Ed McBain
překlad: Alena Maxová

OSM ČERNÝCH KONÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Vánoce byly opravdu na spadnuti.

A pokud jde o detektiva Lloyda Andrewa Parkera, byly na spadnutí zatraceně brzo. Fakticky byly každý rok na spadnutí dřív než vloni. Letos byly obchody vánočně vyzdobené už několik dní před Díkůvzdáním. Člověk se jednou ráno probudí, krůty jsou ještě v nedohlednu, a ve výkladech dřepí Santa Claus.

Parker Vánoce nesnášel.

Nesnášel taky to první ze svých dvou křestních jmen. Věřil, že v pátrací skupině nikdo tohle jeho křestní jméno nezná. Třeba o tom, že se jmenuje taky Lloyd, neví nikdo na celým světě. Málem na to zapomněl už i on sám. Může to vědět Miscolo v úřadovně, protože každejch čtrnáct dní vystavuje plaťáky. Lloyd je debilní jméno. Andrew je lepší, protože Andrew je jeden ze dvanácti apoštolů, a každej, kdo se jmenuje po některým z nich, je správnej chlap. Když člověk čte nějakou knihu - Parker se toho dopouštěl jen zřídka - a přijde v ní na někoho, kdo se jmenuje Lukáš, Petr, Pavel, Jakub nebo tak, hnedka ví, že se z něj vyklube klaďas. Takhle je to v knížkách. V životě ovšem narazíte na hajzly pojmenovaný po apoštolech, který vám podříznou krk, jen to fikne.

Parker nesnášel kriminálníky.

Stejně nesnášel, když mu někdo říkal Andy. Připomínalo mu to Andyho Hardyho, debilního spratka ze známý knihy a jeho rozhovory od srdce k srdci se soudcem Hardym, jeho tátou. Parker nesnášel soudce. Na svobodu pouštějí kriminálníky právě oni. Byl by radši, kdyby mu lidi říkali Andrew, když je to jeho pravý a poctivý jméno. Andrew vyvolává respekt, kdežto Andy patří starýmu dobrákovi, kterýho každej poplácává po zádech. Tak co, Andy, jakpak se máme, Andy? Nesnášel, ba nenáviděl svou matku za to, že ho pojmenovala Lloyd a pak zkrátila druhé jméno, které dostal při biřmování, na Andy. Nenáviděl otce za to, že se nepostavil na odpor matce, když se rozhodla pojmenovat ho nejdřív Lloyd a pak Andrew. Parker byl rád, že jsou oba, jak otec, tak matka, mrtví.

Parker si přál, aby Santa Claus byl taky mrtvý.

Parker si přál, aby Rudolpha, toho soba s červeným čumákem, někdo o jednom hvězdnatým Štědrým večeru odbouchnul a pak ho na Boží hod servíroval jako zvěřinu. Anebo ještě lepší, jako sobí guláš. Jestli uslyší v rádiu tu debilní písničku ještě jednou, tak namouduši vytáhne bouchačku a vypálí na ten posranej aparát. Ze všech lidí měl o Vánocích Parker nejradši Dickensova lakomce a suchara Ebenezera Scrooge. Ze Scrooge by byl extra policajt. Parker sám se pokládal za extra policajta, ale věděl, že většina jeho kolegů z pátrací skupiny ho pokládá spíš za mizemýho. Věděl taky, že ho nemají moc rádi. Ať mu vlezou někam, nesoutěží o největší popularitu.

Vánoční písničky začaly v rádiu už před dvěma dny, jako kdyby se všichni diskžokejové nemohli dočkat. Rok od roku pořád ty samý písničky! Je teprve patnáctýho prosince a on už je všechny slyšel aspoň stokrát. Tichá noc, svatá noc, Nuž, radujte se, švarní pánové a Malý bubeníček - kéž by tak někdo zastřelil bubeníčka i s Rudolphem, sobem s červeným čumákem - a První Vánoce a Zvěstujeme radost světu a Bílý Vánoce a Rolničky a tu ze všech nejpitomější vánoční písničku, co svět světem stojí: K Vánocům chci jen svý dva přední zuby. Kdyby někdy potkal toho idiota, co ji napsal, dá mu ty jeho dva přední zuby s radostí - na talíři, protože by mu je předem vyrazil.

Parker nesnášel vánoční písničky.

O Vánocích nesnášel v tomhle městě absolutně všecko.

Nesnášel to město celý rok, ale o Vánocích nejvíc.

Všechny ty falešný Santa Clause, co stojí na nárožích, cinkají zvonečkama a loudí příspěvek, Armádu spásy, debily, který troubí na trumpety a potřásají tamburínama. Všechny falešný žebráky, který zaclánějí na chodnících s nápisem, že jsou slepý, hluchý nebo hluchoněmý jako Carellova žena, nebo obejdové na vozejčkách, který prej přišli o nohy, všichni jsou stejný podfukáři jako ty nepravý Santa Clausové! Podfukářskej slepec se vrátí večer domů, a když počítá peníze v plechovce, tak samozřejmě vidí. Parker nesnášel pouliční muzikanty a tanečníky, nesnášel prodavače na chodnících před obchoďáky. Bejt po jeho, zavřel by i prodavače alkoholu, ať maj živnostenský oprávnění, nebo ne, potlouká se to po ulicích a prodává zboží, který je většinou kradený. Nesnášel venkovský balíky, co se sjíždějí před Vánocemi do města nakupovat. Je, hele ty obrovský domy, maminko! Křupani, všichni do jednoho, cvakají kamerama, jsou samý Je a Ó a přímo si koledujou, aby je kapsáři okradli! Je s nima víc trablů než užitku. Jsou jak stvořený, aby nalítli těm vyděračům, co projíždějí ve fiakrech po Groverovým parku. Nesnášel jedlové věnce, kytky a praporky s nápisem Vánoční pozdrav, co s nima tyhle šejdíři zdobí svý vozy, všechny ty falešný vánoční parádičky, když jim nejde o nic než o prachy a zase o prachy. Koně taky nesnášel. Akorát zaneřáďujou kobližkama ulice, aby bylo co odklízet! Nesnášel pomyšlení, že ve městě jsou ještě policajti na koních. K čemu jsou? Jen aby kobližek bylo ještě víc! Mají stáje tady v sedmaosmdesátce, ve starým arzenále, vidí je každý ráno, jak míří do města, debilní přehlídka kobyl všech barev a poldové na nich sedí, jako by byli přinejmenším římská legie. Nesnášel koně a nesnášel jízdní policii a nesnášel turisty - proč nezůstanou doma v tom svým zahnojeným Zapadákově někde v Iowě?

