Ed McBain
překlad: Alena Maxová

80 MILIONŮ OČÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Když detektiv Meyer Meyer dorazil před bývalé skladiště, stály už uprostřed ulice dva policejní vozy a sanitka. Před jediným vchodem do budovy se pět pochůzkářů statečně snažilo odrazit dav reportérů, fotografů a obyčejných čumilů, tlačících se na chodníku. Nejvíc povyku nadělali novináři, kteří častovali policisty vybranými anglosaskými výrazy, ale ti slyšeli takové věci už mnohokrát a nehnuli se ani o píď. Meyer vystoupil z auta a pohledem hledal pochůzkáře Genera, který ani ne před pěti minutami zavolal do služebny. Objevil ho skoro hned a protlačil se k němu zástupem kolem staré paní v županu přehozeném přes noční košili. „Promiňte, madam.“ Pak odstrčil tlustého pána, který kouřil doutník. „Ustupte laskavě, ano?“ Nakonec se dostal až ke Generovi, který tam stál bledý a vyčerpaný a hlídal vchod do budovy.

„Božínku, to jsem rád, že tě vidím,“ řekl Genero.

„Já jsem taky rád, že tě vidím,“ opáčil Meyer. „Pustils někoho dovnitř?“

„Jen Giffordovýho doktora a lidi ze špitálu.“

„Na koho se mám obrátit?“

„Na producenta programu. Jmenuje se David Krantz. Meyere, tady ti je hotovej blázinec! Řek bys, že snad umřel pánbu.“

„Třeba jo,“ řekl Meyer odevzdaně a vešel do budovy.

Slíbený blázinec začal skoro hned. Na železných schodech stáli lidé a dalších byla plná chodba, mluvili jeden přes druhého a všichni říkali totéž. Meyer zastavil mladého muže s bystrýma očima za tlustými skly brýlí a zeptal se: „Kde tu najdu Davida Krantze?“

„Kdo to chce vědět?“ opáčil mladík.

„Policie,“ řekl Meyer unaveně.

„Ach tak, jistě, je nahoře. Třetí patro.“

„Díky.“ Meyer se vydal vzhůru po schodech. Ve třetím patře zastavil dívku v černém trikotu. „Hledám Davida Krantze,“ řekl.

„Rovnou za nosem,“ odpověděla dívka. „Má knírek.“

Muž s knírkem stál uprostřed kruhu lidí pod světelnou rampou. Nejméně pět děvčat v černých trikotech, přibližně tucet dalších v červených šatech posetých flitry a všelijací mužští v oblecích, svetrech a overalech posedávali v hloučcích kolem rozlehlého vyvýšeného pódia pokrytého harampádím zbylým z televizních produkcí. Válely se tam kamery, kabely se závěsnými a směrovými mikrofony, pojízdné kamery, taháky s narážkami, rekvizity a dekorace. Za děvčaty a za hloučkem mužů obklopujících chlapíka s knírkem zahlédl Meyer nemocničního lékaře v bílém, jak hovoří s formálně oblečeným mužem. Meyer se rozmýšlel, jestli se nemá jít podívat na mrtvolu, ale pak se rozhodl, že si raději nejdřív promluví se zdejším šéfem, a prorazil kruh lidí.

„Pan Krantz?“

Krantz se rychle otočil překvapivě úsporným pohybem. „Ano, oč jde?“ vyštěkl, jako by práskl bičem. Byl nevtíravě, elegantně a úhledně oblečený, knírek měl úzký a řídký. První dojem z něho byla funkčnost v pustopusté poušti.

Meyer, který si co do pohotovosti s ním nijak nezadal, okamžitě otevřel náprsní tašku a ukázal odznak. „Detektiv Meyer, sedmaosmdesátá pátrací skupina,“ řekl. „Vy jste producent, pokud jsem správně informován.“

„Jsem,“ řekl Krantz. „A co má být?“

„Proč se ptáte, co má být, pane Krantzi?“

„Chci říct, co tu dělá policie?“

„Běžné šetření,“ řekl Meyer.

