nadál, byla půlka představení pryč. Přestávka, reklama. Carella si vytáhl z ledničky láhev piva a zase se usadil, aby vychutnal zbývající půlku programu.

Opět se objevil Gifford a představil skupinu folkových zpěváků, kteří zazpívali Greensleeves a Scarlet Ribbons - byla to nanejvýš pestrá kombinace. Sotva dozpívali, objevil se na obrazovce znova Gifford a pustil se se vší vážností do práce. Jeho dalším hostem byla slavná osobnost: herec z Hollywoodu. Slavná osobnost byla poněkud na rozpacích, protože neuměla zpívat ani tančit, podle některých kritiků ani hrát. Gifford si ho několik minut dobromyslně dobíral a pak se jal osobně propagovat třikrát praženou kávu, zatímco se hollywoodský host šel převléct pro slíbený skeč. Gifford ukončil reklamu a dal znamení někomu stojícímu mimo kameru. Inspicient přinesl na scénu židli. Gifford mu poděkoval malou úklonou a pak postavil židli doprostřed rozlehlého prázdného jeviště.

Tentokrát byl na obrazovce asi tak pět minut, relativně krátce, a když se posadil na židli a unaveně vzdychl, všechny to trochu překvapilo. Seděl, nic neříkal a nic nedělal. Bez hudby v pozadí. Byl tu prostě člověk sedící na židli uprostřed prázdné scény, ale Carella se začal usmívat, protože tušil, že Gifford předvede jednu ze svých pantomim. Natáhl ruku k Teddy a dotkl se jí. „Pantomima,“ řekl a ona přikývla, odložila knihu a zadívala se na obrazovku.

Gifford zůstával nečinný, jen seděl a upíral pohled na diváky. Budilo to však dojem, že pozoruje něco ve veliké dálce, něco, co jako by se k němu blížilo krůček po krůčku. Gifford najednou vstal ze židle, odstrčil ji a sledoval to něco, jak se řítí kolem něho. Otřel si čelo, natočil židli jiným směrem a zase se posadil. Naklonil se kupředu. To něco přicházelo odjinud a bylo blíž a blíž. Gifford opět vstal, v poslední chvíli odstrčil židli a díval se, jak ta fiktivní věc letí kolem něho. Znova se usadil a znova čelem jinam.

Carella se rozesmál, když Gifford zjistil, že ta věc jde po něm znova. Tentokrát vyskočil ze židle rozhodně a s rozzuřeným výrazem ji popadl, třímal ji před sebou jako krotitel lvů a vyzýval tu věc, ať jen zaútočí, když chce; v poslední chvíli však opět ucukl a nechal jí volnou cestu. Měl ji teď po levici. Prudce se otočil i s židlí a kamera ukázala v detailu jeho udivený a úplně bezmocný obličej.

Vtom přes něj přelétl další výraz.

Kamera ho měla v záběru a zachytila náhlou mdlobu, která se mihla jeho užaslými rysy. Gifford na okamžik zavrávoral a přetřel si rukou oči, jako kdyby neviděl docela jasně, jako kdyby to něco, co se hnalo zleva, nabylo najednou reálných dimenzí. Křečovitě zavřel oči, potřásl hlavou, vrávoravě ustoupil několik kroků a upustil židli právě ve chvíli, kdy se to něco přehnalo kolem něho.

Patřilo to všechno k věci, to se rozumí, věděl to každý divák. Nějak se však stalo, že se Giffordova pantomima stala tak přesvědčivou, že překonala opravdovostí všechen humor. Nějak se stalo, že zmatek v jeho očích při pohledu na neznámou věc chystající se k útoku byl reálný. Kamera se na něm zastavila v úzkém detailu. Gifford se díval přímo do ní se zoufale prosebným výrazem; najednou opět navázal kontakt s diváky a ti se dali opět do smíchu. Zase to byl ten jejich oblíbenec, hodný člověk, kterého pronásleduje osud! Už zas to byla legrace!

Carella se nesmál.

Gifford zatápal po překocené židli. Pak úzký detail jedné kamery ustoupil širokému záběru druhé. Giffordovy prsty sevřely židli. Postavil ji na nohy a ochable se do ní zhroutil, hlava mu klesla a diváci opět zařvali smíchy, ale Carella se předklonil a upřel na Gifforda chladný, neosobní pohled.

Gifford se držel za žaludek, jako kdyby mu do něj narazila neviditelná ničivá síla. Najednou se mu očividně zatočila hlava, zbledl a hrozil mu pád ze židle. A pak se mu zčistajasna před osmdesáti miliony očí udělalo špatně. Kameraman na to nebyl připravený. Ještě okamžik setrval na jeho bezmocném stavu a pak to režie střihla.

Carella se jako omráčený díval na orchestr, který spustil říznou melodii.