Ze všeho nejvíc Parker ne nesnášel, ale nenáviděl Patricii Alici Parkerovou.

Nikdo z kolegů detektivů nevěděl, že Parker byl kdysi ženatý. Ať jdou všichni do hajzlu, nic jim do toho není.

Kolem Vánoc si vždycky vzpomněl, kde asi Alice je. Nenáviděl ji, ale přesto by byl rád věděl, kde je, co dělá. Pravděpodobně někde šlape. Ještě pořád.

Pravděpodobně v Los Angeles. Vždycky prohlašovala, že odjede do Kalifornie. Nebo do San Franciska. Tam někde v Kalifornii šlape chodník.

Na Den díkůvzdání seděl sám ve svém bytě v Majestě a díval se na slavnostní průvod pořádaný nákupním centrem Gruber. Dávali ho na jednom z místních kanálů. Ne tak velkej a slavnej průvod, jako ten Macyho v New Yorku, ale nevadí, je to aspoň místní, domácí průvod. Snědl kus mražené krůty, kterou si ohřál v mikrovlnce, a přemýšlel, kde asi je Alice. A co asi dělá. Světlý vlasy a modrý oči. Postava, až by člověk brečel.

Kdykoli se objevila nějaká blond a modrooká oběť vraždy - jako ta, co ji vyfasovali Brown a Carella v říjnu -, přemýšlel Parker, kde asi je Alice Patricia, jestli leží někde na ulici mrtvá, jestli ji někde nepodřezal nějaký kalifornský pasák. Já to dělám jen jako vedlejšák, řekla mu.

Musí přiznat, že ho varovali. To ještě pracoval v jednatřicítce dole ve městě, nebyl to špatnej revír, byl ještě v uniformě, učil se to všivý policajtský řemeslo v tomhle všivým městě. Špína a svinstvo, to je policajtův denní chleba. Přijde domů a má smrad toho všeho na rukou, má ho plnej nos. Poznal ji v jednom baru, tancovala nahoře bez, kámoši ho varovali. Tyhle tanečnice nahoře bez, víš přece, co je to zač. Nechají se zvát nebo pracujou na půl úvazku v masážních salonech, anebo jsou práskaný štětky. Řekl jim, ať mu vylížou něco. Alice Patricia tancovala sice nahoře bez, ale byla ctižádostivá a měla ideály, chtěla jednou tancovat v pořádným souboru a dotáhnout to až na Broadway, stát se hvězdou. Brala baletní hodiny a hlasový a herecký, chtěla to všechno umět pořádně. Nebyla taková, jak říkali. Parker věděl, že ne. Když se s ní oženil, nepozval na svatbu ani jednoho poldu z jednatřicítky.

Klapalo to, myslel si, opravdu to klapalo.

Potom jednou v noci - měl službu od čtyř odpoledne do půlnoci - zašel do klubu, kde byla zaměstnaná, jmenovalo se to Šampaňské bubliny nebo tak nějak, a jedna ta tanečnice mu řekla, že Alice Patricia asi na hodinku odešla, a on řekl: „Jak to, prosím tě, na hodinku odešla?“ Bylo půl jedné v noci nebo jedna, klub zel prázdnotou, až na pár námořníků u barového pultu, dívali se na holku, které Alice Patricia říkala „Placatej zázrak přírody“. „Teď v noci odešla na hodinku?“ opakoval Parker. Věděl, co se z města stává po půlnoci. Měsíční krajina plná dravců plížících se po ulicích a hledajících oběti. Špína a sajrajt, odpornej smrad. „Kam šla?“ zeptal se.

Tanečnice se na něj podívala.

Byla nahoře bez. Hrála si se šňůrkou perel, kterou měla kolem krku.

„Kam šla?“ zeptal se ještě jednou.

„Nech to plavat, Andy,“ řekla dívka.

Popadl šňůrku a strhl ji dívce z krku. Perly zachrastily a rozkutálely se po podlaze. Zvuk perel byl hlasitější než hudba, k níž předtím dívka tančila.

„Kam?“ zeptal se.

A nakonec, abyste věděli, ji našel v hodinovém hotelu nedaleko klubu. Byl v civilu, převlékl se na stanici, když mu skončila služba, a recepční myslel, že je detektiv, když mu ukázal odznak. Bylo to rok předtím, než se stal detektivem 3. třídy. Stal se jím rok po rozvodu, kdy neměl nic, nač by se soustředil, jen policejní práci. Recepční mu řekl, že před patnácti minutami přišla modrooká blondýnka s černochem. Jsou v pokoji číslo 1301. Parker to číslo nikdy nezapomněl. A pach lyzolu na chodbě.

Umlátil toho černocha skoro k smrti. Kopanci ho srazil ze schodů. Řekl mu, ať s tou svou černou prdelí vypadne z města. Vrátil se do pokoje. Alice Patricia byla ještě v posteli, nahá, kouřila cigaretu.

Řekl: „Proč?“

Řekla: „Dělám to jen jako vedlejšák.“

Řekl: „Proč?“

„Pro srandu,“ řekla a pokrčila rameny.

„Já jsem tě měl rád,“ řekl. Použil minulý čas.

Alice Patricia opět pokrčila rameny.

Měl ji zabít tam a hned.

Řekl: „To je konec, víš.“

„Samo,“ řekla a zamáčkla cigaretu.