„Kvůli člověku, který jasně zemřel na srdeční záchvat?“

„Nevěděl jsem, že jste taky lékař, pane Krantzi.“

„Nejsem. Ale každý, kdo má všech pět pohromadě -“

„Pane Krantzi, tady je horko a já jsem po celodenní práci unavený. Neztěžujte mi mou povinnost hned na začátku. Jak jsem vyrozuměl...“

„A už je to tady,“ řekl Krantz k lidem, kteří se tlačili kolem něho.

„Co je už tady?“ zeptal se Meyer.

„Stará panna umře věkem ve vlastní posteli a kdejaký policajt ve městě je hned přesvědčený, že jde o vraždu.“

„Ale? Odkud to víte, pane Krantzi?“

„Kdysi jsme měli na programu půlhodinové detektivní příběhy. Policejní metody jsou mi známé.“

„Jaké metody máte na mysli?“

„Podívejte se, pane Meyere, řekněte, co ode mne chcete?“

„Především chci, abyste nechal těchhle řečí. Snažím se vám položit několik prostých otázek týkajících se toho, co vypadá jako náhodná -“

„Vypadá! Vidíte, co jsem povídal?“ řekl Krantz davu lidí.

„Ano, vypadá, pane Krantzi. A vy to děláte obtížnější. Jestli si přejete, abych si obstaral povolení k vašemu zatčení, můžeme si o tom promluvit na policejní stanici. Záleží to jen na vás.“

„Děláte si legraci, pane Meyere. Nemáte důvod mě zatknout.“

„Co takhle oddíl 1851 trestního zákona?“ řekl Meyer suše. „Jmenuje se Bránění úřední osobě ve výkonu její povinnosti a zní: Ten, kdo se v jakémkoli případě a za jakýchkoli okolností, až na přesně stanovené výjimky, záměrně staví na odpor veřejné osobě při výkonu její povinnosti, zdržuje anebo překáží -“

„Dobrá, dobrá,“ řekl Krantz. „Je mi to jasné.“

„Tak se zbavte tady těch svých přitakávačů a promluvíme si.“

Dav se beze slova rozptýlil. Opodál viděl Meyer onoho vysokého muže, jak se zuřivě hádá s lékařem v bílém. Zatím se však věnoval Krantzovi. „Já jsem myslel, že ten program sleduje publikum ve studiu,“ řekl.

„Taky že ano.“

„Kde tedy jsou ti lidé?“

„Odvedli jsme je všechny nahoru. Váš strážník řekl, že je máme zadržet.“

„Chci, aby jeden z vašich lidí zapsal jejich jména a pak je pustil domů.“

„Nemůže policie -“

„Venku na ulici je hotové pozdvižení a já tam mám jen pět mužů. Byl byste tak laskav, pane Krantzi, a pomohl mi? Já jsem si nepřál, aby zemřel, o nic víc než vy.“

„Dobře, zařídím to.“

„Děkuju. A teď, co se stalo?“

„Dostal srdeční záchvat a zemřel.“

„Jak to víte? Měl takový záchvat už někdy předtím?“

„Já o žádném nevím, ale -“

„Necháme to tedy prozatím otevřené, ano? Kolik bylo hodin, když se zhroutil?“

„To vám můžu zjistit. Někdo pravděpodobně hlídal čas. Moment. Georgi, hej, Georgi!“

Muž v pletené vestě, který hovořil s jednou z přítomných tanečnic, se při zvuku svého jména prudce otočil. Chvíli nevrle pátral pohledem kolem ve snaze zjistit, kdo ho volá. Krantz zdvihl na znamení ruku, muž sebral ze sedadla židle vedle sebe megafon a nakvašeně šel k oběma mužům.

„To je George Cooper, náš pomocný režisér,“ řekl Krantz. „Detektiv Meyer.“

Cooper napřáhl neochotně ruku a Meyer náhle pochopil, že Cooper se mračí pořád; dává tím najevo, že nesnáší obtěžování a cítí se příšerně uražený, jako kdyby byl myslitel, který se ocitl uprostřed revoluce.

„Těší mě,“ řekl.

„Pan Meyer chce vědět, kolik bylo hodin, když se Stan zhroutil.“

„Co je to za otázku?“ řekl Cooper a ta věta zněla jako vyzvání na souboj. „Přece potom, jak skončili ty zpěváci.“

„Ano, ale kolik bylo hodin? Sledoval to někdo?“

„Můžu vám přehrát pásek,“ řekl Cooper neochotně. „Mám?“

„Prosím,“ řekl Meyer.