Odešel z pokoje a z hotelu. Ve městě ztloukl dva ožraly, kteří na Hastingsově ulici vyřvávali nějaké písničky. Na Jeffersonově hodil do zasklené výlohy popelnici. Potloukal se po městě. Když se vrátil ve čtyři ráno domů, byl namol. Myslel, že tam třeba Alici Patricii najde. Kdyby ano, byl odhodlaný ji zabít. Ale ona už byla pryč, odnesla si všechno své šatstvo, ani pár řádek po sobě nenechala. Tři měsíce trvalo jeho advokátovi, než ji vypátral. Šest měsíců nato byl rozvedený. A za další tři měsíce z něj byl detektiv 3. třídy.

Myslel na ni, vždycky když se blížily svátky.

Nenáviděl ji, ale myslel na ni.

Nenáviděl ty zatracený svátky.

Nenáviděl sníh, který o Vánocích asi napadá.

Nenáviděl i vánoční stromky. Jen se musí odklízet, zase další práce, zrovna jako ty koňský kobližky. Hned po Vánocích je tu mrtvej les vánočních stromečků, narovnanejch před domy vedle kontejnerů na odpadky. Ve městě to je s odpadky už tak dost zlý, někdy to tu vypadá jako město neodklizenejch pytlů z černýho plastiku. Vyhozený vánoční stromky to jen zhoršujou. Válejí se všude po městě. Uschlý. Visí z nich staniol. Tančívala oblečená do šňůrky protažené mezi nohama a zapnuté kolem pasu, která se leskla a zářila jako vánoční staniol, boky Alice Patricie se vlnily, za pasem měla zastrkané bankovky. Mohla se z ní stát hvězda první třídy! Byl by šel za scénu, hovořil s ostatními účinkujícími. Alice Patricia je moje žena, prohodil by. Neděláš si srandu? Vážně, já jsem policajt. Neděláš si srandu?

Nenáviděl se za to, že je policajt.

Nenáviděl dopisy od toho chlapa, kvůli kterýmu byli všichni detektivové na větvi. Hluchej! Komu záleží na nějakým Hluchým?

V Parkerových očích nebyli všichni lidi nic než zlodějové, některý mazaný, některý hloupý. Hluchoun patřil možná k těm mazanejm, ale pořád byl jen zloděj, nic víc. Tak proč se nervovat kolem těch obrázků, co posílá?

Mazanej zloděj, to je toho!

Parker přemýšlel, jaké to asi je, být mladý.

Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se mu zase říkalo Andrew.

Alice Patricia mu říkávala Andrew.

Nenáviděl ji.

Ach panebože, když ji tak strašně miloval!

V pondělí 19. prosince přišla další obálka od Hluchého.

Začínal je unavovat. Za šest dní budou Vánoce. Měli na starosti jiné věci, než si lámat hlavu jeho vylomeninami. Nevěděli, proč zabil Elizabeth Turnerovou - pokud ji zabil - a nevěděli, co znamenají ty jeho absurdní dopisy. Domnívali se, že Naomi Schneiderovou zabil, protože jí třeba řekl něco, co jim ještě nevyžbleptla, a kdyby to něco vyšlo najevo, mohlo být pro něho nebezpečné. Prozrazoval jim jen to, co chtěl, aby věděli. Všechno ostatní bylo riskantní a on se nepředvídaným rizikům vyhýbal. Takže, Naomi, na neshledanou!

Ale oba případy byly tak mrtvé, jako bude za chvíli mrtvý letošní kalendář, a poslední dopis Hluchého je jen podráždil. Mrkli na něj a pak ho připíchli na tabuli vedle ostatních.

Cotton Hawes se octl v trapné situaci.

Nejraději by byl zavolal 10-13.

Místo toho řekl: „Mám u vás otevřený účet.“ Především byl na rozpacích. Právě koupil Annii Rawlesové jako dárek k Vánocům sexy prádýlko v ceně dvou set dolarů. Dvě stě třináct dolarů a dvacet pět centů daň z přidané hodnoty. Doufal, že nebude muset vysvětlovat té dámě na pátém poschodí Gruberova nového nákupního centra v jejich čtvrti, že zakoupil prádlo pro detektiva l. třídy. Nákupní centrum, vzdálené ani ne šest bloků od jejich policejní stanice, bylo částí starostova nového programu na zvelebení města. Původní Gruberův obchodní dům byl až ve středu města na náměstí Messenger Square. Hawes měl jít tam. Měl mít tolik rozumu a nekupovat nic tady u nich, i když to nové centrum bylo moc pěkné a - aspoň podle tvrzení starostova úřadu - vzkvétalo a sloužilo jako příklad pro rekonstrukci zchátralých částí města.

„Nemáme to v záznamech,“ řekla ta ženská za pultem.

Hawese napadlo, jestli by se skácela hrůzou, kdyby si měla obléct takové sexy prádlo, jaké koupil Annii.

„Mám u vás otevřený účet už tři roky,“ řekl.

„Ukažte mi ještě jednou vaši kartu, prosím,“ řekla.

Vytáhl ji.

Byl už v úvěrové kanceláři na pátém patře. Prodavačka dole v přízemí, kde bylo prádlo, mu řekla, ať jde nahoru do pátého patra do úvěrové kanceláře, protože při pokusu zkontrolovat kartu v počítači zjistila, že je neplatná.

Vyjel po eskalátoru do pátého patra, kde se to ježilo ukazateli směřujícími do všech stran: Manager, Pokladní kancelář, Úvěry, Vrácené zboží, Personální odd., Hračky, Santa Claus, Telefon, Odpočívárna. Málem se ztratil - a že byl nějaký detektiv! Ale konečně našel Úvěry a podával přes pult kartu paní, která měla nos jako násadu od smetáku a oči jako bláto. Špinavé. Ani hnědé, ani černé, prostě špinavé. Těma špinavýma očima se podívala na jeho kartu a téměř začenichala násadovitým nosem.

„Mám novou kartu,“ řekl.

„Kde ji máte, pane?“ zeptala se.

„Doma,“ řekl. „Ještě jsem si ji nedal do náprsní tašky.“ Sotva to dořekl, uvědomil si, že ohánět se kartou, kterou má doma, je totéž, jako když ozbrojený lupič tvrdí, že si nechal povolení nosit zbraň někde doma v šuplíku.

„Když jste měl v úmyslu u nás nakupovat,“ řekla ta ženská, „měl jste si ji do té náprsní tašky dát.“

Hawes rozevřel náprsní tašku. „Tady by ta karta měla být,“ řekl, „ale nechal jsem ji doma.“

Náprsní tašku otevřel ovšem proto, aby viděla zlatý a modrý emailový odznak detektiva, který tam byl připíchnutý. Podívala se na odznak špinavýma očima.

„Máte svou novou kartu nosit s sebou vždycky,“ řekla.

„Já jsem nevěděl, že budu dneska nakupovat,“ řekl. „Mám v náprsní tašce spoustu věcí,“ řekl. „Policejní průkaz,“ řekl. „Policejní odznak. Jsem detektiv,“ řekl. „Nerad nosím v náprsní tašce víc věcí, než je absolutně nutné.“

„Ale starou kartu v ní máte,“ řekla.

„Ano, mám. Omylem. Měla by tam být ta nová.“

„Počítač ukázal, že vaše stará karta je neplatná.“

„Ano, já vím. Proto jsem tady u vás v pátém patře. Ale kdybyste si to zkontrolovala na vašem počítači tady, zjistila byste, že jsem v květnu dostal novou kartu. A zapomněl si ji dát do náprsní tašky.“

„Není divu, že lidem u nás v městě projde i vražda,“ řekla a odešla.

Vrátila se za deset minut.

„Ano, skutečně jste dostal novou kartu,“ řekla.

„Ano, já vím,“ řekl. „Děkuju,“ dodal.

„Chápete, pane,“ řekla, „že účet na prádlo za dvě stě dolarů nemohl být uznán jen tak, když se ukázalo, že vaše karta je neplatná.“

„Ano, já to chápu,“ řekl.

Věděla, že jde o prádlo. Zavolala dolů. Jestlipak ví, o jaké prádlo?

„Ve městě je spousta podvodníků, víte,“ řekla.

„Ano, uvědomuju si to,“ řekl.

„Když půjdete dolů a zase do oddělení prádla,“ řekla, „bude karta tentokrát v pořádku. Uvědomujete si, pane, jak doufám, že kalhotky se nedají vyměnit?“

„To jsem nevěděl,“ řekl.

„Ano. Obzvláště naše série Otevřená městská linie, kterou mnoho žen nosí jen při mimořádných příležitostech. Doufám, že máte správnou velikost.“

„Mám správnou velikost, ano,“ řekl.

„Tak tedy dobře,“ řekla a zavětřila, jako by vzduch páchl něčím zkaženým, naposledy na něj pohlédla špinavýma očima a nechala ho stát u okénka.

Celou cestu domů přemýšlel o tom setkání. Přál si, aby Gruberův obchoďák vyhořel do základů. Přál si, aby starosta přesídlil se svým zvelebovacím programem do Dallasu v Texasu. Nebo do Vladivostoku. K čemu je vlastně dobrý Gruber s tím svým maxiobchodem? Akorát podporuje zločinnost ve čtvrti, kde se to už zločinci jen hemží. Od února, kdy ho otevřel, zatkli v něm už víc kapsářů a zlodějíčků než ve všech ostatních obchodech na Stemu. Prosím, má velký obrat. A třeba i přitahuje do čtvrti další obchody. Ale zamyslel se starosta vůbec někdy nad tím, kolik času promarní zdejší policie v Gruberově podniku? Pitomým, bezvýznamným zatýkáním? A navíc kvůli papírování s tím spojenému musí jezdit až dolů do města na ředitelství!

Ještě napěněný dorazil k domu, kde bydlel. Vešel do malé vstupní haly, vytáhl z kapsy klíče a odemkl poštovní schránku. Byla tam hrst dopisů včetně účtu od Grubera. Podíval se na korespondenci pořádně až doma. Byl v pokušení zavolat Annii a povědět jí o té tahanici, ale tím by zkazil překvapení. Místo toho si namíchal drink, posadil se a začal prohlížet, co mu pošta přinesla. Jedna obálka, červená, obsahovala, jak se zdálo, vánoční blahopřání. Roztrhl ji. Nebylo to vánoční blahopřání, byla to pozvánka a stálo na ní:

Na kartičce bylo týmž rukopisem připsáno:

Harriet byla Harriet Byrnesová, poručíkova manželka. Proč proboha pořádá večírek ve služebně? Má Pete narozeniny? Nějaký výročí? Dvacet let u policie? Třicet? Sto?

Hawes pokrčil rameny a zapsal si datum a hodinu do diáře.

20. prosince v úterý ráno přišel desátý dopis od Hluchého.

Teď už věděli, že počet předmětů nalepených na prázdný list papíru nemá nic společného s pořadím, v němž dopisy dostávají. Těch osm černých koní například přišlo jako první. Šest policejních odznaků bylo ve čtvrtém dopise. Jedenáct koltů Speciál v sedmém a tak dále. A teď desátý dopis.

Detektivové připíchli list papíru na informační tabuli. Byly tam teď:

Dva obušky. Tři páry pout. Čtyři policajtské čepice. Pět vysílaček. Šest policejních odznaků. Sedm oběžníků. Osm černých koní. Devět aut. Deset formulářů. A jedenáct koltů Speciál.

Pořád ještě nevěděli, co to všechno znamená.

Má v úmyslu přestat u jedenácti?

Nebo půjde dál?

Jestli přestane u jedenáctky, pak chybí číslo jedna.

Měli toho až po krk.

Za pět dní budou Vánoce.

Burt Kling si právě prohlížel poštu, když přišla Eileen Burkeová. Otevřela si klíčem, který měla od něho.