„Co se stalo?“ zeptal se Cooper. „Byl to srdeční záchvat?“

„Zatím nevíme -“

„Co jiného by to mohlo být?“ přerušil je Krantz.

„Tak já pustím ten pásek,“ řekl Cooper. „Zdržíte se?“

„Budu tady,“ ujistil ho Meyer.

Cooper krátce přikývl a zamračeně odešel.

„Kdo se to tam hádá s lékařem?“ zeptal se Meyer.

„Carl Nelson,“ odpověděl Krantz. „Stanův doktor.“

„Byl tu celý večer?“

„Ne. Zastihl jsem ho doma a řekl mu, ať sem honem jede. Bylo to hned potom, co jsem zavolal sanitku.“

„Řekněte mu laskavě, ať sem přijde.“

„Ovšem,“ řekl Krantz. Zdvihl ruku a zavolal: „Carle! Máš minutku čas?“

Nelson domluvil s lékařem, otočil se a křikl za ním ještě jedno slovo; pak energicky přistoupil k čekajícímu Meyerovi a Krantzovi. Byl nejen vysoký, ale i rozložitý, a měl černé vlasy, které mu začínaly na spáncích šedivět. Už z povzdálí bylo vidět, že se tváří velice vážně; v obličeji byl zarudlý a rty měl pevně sevřené, jako kdyby došel k tajnému rozhodnutí a hodlal je bránit proti všem.

„Ten idiot chce pohnout tělem,“ řekl bez úvodu. „Řekl jsem mu, že to ohlásím Sdružení amerických lékařů, jestli to udělá. Co mi chceš, Davide?“

„Tohle je detektiv Meyer, doktore.“

Nelson mu krátce a pevně stiskl ruku. „Požádáte policejního lékaře o pitvu?“ zeptal se.

„Myslíte, že je to záhodno, pane doktore?“

„Vy jste neviděl, jak Stan zemřel?“

„Neviděl. Jak zemřel?“

„Byl to srdeční záchvat,“ řekl Krantz.

„Nebuď směšný! Stan měl srdce ve výborném stavu. Přišel jsem sem asi v devět hodin a to se u něho už projevovala řada symptomů. Namáhavě dýchal, měl zrychlený tep, zvracel. Vypumpovali jsme mu žaludek, ale nepomohlo to. Asi ve čtvrt na deset dostal křeče a v půl desáté při třetím záchvatu zemřel.“

„Jaký je váš názor, pane doktore?“

„Můj názor je, že ho někdo otrávil,“ řekl Nelson bez okolků.

Do otvoru telefonního automatu ve třetím poschodí vhodil Meyer minci a vytočil soukromé číslo poručíka Petera Byrnese. V boxu s telefonem bylo dusno a páchlo to tam. Meyer čekal, zatímco telefon na druhém konci linky vyzváněl. Zdvihl ho osobně Byrnes, hlas měl ospalý.

„Pete, tady je Meyer.“

„Kolik je hodin?“ zeptal se Byrnes.

„Nevím. Snad půl jedenáctý, jedenáct.“

„Já jsem zřejmě usnul. Harriet šla do kina. Co se děje?“

„Pete, já vyšetřuju tu věc se Stanem Giffordem. A myslel jsem, že bych ti měl -“

„Jakou věc se Stanem Giffordem?“

„S tím z televize. Padl mrtvej dneska večer a -“

„S kým z televize?“

„S tím slavným komikem.“

„Vážně?“

„Vážně. Zkrátka, jeho doktor myslí, že by se měla hned provést pitva. Měl totiž křeče a -“

„Strychnin?“ zeptal se Byrnes hned.

„Pochybuju. Zvracel, než dostal křeče.“

„Arzenik?“

„To spíš. V každým případě si myslím, že pitva by byla vhodná.“

„Tak to spusť. Požádej o ni našeho doktora.“

„Taky budu potřebovat pomoc. Musím se zeptat ještě na pár věcí a myslel jsem si, že bysme měli hned poslat někoho do špitálu. Aby tam byl, až přivezou mrtvolu, chápeš? Ať tam ty lidi sebou trošku mrsknou.“

„Dobrej nápad.“

„Jo, jenže Cotton je venku, jde po nějaký falešný stopě, a Bert odpovídal na udání, když jsem odcházel. Myslíš, že bys mohl zavolat Stevovi?“

„To víš, že jo.“

„Oukej, tak to je všechno. Ještě zavolám, jestli nebude moc pozdě.“

„Kolik říkáš, že je?“

Meyer se podíval na hodinky. „Tři čtvrtě na jedenáct.“

„Asi jsem usnul,“ řekl Byrnes nevěřícně a zavěsil.