Bylo už skoro půl páté odpoledne a světla na calmspointském mostě - na svátky ověnčeném žárovkami a jeho oknem viditelném - mrkala zeleně a červeně na fialovém pozadí soumraku. Seděl pod stojací lampou v křesle, které koupil v obchodě se zlevněným zbožím, když se rozvedl. Nikdy nemluvil o svém rozvodu s Andym Parkerem. S Parkerem nemluvil nikdy o ničem jiném než o služebních záležitostech, a i to zřídka. Nevěděl, že Parker je taky rozvedený. Nevěděl, že oni dva se mohli podělit o podobné názory na tuto věc, nevěděl, že v Parkerových očích stejně jako v jeho je rozvod něco jako zabití.

Svátky, i teď a s Eileen, byly pro Klinga tou nejhorší dobou. Jakmile šel do obchodů, vytanula mu v mysli Augusta, a to i když nakupoval pro Eileen. Byla to asi ta fyzická podobnost. Když se rozhodoval, jakou barvu vzít, vysvětlil prodavačce, že jeho přítelkyně má zelené oči a rudé vlasy - popisoval samozřejmě Eileen -, ale hned si připomněl Augustu. Když se snažil vzpomenout si, jakou má Eileen velikost, řekl, že měří metr třiasedmdesát, a hned mu bezděky vytanul na mysli obraz Augusty jako přízrak. Augusta, jak ji viděl poprvé, když v jejím bytě vyšetřoval vloupání...

Dlouhé rezavé vlasy a zelené oči, pleť opálená do hněda. Tmavozelený svetřík, krátká hnědá sukně, hnědé holinky. Vysoké lícní kosti a nad nimi šikmo posazené oči, ostře zelené proti tomu opálení, ohrnutý nosík, jemně odtahující horní ret od odhalených rovných a bílých zubů. Vlněný svetřík vzdouvající se na pevných ňadrech bez podprsenky, pevně stažený v pase hnědým opaskem s cvočky, něžná křivka boků vytlačená do zadního opěradla huňaté pohovky, sukně odhalující utajené stehno, když se k němu otočila...

Augusta.

„Ahoj,“ řekla Eileen a přistoupila k němu.

Políbila ho na vršek hlavy. Rudá a zelená světla z mostu splynula s jejími rudými vlasy a zelenýma očima.

„Vypadáš vánočně,“ řekl.

„Opravdu?“ řekla. „Připadám si jako čarodějnice. Kdy ses vrátil? Volala jsem před chvílí.“

„Po čtvrtý,“ řekl. „Nakupoval jsem. Co řekl doktor?“

Svlékla si plášť, hodila ho po domácku na postel, posadila se na její okraj, zula jeden střevíček s vysokým podpatkem a shýbla se, aby si namasírovala nohu. Dlouhé nohy, hladké a bez chybičky, s plnými lýtky a zužující se k štíhlým kotníkům. Eileen. Augusta. Augustu by byla taková jizva po noži zničila. Pracovala jako manekýnka, obličej byl jejím bohatstvím. Eileen byla jen policistka. Ale byla žena. A krásná žena. Řeznou ránu utržila před dvěma měsíci, 21. října. V nemocnici jí vytáhli dvanáct stehů. Lesklá bledá jizva jí dosud hyzdila levou tvář.

„Povídal, že nakonec nebudu plastiku ani potřebovat,“ řekla Eileen. „V nemocnici na ambulanci že odvedli bezvadnou práci. Ta jizva prý teď vypadá příšerně, ale...“

„Vůbec nevypadá tak hrozně,“ řekl Kling.

„To jsou řečičky,“ řekla Eileen. „Ale zahojí se to a zůstane jen tenká bílá čárka, povídal, jestli jsem ochotná s ní žít. Všechno prý záleží na mojí ochotě ji přijmout. Co říkáš takovýmu eufemismu?“

„Kdy za ním máš zase jít?“ zeptal se Kling.

„Příští měsíc. Řekl, že na plastickou operaci není zatím ani pomyšlení. Ta řezná rána by podle něho měla být zahojená do šesti měsíců až do roka, a do ty doby prý mám počkat, jak se budu cítit. To bude asi to, čemu říká ochota přijmout. Ukáže se, jak jsem ješitná. Jak škaredá chci zůstat do konce života.“

„Nejsi škaredá,“ řekl Kling. „Ty prostě nemůžeš...“

„V soutěži o královnu krásy teď zrovna nevyhraju, to je fakt,“ řekla Eileen. „Myslíš, že se najdou chlapi, který si potrpí na znásilňování zohyzděných ženských? Myslíš, že by šli po volavce, která má pořezanou levou tvář?“

„Mně se s tím líbíš,“ řekl ve snaze vyvést ji z černé nálady. „Vypadáš skoro nebezpečně.“

„To tak, nebezpečně,“ řekla.

„Jako že ti nic nevadí. Jako pirátka.“

„Jako stopadesátikilová ozbrojená lupička,“ řekla Eileen. „Chybí mi už jen tetování, srdíčko s máminým monogramem.“

„Cítíš se dneska na čínu?“ zeptal se.

„Cítím se zralá zavrtat se do postele a spát aspoň měsíc. Návštěvy u toho doktora jsou vysilující. Vždycky mě tak utěšuje, chlap sakramentská, chápeš, jak to myslím? Nejde o jeho obličej, a tak si myslí...“

„Přestaň,“ řekl Kling mírně.

Podívala se na něj.

„Pojď sem,“ řekl a šel k ní. Políbil ji na vlasy. Nadzvedl jí rukou bradu a políbil ji na čelo a na špičku nosu. Políbil jizvu. Jemně a něžně.

„Líbáním ji neodstraníš, Berte,“ řekla a odmlčela se. „Doufám, žes mi k Vánocům nekoupil nic moc ženskýho?“

„Cože?“

„Já si nepřipadám hezká,“ řekla. „Nechci dárky, který...“

„Jsi krásná,“ řekl. „A ženská. A sexy. A...“

„Mluvíš moc hezky,“ řekla.

„Tak kam chceš jít na večeři?“ zeptal se. „K McDonaldovi?“

„A taky utrácíš,“ řekla a zase se odmlčela. „A co ještě?“

„Prosím?“

„Krásná a ženská a sexy a co ještě?“

„A já tě miluju.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

„I když tady v městě jsou miliony ženských...?“

„Jsi tady jediná,“ řekl.

Podívala se na něj a přikývla.

„Děkuju ti,“ řekla tiše a vstala z postele. „Osprchuju se a převlíknu,“ řekla. „Děkuju ti,“ řekla ještě jednou, políbila ho na ústa a odešla do koupelny.

Slyšel, jak pustila sprchu.

Vzal znova do ruky hromádku dopisů. Otevřel několik vánočních gratulací, pak vzal červenou obálku a roztrhl ji. Na kartičce uvnitř stálo:

Na kartičce bylo týmž rukopisem připsáno:

Dveře od koupelny se otevřely.

Eileen vystrčila škvírou hlavu.

„Nechceš se osprchovat se mnou?“ zeptala se.

Ten rok měl Boží hod připadnout na neděli.

Pro obchody to bylo výhodné. Normálně na Štědrý den kupujících ubývalo. Samozřejmě že se vyskytli i takoví, co kupují na poslední minutu, a obchodní domy zůstávaly otevřené až do šesti, aby uspokojily i největší opozdilce, ale ani zdaleka se nenakupovalo tolik jako v tom posledním hektickém týdnu před svátky. Pokud ovšem nepadl Štědrý den na sobotu. Potom jako zázrakem prodej stoupl. Snad to souviselo se zvykem pracujících lidí nakupovat v sobotu. Snad měli pocit, že je to jen další sobota, stejná jako ty ostatní v roce, čas, kdy se vydáváme ven utratit páteční výplatu. Anebo to souviselo s mimořádnými vánočními odměnami, s tím pátečním tlustým svazkem bankovek navíc - nejlepší utratit ho hned v sobotu, nemyslíte? Bylo až komické, jaké zástupy kupujících vylákal ven sobotní Štědrý den. Statistiky ukázaly, že padne-li Štědrý den na pondělí, není to totéž. Zákazníci prořídnou. Vždyť v neděli odpočívá i Pánbůh. Letošního roku, kdy se prosperita ještě jakžtakž udržovala nad vodou a Štědrý den připadl na sobotu, očekávali obchodníci po celém městě supernákupní den.

Ve čtvrtek 22. prosince dostali detektivové 87. revíru zprávu od Hluchého, kterou pokládali za poslední. Snad. Ve skutečnosti uhádl, že je teprve předposlední, Arthur Brown. Na bílém listu papíru v dnes už tak známé obálce se strojem psanou adresou bylo:

„Číslo dvanáct,“ řekl Brown.

„Dvanáct pečených prasátek,“ řekl Carella.

„Už chybí jen jeden,“ řekl Brown.

„Jaks na to přišel?“

„Je celkem dvanáct vánočních dnů, copak to ještě nechápeš?“ řekl Brown. „Dva obušky, troje okovy, čtyři čepice... dvanáct vánočních dní.“

„Že by nám prostě přál veselý Vánoce?“ řekl Carella.

„To určitě,“ řekl Brown. „Ale teď už chybí jen první den. Je to dvanáct vánočních dnů, Steve, sázím se o příští vejplatu.“

„A co bude ten první den?“

„Můžeš hádat,“ řekl Brown a zasmál se.

Brown nerad strojil vánoční stromečky.

Taky se mu nelíbilo, co dneska stromky stály. Když byl kluk, dostal se vysokánský strom za pět dolarů. Dvoumetrový stromek, který koupil letos, ho přišel na pětatřicet. Loupežníci! Nekupoval by ho vůbec, nebýt jeho dvouroční dcery Connie. Connie dosud věřila na Santa Clause. Brownovi neměli v bytě krb a tedy taky ne komín, ale nechávala pro Santa Clause sklenici mléka a talířek s čokoládovými sušenkami. A Brown, než si šel lehnout, musel každé Vánoce vypít to odporný mlíko a sníst pár těch čokoládových sušenek.

Nerad strojil stromeček především kvůli světlům. Brown soudil, že jsou-li Spojené státy s to vyslat člověka na měsíc, mohl by si nějaký geniální vědec vymyslet žárovčičky na vánoční stromek, které by se obešly bez drátů. Brown nebyl geniální vědec, ale přesto přišel na velice jednoduchý způsob, jak to provést, a kdyby se byl nějaký hladem umírající vynálezce chtěl připojit k tomuto zlatému dolu, byl Brown ochoten prozradit mu to za lví podíl na zisku. Teoreticky věděl přesně, jak by to fungovalo, ale nebyl školený elektrotechnik a nedovedl to hodit na papír. Nikdy o svém nápadu s nikým nemluvil, nechtěl, aby mu ho někdo ukradl. Zlotřilců je na tomto světě nespočítané, jak sám nejlíp věděl, a zdálo se pravděpodobné, že by mu jeho velevýnosný vynález někdo ukradl, sotva by se o něm zmínil. Měl už pro svůj výrobek i jméno: Bezdrátovky. Kdyby našel partnera, mohli by ročně prodal biliony a biliony těch zázračných vánočních žárovčiček. Bezdrátovky. Žádné dráty, které se rozvěšují po větvičkách. Každé vánoční světýlko samostatná jednotka k umístění kdekoli na stromku. Stačí, aby s ním někdo vešel ve styk, napsal mu na adresu 87. revíru a učinil mu nabídku. Byl připraven jednat.

Mezitím zápolil s těma zatracenýma žárovkama.

To byla druhá věc, pro kterou nerad strojil stromeček.

Jeho žena Carolina byla v kuchyni a pekla ty čokoládové sušenky, které Connie položí pod stromeček o Štědrém večeru a které musí Brown aspoň částečně sníst a zapít tím odporným mlíkem. Connie byla ve svém pokojíku a koukala na televizi. Úplně sám v obýváku Brown nejdřív zápolil se žárovčičkami a skleněnými koulemi - byly tou třetí věcí, kterou na strojení stromku nenáviděl. Ne samotné vánoční koule - pokud ovšem nepadaly na podlahu a netříštily se na stříbrné střepy, které se nedaly posbírat -, ale háčky, za které se koule věšely na stromek. Jak to, že ať člověk uklidí po Vánocích ozdoby sebepečlivěji, vždycky je koulí víc než háčků? Brown měl podezření, že existuje mezinárodní mafie zlodějů, která se specializuje na vánoční háčky.