Když Meyer vyšel z budky, George Cooper na něj už čekal. Tvářil se pořád stejně - jako by spolkl něco odporného a měl vztek a dělalo se mu ze všeho nanic.

„Mrknul jsem se na ten pásek.“

„Výborně.“

„Stopnul jsem si druhou půlku s hodinkama v ruce. Co chcete vědět?“

„Kdy se skácel?“

Cooper se nakvašeně díval na blok, který držel v ruce. „Ty folkový zpěváci skončili ve dvacet třicet sedm,“ řekl. „Stan nastoupil hned po nich. S tím hollywoodským fešákem byl v záběru dvě minuty a dvanáct vteřin. Když se host odešel převlíct, udělal Stan tu reklamu na kafe. Mluvil o malinko dýl, než je minuta, kterou má zaplacenou, přesně minutu a čtyřicet vteřin. Se svou pantomimou začal v osm hodin, jednačtyřicet minut a dvaapadesát vteřin. Po dvou minutách a pětapadesáti vteřinách se sesypal, to znamená, že byl v záběru celkem sedm minut a sedmnáct vteřin. Zhroutil se v osm hodin čtyřicet čtyři minuty a sedmnáct vteřin.“

„Díky,“ řekl Meyer. „Jsem vám vděčný za pomoc.“ Zamířil ke dveřím vedoucím do studia, ale Cooper se mu postavil do cesty. Jeho pohled se setkal s Meyerovým, byl pátravý.

„Někdo ho otrávil, viďte?“ řekl.

„Proč si to myslíte, pane Coopere?“

„Nemluví se tu o ničem jiným.“

„To ale nemusí znamenat, že je to pravda, nemyslíte?“

„Doktor Nelson říká, že budete nařizovat pitvu.“

„Má pravdu.“

„Vy si tedy taky myslíte, že ho někdo otrávil?“

Meyer pokrčil rameny. „Já si zatím ještě nemyslím nic, pane Coopere.“

„Poslyšte,“ řekl Cooper a ztišil hlas do šepotu. „Poslyšte, já... nechci dostat někoho do průšvihu, ale... ale když jsme dneska večer před představením zkoušeli -“ Náhle umlkl a podíval se do studia. Po chodbě přicházel muž ve sportovním saku a při chůzi sahal do kapsy pro balíček cigaret.

„Mluvte, pane Coopere,“ řekl Meyer.

„Nechtě to plavat,“ odpověděl Cooper a rychle odešel. Muž ve sportovním saku přišel blíž, krátce kývl na Meyera, strčil si cigaretu do úst, opřel se o zeď a škrtl sirkou. Meyer také vytáhl cigaretu a řekl: „Promiňte, nepřipálil byste mi?“

„Samo,“ řekl ten člověk. Byl malý, měl pronikavé modré oči a krátce ostříhané vlasy, takže jeho obličej připomínal tvarem ostrý trojúhelník. Škrtl sirkou, připálil Meyerovi a sirku zhasil, pak se zase opřel o zeď.

„Děkuju,“ řekl Meyer.

„Za málo.“

Meyer šel za Krantzem, který postával s Nelsonem a nemocničním lékařem. Lékař byl očividně zmatený. Měl službu na pohotovosti, když ho sem zavolali, a teď to vypadalo, že tady nevědí, co chtějí, aby udělal s mrtvolou. Obrátil se prosebně k Meyerovi s nadějí, že někdo vezme situaci do rukou.

„Můžete odvézt tělo,“ řekl Meyer. „Do márnice k pitvě. Řekněte u vás, že se tam co nevidět dostaví jeden náš detektiv. Jmenuje se Carella.“

Lékař rychle zmizel, než někdo projeví jiný názor. Meyer se letmo podíval do chodby, kde se muž ve sportovním saku dosud opíral o zeď a kouřil.

„Kdo je tenhle člověk?“ zeptal se.

„To je Art Wetherley,“ odpověděl Krantz. „Jeden náš scenárista.“

„Byl tu dneska večer?“

„Samozřejmě,“ řekl Krantz.

„Dobrá, a kdo další má něco společného s představením?“

„Kde mám začít?“

„Chci vědět, kdo tu byl dneska večer, nic víc.“

„Proč?“

„Pane Krantzi, prosím vás! Gifford mohl klidně zemřít jen z toho randálu tady, ale je taky možné, že ho někdo otrávil. Tak kdo tu byl dneska večer?“

„Jak si přejete. Byl jsem tu já. A moje sekretářka. A můj koproducent. A vedoucí našeho štábu se sekretářkou. A -“

„To má každý sekretářku?“

„Každej ne.“

„Kdo tu tedy ještě byl?“

Krantz založil ruce a začal odříkávat: „Režisér a pomocný režisér. Dvě hollywoodské hvězdy a folková skupina. Dva scénografové, kostymérka, sbormistr, sbor - celkem sedmnáct lidí, dirigent, dva aranžéři, třiatřicet muzikantů, pět scenáristů, čtyři ženský z dokumentace, písařky, hudební agent, klavírní doprovod, choreograf, šest tanečnic, korepetitor, vedoucí osvětlovač, zvukový technik, dva inspicienti, devětadvacet techniků, sedmadvacet elektrikářů a kulisáků, tři členové ostrahy, pětatřicet pomocných sil, tři maskéři, vlásenkář, devět garderobiérek a šest hostů včetně zástupců sponzorů.“ Krantz vítězoslavně pokyvoval hlavou. „Ty všichni tu byli dneska večer.“

„Na co jste se, prosím vás, chystali?“ zeptal se Meyer. „Na rozpoutání třetí světové války?“

Paul Blaney, zástupce policejního lékaře, ještě nikdy nepitval slavnou osobnost. Kdyby mu byli Carella a Meyer, čekající venku na chodbě, už neřekli, že muž na stole z nerez oceli je televizní komik Stan Gifford, prozradila by mu to tabulka zavěšená na zápěstí oběti. Blaney pokrčil rameny. Mrtvola jako mrtvola; a on je jen vděčný, že tuhletu nerozmačkal automobil. Na televizi se stejně nikdy nedíval. Násilí ho vyvádělo z míry.

Vzal do ruky skalpel.

Nelíbilo se mu, že na něho při práci čekají venku dva detektivové. Než se naděje, objeví se v pitevně a budou mu radit, jak má držet kleště. Nesouhlasil ani s tím, že mrtvola někoho, kdo byl slavný, má jen proto nárok na přednostní zacházení, kvůli kterému vyburcujou člověka o půlnoci. Je pravda, že Meyer mu dopodrobna vysvětlil, o jak neobyčejný případ jde, kolik pozornosti mu budou věnovat média. Musí ovšem potvrdit, že příznaky skutečně svědčí o nějaké otravě. Blaneymu se to však přesto nelíbilo.

Zavánělo to nátlakem. Člověku má být dovoleno vyjmout játra nebo ledviny v klidu, beze spěchu a bez policajtů, kteří mu funí zezadu na krk. Rutina vyžaduje pitvu, zprávu a odeslání zprávy vyšetřujícím detektivům. V případě vraždy bývá někdy nutné vypracovat ještě doplňující zprávy a Blaney to činil, když se mu chtělo, častěji však ne. Ty dodatečné zprávy se posílaly na oddělení vražd jih nebo sever, policejnímu prezidentovi, veliteli detektivů, okresnímu veliteli a policejní technické laboratoři. Občas, když byl Blaney obzvlášť milostivě naladěný, zavolal detektivovi z příslušného revíru a sdělil mu obsah pitevní zprávy telefonicky. Ale ještě nikdy na něho nečekali detektivové na chodbě. Nelíbilo se mu to. Vůbec se mu to nelíbilo.

Rozzlobeně se pustil do práce.

Venku na chodbě seděl Meyer na lavici u zeleně natřené stěny a pozoroval Carellu, jak přechází sem a tam jako nastávající otec. Meyer trpělivě otáčel hlavou podle toho, jak Carella šel až na konec krátké chodby a zase nazpět. Byl skoro tak velký jako Carella, ale vypadal sražený a robustnější, zvlášť když seděl.