Byt naplnila vůně pečiva.

A zvuk animovaných filmů.

Brown se lopotil se stromečkem.

Už jen dva dny, říkal si.

Ve dveřích se najednou objevila jeho dcera Connie.

„Jak to, že nejsou černý Santa Clausové, tatínku?“ zeptala se.

Brown si jen vzdychl.

Dvanáct vánočních dní.

Večer tříkrálový.

Předvečer svátku Tří králů aneb Zjevení Páně.

První vánoční den byl sám Boží hod. Boží hod budou detektivové ze sedmaosmdesátky slavit bezpochyby doma, vybalovat skromné dárky a ani na okamžik neočekávat jeho první dárek. Dostanou ho však stejně a snad konečně pochopí, co všechna ta předchozí publicita znamenala. Neuvědomí si však - pokud byla jeho sdělení dostatečně nesrozumitelná -, co je čeká 5. ledna v předvečer Zjevení Páně, v předvečer Epifanie.

Původní smysl slova epifanie byl náhlé zjevení základní pravdy o člověku nebo situaci. Slovo epifanie pochází samozřejmě z řeckého „epiphaneia“, což znamená, že se bohové zjevují očím smrtelníků. Irský romanopisec James Joyce - jeden z oblíbených autorů Hluchého - zpopularizoval jako první toto slovo v moderní literatuře tím, že je použil jako titul pro své první experimentální prózy. Epifanie. Náhlé zjevení pravdy, záblesk poznání. Dovtípí se konečně detektivové ze sedmaosmdesátky? Před náhlým zjevením? Nebo během něho? Po něm už nebude na žádné dovtípení čas. Znova se usmál.

Svátek Zjevení, svátek Tří králů, 6. leden. Pocta dni, kdy se Ježíš Kristus poprvé zjevil křesťanům. V předvečer tohoto dne, o večeru tříkrálovém - jak jen se jím Shakespeare pobavil - se Hluchý zjeví detektivům, ukáže jim poprvé, naposledy a jedinkrát, že nestrpí, aby pořád strkali prsty do povolání, které si zvolil. Už třikrát jim poskytl všemožnou příležitost, aby zmařili jeho plány, doslova je před nimi rozvinul předem - ale nikdy si vlastně neuvědomil, že všechny skončí katastrofou. Přirozeně že ne díky geniálním vývodům na jejich straně, ne, to by znamenalo připisovat jim příliš velikou inteligenci. Zavinily to spíš nešťastné náhody. Ano, náhody. Kletba, lepící se Hluchému na paty. Náhody.

Poprvé to byl policajt, který si umínil koupit zmrzlinu u vozu, jímž chtěl Hluchý uniknout. Že chce zmrzlinu. Takovou tu dobrou se sekanými oříšky. Ani na okamžik ho nenapadlo, že lednice je nacpaná penězi ukradenými z Komerční banky. Ale akce, to se rozumí, vybouchla - náhodou.

Příště to byli dva ozbrojení zlodějíčkové, kteří chtěli vykrást krejčovskou dílnu ve stejnou noc, na niž Hluchý naplánoval vedle velké vyděračské akce i malé překvapení. V krámě číhali na příchod zlodějíčků dva detektivové. Hluchý a jeho společníci vešli vchodem zároveň s nimi. Poldové! Past na zloděje a nešťastnou nahodou do ní vkráčel Hluchý. Carella ho tenkrát postřelil. Nikdy Carellovi nezapomene, že po něm střílel, nikdy mu to neodpustí.

Posledně - po pravdě řečeno, tady musí přiznat Carellovi, že to vyčmuchal předem, i když mu s tím sám pořádně pomohl. Byla to jeho chyba, jeho nápovědi byly příliš jasné, příliš poctivé. Fakticky oznámil Carellovi, že hodlá vyloupit banku dvakrát za dopoledne; narafičil to tak, že tým A měl být dopaden a on sám měl přijít s týmem B až potom. Přišel, ale našel tam čekajícího Carellu.

Carella byl důvtipnější, než Hluchý očekával.

Možná že byl důvtipnější, než sám věděl.

Náhody, prosím, žádné omyly.

Ale teď - teď je s Dobrodincem konec.

Nikde nestojí, že má tu hru hrát poctivě.

Mají štěstí, že ji hraje vůbec.

Večer před Vánocemi ukradne Hluchý půl milionu dolarů, třeba i víc.

A tentokrát mu to vyjde, protože tentokrát nevaroval policii předem. Vlastně ano, neodolal a pohodil mrtvolu Elizabeth Turnerové v parku naproti jejich policejní stanici. Jenže nahou, a proto neidentifikovatelnou. A to byla jediná stopa, dá-li se vůbec za stopu pokládat, vedoucí k akci, kterou plánuje na Štědrý den.

O večeru tříkrálovém zlikviduje detektivy - aspoň většinu z nich -, ty, kteří pracují ve staré budově naproti Groverovu parku.

A to mu taky vyjde.

Protože je sice varoval, ale nevaroval je poctivě.

Zemřou.

Hroznou smrtí.

Při pomyšlení na to se usmál.

Dnes je 23. prosince.

Dnes večer má ještě ledacos na práci.

V té čtvrti si člověk musil dát pozor, i když Vánoce byly na dosah ruky. Možná že v téhle roční době pozor ještě větší; lidé si kolem Vánoc počínají prapodivně. Většina zdejších bezdomovců si pamatuje na dobu - ono to vlastně nebylo o Vánocích, spíš nějak v březnu, před lety -, pamatují si, že nějací výrostci zapálili žebráky spící ve dveřích do domů. Opilce. Polili je benzínem a zapálili. Doug Hennesy tady tenkrát nežil, ale slyšel toho o těch upečených habaděj. A věděl, že v tomhle městě si člověk musí dát možná větší pozor než všude jinde na světě. Ne že by se Doug pokládal za žebráka. Či dokonce za ožralu. Ne. Doug byl bezdomovec, ano prosím, poctivý bezdomovec.