„Jak to přijala paní Giffordová?“ zeptal se Carella.

„Pitva se nezamlouvá nikomu,“ odpověděl Meyer. „Ale zajel jsem za ní domů a řekl jí, proč to děláme, a ona pochopila, že je to asi nutný.“

„Jaká je?“

„Proč?“

„Jestli ho doopravdy někdo otrávil...“

„Může jí být tak osmatřicet, devětatřicet, je vysoká a atraktivní, aspoň myslím. Nedalo se to posoudit, po tvářích jí tekla maskara.“ Meyer se odmlčel. „Kromě toho nebyla tehdy ve studiu, jestli je to k něčemu dobrý.“

„Kdo všechno byl ve studiu?“ zeptal se Carella.

„Řekl jsem Generovi, aby udělal seznam všech přítomných, než je pustí domů.“ Meyer se opět odmlčel. „Já se ti přiznám, Steve, doufám, že pitva zjistí přirozenou smrt.“

„Kolik bylo těch lidí?“

„Diváky ve studiu můžeme klidně vynechat, co myslíš?“

„Asi jo. Kolik jich bylo?“

„Pět set šedesát.“

„Dobrá, tak ty klidně vynecháme.“

„Pak nám zbývají všichni, kdo nějak souviseli s programem a dneska tam byli.“

„A kolik je těchhle?“ zeptal se Carella. „Přibližně dva tucty?“

„Dvě stě dvanáct lidí,“ řekl Meyer.

Dveře od pitevny se otevřely. Objevil se v nich Paul Blaney a stahoval si gumové rukavice, jak to viděl doktory dělat ve filmu. Otráveně se podíval na Meyera a Carellu, jejichž přítomnost mu tak vadila, a řekl: „Co chcete vědět?“

„Příčinu smrti,“ řekl Meyer.

„Akutní otrava,“ odpověděl Blaney.

„Jakým jedem?“

„Měl v anamnéze srdeční potíže?“

„Podle jeho lékaře ne.“

„Hmm,“ řekl Blaney.

„Co tedy?“

„Je to divný, protože... zkrátka, je to otrava strofantinem. Našel jsem ho v tenkým střevě a automaticky jsem předpokládal -“

„Co je strofantin?“

„To je lék jako digitális, jenže mnohem silnější.“

„Proč ses ptal, jestli netrpěl srdeční chorobou?“

„To máš tak. Oba ty léky se používají při léčení kardiaků. Digitális v infuzích, strofantin intravenózně nebo intramuskulárně. Normální dávka je nepatrná.“

„Toho strofantinu?“

„Právě.“

„Podává se taky v pilulce nebo v kapsli?“

„Pochybuju. Před lety se snad vyráběl v pilulkách, ale dneska nahradily strofantin jiný léky. Fakticky neznám doktora, kterej by strofantin normálně předpisoval.“

„Vysvětli nám proč.“

„Vysvětlím. Jakmile dojde k poruchám rytmu anebo ke strukturálnímu poškození srdce, je běžnější předpisovat digitális. Ale strofantin...“ Blaney zavrtěl hlavou.

„Proč ne strofantin?“

„Neříkám, že se nepoužívá nikdy, nechápejte mě špatně. Říkám, že se používá zřídka. Lékárnu v nemocnici o něj může doktor požádat tak jednou za pět let, předepíše ho, jen když potřebuje bezodkladný výsledek. Účinkuje mnohem rychleji než digitális.“ Blaney se odmlčel. „Víte to jistě, že ten člověk neměl něco se srdcem?“

„Víme.“ Carella chvíli přemýšlel a pak řekl: „A v jaký formě se podává dneska?“

„Obvykle v ampulce.“

„V tekutým stavu?“

„Ano, protože se může rovnou použít jako injekce. Viděls už ampulky penicilínu, ne? Tak něco podobnýho.“

„Může být taky v prášku?“

„Může.“

„Jakej druh prášku?“

„Bílý krystalky. Jenže pochybuju, že by některá lékárna měla takovej prášek na skladě, dokonce ani lékárna v nemocnici. Někde bys ho snad sehnal, ale je to vzácnost.“

„Jaká je smrtelná dávka?“ zeptal se Carella.

„Za nebezpečnou se pokládá dávka přesahující miligram. To je tisícina gramu. Porovnej to se smrtelnou dávkou digitálisu, ta je asi dva a půl gramu, a pochopíš, co myslím, když říkám, že strofantin je mimořádně účinnej.“

„Kolik ho měl v sobě Gifford?“

„To ti přesně neřeknu. Většina se už, pochopitelně, absorbovala, jinak by byl nezemřel. Dostat strofantin z orgánů není žádná hračka, abys věděl, absorbuje se velice rychle a rychle mizí. Mám hádat?“

„Buď tak hodnej,“ řekl Carella.

„Podle výsledků kvantitativní analýzy, kterou jsem proved, bych řek, že strávil aspoň celý dva grány.“^[1]

„Je to hodně?“ zeptal se Meyer.

„Je to asi sto třicet smrtelných dávek.“

„Cože?“

„Příznaky musely nastat okamžitě,“ řekl Blaney. „Nausea, zvracení, nakonec křeče.“

V chodbě nastalo na chvíli ticho. „Co myslíš tím okamžitě?“ zeptal se Carella konečně.

Blaneyho otázka překvapila. „Okamžitě?“ odpověděl. „Co může okamžitě znamenat jinýho než okamžitě? Když předpokládáme, že dostal jed v injekci -“

„Byl na obrazovce nějakých deset minut,“ řekl Carella. „Pořád na kameře. Určitě ne -“

„Přesně sedm minut a sedmnáct vteřin,“ opravil ho Meyer.

„Tak nebo onak, ale injekci strofantinu mu nikdo nedal.“

Blaney pokrčil rameny. „Tak snad užil strofantin ústně.“

„Jak?“

Blaney zaváhal. „Mohl rozbít jednu tu ampulku a spolknout obsah.“

„To neudělal. Byl v záběru, kamera ho sledovala. Říkals, že při tak velký dávce musely příznaky nastat okamžitě.“

„Snad ne tak okamžitě, kdyby přijal lék perorálně. My toho o ústních dávkách vlastně moc nevíme. Při zkouškách na králících byla perorální dávka smrtelná při čtyřicetinásobným množství intramuskulární dávky a při osmdesátinásobným množství intravenózní. Jenže králíci nejsou lidi.“

„Ty jsi ale řek, že Gifford měl v sobě pravděpodobně stotřicetkrát větší dávku, než je normální.“

„To je můj odhad.“

"Jak dlouho by v tom případě trvalo, než by se dostavily ty příznaky?“

„Pár minut.“

„Kolik?“

„Snad pět. Přesně to říct nemůžu.“

„A on byl na kameře víc než sedm minut. Takže jed se do něho musel dostat těsně předtím, než se objevil na obrazovce.“

„Řek bych, že tak nějak to bylo.“

„A co ta ampulka?“ zeptal se Meyer. „Nemohli ji nalejt do něčeho, co pil?“

„To jistě mohli.“

„Existuje ještě nějakej jinej způsob, jak moh ten strofantin vzít?“

„Řek bych to takhle. Kdyby se někdo nějak dostal k tomu léku v prášku, bylo by možný, aby dal ty dva grány do želatinový kapsle.“

„Co je to želatinová kapsle?“ zeptal se Meyer.

„Vždyť je znáš,“ řekl Blaney. „Vitaminy, sedativa, stimulanty... spousta léků se dává do želatinovejch kapslí.“

„Vraťme se k tomu ‘okamžitě’,“ řekl Carella.

„To jsme ještě -“

„Jak dlouho trvá želatinový kapsli, než se rozpustí v těle?“

„Nemám tušení, ale odhaduju to na několik minut. Proč?“

„Protože nejdřív se přece musí rozpustit ta kapsle a teprve pak se uvolní jed. Mám pravdu?“

„Ovšem, máš.“

„Takže okamžitě neznamená vždycky okamžitě, že? V tomto případě znamená okamžitě, až se rozpustí kapsle.“

„Právě jsem ti řek, že by se rozpustila v několika minutách.“

„V kolika?“

„To si musíte zjistit v laboratoři, já nevím.“

„Zjistíme si to,“ řekl Carella.