Období svátků neměl zrovna moc rád, protože ulice byly přecpané lidmi, každý někam pospíchal, sobecky myslel jen na sebe. Kde by někdo hodil minci do ruky potřebnýho člověka, jako byl například Doug! Podařilo se mu vydělat čtyři dolary a dvaadvacet centů - dva dny před Vánoci, dovedete si to představit? Kam se poděl duch milosrdenství - a trvalo mu to od osmi ráno skoro do sedmi večer! Kdopak mu asi hodil ty dva centy? Byl to ten nóbl oblečenej pán v kožichu a bobřím klobouku? Dva centy. Ale ty peníze stačily Dougovi na tři láhve výborného vína po dolaru čtyřiceti za flašku i s daní a ještě mu dva centy zbyly. Jednu láhev už vypil a na těch dvou zbývajících si hodlal pochutnat v noci, schoulený ve dveřích tady na Masonově ulici.

Prostitutky z Masonovy nebyly nadšené bezdomovci spícími ve dveřích. Měly dojem, že kvůli nim vypadá čtvrť zpustle, ačkoli zpustleji, než byla, vypadat nemohla. Cítily, že to škodí kšeftu. Lepší pánové ze středu města sem chodili za mladými černoškami nebo Portoričankami a nestáli o otrapy povalující se u vchodů do domů. Holky z Masonovy uvažovaly, že sepíšou petici proti bezdomovcům, kteří zaneřáďují jejich pracoviště. Doug jim to ani moc nezazlíval. Pracovaly těžce, holky, to teda jo! Snažil se vzpomenout si, kdy byl naposledy v posteli se ženskou, štětkou nebo jinou, ale ani za živého boha si nevzpomněl. Nebylo to tenkrát v Chicagu? Tenkrát, když tam dělal jako účetní? Jsou to už léta letoucí.

Někteří bezdomovci, mužští, zneužívali ženských, které žily na ulici jako oni. Natrefí na takovou špindíru skrčenou ve dveřích, vyhrnou jí sukni a hotovo. Doug by něco takového neudělal za nic na světě. Zneužít nějakou tuhle nešťastnici? Viděl - včera ráno to bylo a srdce mu usedalo -,viděl tulačku, nemohlo jí být víc než osm nebo devětadvacet. Měla na sobě bavlněné šatičky a přes ně růžový svetr, vlněné rukavice bez prstů. Panebože, div mu to neutrhlo srdce. Stála v jedněch zasklených dveřích a dívala se na sebe. Ruce sepjatý na břiše. Omakávala si břicho. Roztaženýma prstama v těch ostříhaných rukavicích. Dotýkala se břicha a měla ho nafouklý jako meloun. A na obličeji výraz úplné bezradnosti. Doug si ji na okamžik představil, jak stojí někde v ložnici, dveře od skříně jsou otevřené a na dveřích je velké zrcadlo, představil si ji, jak tam stojí v hedvábné noční košilce, s rukama roztaženýma na těhotném břiše stejně jako ta ve dveřích, jenže s jiným výrazem. S výrazem pýchy a radosti. Mladá žena žasnoucí na tím zázrakem, celá rozzářená. Místo toho dveře do domu a studený zimní den těsné před Vánocemi - a výraz úplné bezradnosti.

Ach, ty milý Kristáčku, co je ubožáků na tomhle světě!

Odšrouboval zátku u druhé láhve vína.

Zase bude studená noc.

Možná že si na Štědrý den zajde do Armády spásy na polívku.

Uvidí. Nemá smysl plánovat dopředu.

Právě nakláněl láhev k ústům, když se ze tmy vynořil muž. Pouliční světlo bylo za ním. Doug mu neviděl do obličeje. Viděl jen světlé vlasy rozčechrané větrem. A v pravém uchu něco, co vypadalo jako sluchadlo.

„Dobrý večer,“ řekl ten muž vlídně.

Douga napadlo, že je to nějaký pán ze středu města, který si přišel trochu zašpásovat.

„Dobrej večír,“ odpověděl a pak - Vánoce jsou svátky štědrosti -napřáhl láhev s vínem a řekl: „Nechcete krapet vína, pane?“

„Ne, děkuju,“ řekl muž. „Chci tvoje ucho.“

Douga nejdřív napadlo, že si ten člověk chce popovídat. Přátelé, Římani, rodáci, propůjčte mi svůj sluch! Ale najednou spatřil v jeho ruce vyskakovací nůž a zamrazilo ho; na ostří se zalesklo světlo ze semaforu na rohu ulice a po oceli se míhala blikavá vánoční světýlka, červená a zelená, podle toho, jak se měnila světla. Mužova levá ruka zčistajasna sevřela Dougovo hrdlo a porazila ho ve dveřích naznak. Láhev vína upadla na chodník - dolar čtyřicet centů! - a roztříštila se na tisíc zelených střepů, když ho ten muž převalil na levý bok a nůž se opět zaleskl červeně a zeleně, jak na semaforu přeskočila světla.

Palčivá ohnivá čára sežehla Douga nad pravým uchem.

A pak se ten oheň táhl dolů, šířil se a bolest byla tak pronikavá, že Doug zařval nahlas a popadl se za pravé ucho.

Pravé ucho bylo pryč.

Odtáhl ruku, byla plná krve.

Zařval ještě jednou.

Blonďák se sluchadlem zmizel tak náhle, jak se objevil.

Doug křičel a křičel.

Prostitutka, šustící kolem ve vánočním červeném saténu s falešnou kožišinou, která mířila do baru kus dál na ulici a ťukala jehlovými podpatky o chodník, se podívala do dveří, potřásla hlavou a hlasité mlaskla údivem.