Ed McBain
překlad: Alena Maxová

OSM ČERNÝCH KONÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Štědrý den se vyloupl zářivý, jasný a jiskřivě studený. Hluchého to potěšilo. Sníh by v žádném případě nepřekáži l jeho plány, ale měl radši tenhle druh počasí. Krev v něm zpívala.

Miloval dobu Vánoc. Miloval všechny Santa Clause, zvonící rolničkami prakticky na každém rohu. Miloval koňmi tažené vozy na ulicích. Miloval ohromný vánoční strom na Andoverském náměstí. Miloval všechna batolata s nudlí u nosu. jejich Á a Ó doprovázející vše, co bylo vidět a slyšet. Miloval myšlenku na všechny ty peníze, které jen čekají, až je někdo ukradne.

Po ulicích proudily davy vánočních kupců. Výborně.

Tím víc peněz v pokladnách. Hluchý se usmíval.

Charlieho Henkinse usadil v hotýlku vzdáleném asi deset bloků od budovy 87. revíru. Žádná velká sláva a pravděpodobné rejdiště pouličních holek, ale v okolí nic lepšího nebylo. On sám si najal dům na míle daleko od revíru. Charlie u něho nikdy nebyl. Bylo důležité, aby nevěděl, kde Hluchý žije. Nepřál si, aby ho Charlie nečekaně navštívil, až bude po všem a on si uvědomí, že se do hotelu nedostaví nikdo s penězi, které si tak těžce vydělal. Ale i kdyby po něm Charlie potají slídil, ten dům z hnědočerveného pískovce nikdy nenajde. Hluchý si ho najal jako dr. Pierre Sourd. „Pierre“ znamená francouzsky kámen a „sourd“ hluchý. Dohromady s přimhouřením oka - francouzsky by se to totiž správně řeklo „completement sourd“ anebo familiárněji „sourd come un pot“ - hluchý jako poleno.

Elizabeth se tam s ním nastěhovala začátkem října. Seznámil se s ní v září v isolském Muzeu moderního umění, kterému rodilí Isolané říkají lidově IMAM. V muslimských zemích je imám duchovní osoba, ale tady to bylo muzeum a vhodné místo na seznámení s vnímavými mladými ženami. Stačí prohodit pár slov o Matissech a Chagallech a - nezašla byste si na šálek čaje do zahrady? Elizabeth byla plachá, to ano. Odhadl ji na pannu - ale čekalo ho překvapení. Překvapení se najdou vždycky.

Dověděl se, že někdy od srpna pracuje jako pokladní. Vida! Dověděl se, že jejíma rukama procházejí spousty peněz. Opravdu, Elizabeth? Říkal jí Elizabeth a to se jí velmi zamlouvalo. Nesnášela, když jí lidé říkali Liz nebo Lizzie. Tři až čtyři sta tisíc denně, řekla. Panebože, řekl on. Tu noc ji měl. Křičela. Tiché vody vždycky křičí.

Hotel, v němž bydlel Charlie, se jmenoval Excelsior. Byl příkladem nadsázky, snad proto, že to jméno je odvozeno od latinského „excelsus“, což je příčestí od „excellere“ - vynikati. Možná že Excelsior byl v minulosti tak dávné, že je zapomenuta, skutečně vynikající, ale Hluchý o tom pochyboval. Na druhé straně se Excelsior říkalo tenkým hoblinkám, užívaným při balení do beden a taky - když se dostaly do rukou žhářů - k rozdělávání ohně. Nakonec se to jméno pro hotel přece jen hodilo, protože budova vynikala tím, že byla pro požár jak stvořená. Vynikala čili excelovala - a jsme zpátky u našeho latinského slova „excellere“.

Hluchý miloval slova.

Taky rád exceloval.

Občas si myslíval, že by byl mohl vyniknout jako spisovatel, ačkoli proč by se někdo chtěl věnovat tak bezvýznamnému zaměstnání, bylo nad jeho chápání.

Charlie Henkins se učil kombinace, když k němu do pokoje vešel Hluchý.

„Opakuju si kombinace,“ řekl.

„Tak sem s nimi,“ řekl Hluchý. „Vnější dveře.“

„Sedum-šest-jedna, dva-tři-osum.“

„Vnitřní dveře?“

„Dva-čtyry-sedum, čtyry-šest-tři.

„Dobře. A sejf?“

„Devět-dva-čtyry, čtyry-šest-tři.“

„Dobře. Ještě jednou.“

„Vnější dveře vpravo: sedum-šest-jedna, dva-tři-osum. Vnitřní dveře zase vpravo: Dva-čtyry-sedum, čtyry-šest-tři. Otvírají se rovnou do trezoru, pokladní a její zástupkyně u dvou stolů, peníze v sejfu. Vpravo devět-dva-čtyry, čtyry-šest-tři.“

„Vyřídíš je hned,“ řekl Hluchý.

„Protože na obou stolech jsou poplachový tlačítka.“

„Pod oběma stoly, správně. Mačkají se nohou. Řekneš Veselé Vánoce, dámy, a zastřelíš je.“

„Tlumič bude fungovat?“

„Bude, ano.“

„Já sem eště nikdy neměl bouchačku s tlumičem.“

„Bude fungovat, neměj obavy.“

„Pak nacpu prachy do tašky...“

„Nejen peníze, všechno, co je v sejfu.“

„Šeky a všecko, sakumprásk, protože není čas to sortýrovat. Prostě všecko naházím do tašky.“

„Správně.“

„A pak se zdejchnu vchodem pro zaměstnance.“

„Správně.“

„A vy budete čekat venku na chodníku.“

„Kde se bude hrát Tichá noc.“

„Fajn, Tichá noc,“ řekl Charlie a usmál se.

Detektiv Richard Genero otevřel hořejší zásuvku svého stolu a úkosem mrkl na pozvánku:

Na kartičce bylo týmž rukopisem připsáno:

Dostal tu pozvánku před dvěma dny. Trvalo mu dlouho, než se dovtípil, že Harriet je Harriet Byrnesová, poručíkova manželka. Položil diskrétní otázku Halu Willisovi – „Hele, kdo je Harriet?“ - a Willis na něj mrkl a řekl „Byrnesova manželka“. Genero měl podezření, že Hal Willis je na večírek taky pozvaný, ale neměl nic prozrazovat, a tak už ani nemukl, jen mu vrtalo hlavou, proč se ten večírek koná. To, že se paní Byrnesová nezmínila o důvodu večírku, se mu zdálo divné. Taky, jak má paní Byrnesové na večírku říkat? Pozvánku podepsala Harriet, že? Má jí tedy říkat Harriet? A poručíkovi Pete? V životě mu Pete neřekl.

Genero neměl rád složité situace.

Proč ho například paní Byrnesová oslovuje Richarde? Jediný člověk na světě, který mu říká Richarde, je jeho maminka. Detektivové mu taky neříkají Richarde. Neříkají mu ani Dicku. Nikdo na světě mu neříká Dicku. Mezi detektivy se mu říká Genero. Vždycky ho oslovují příjmením. Genero. Carellovi říkají Steve a Hawesovi Cotton a Klingovi Bert, ale jemu vždycky Genero. Příjmením. Meyerovi říkají samozřejmě Meyer, ale to je proto, že má stejné jméno jako příjmení. Maminka říká, že oslovovat někoho příjmením je projev úcty. Řekl jí, že ho neoslovují pane Genero, ale jen Genero. Trvala na tom, že je to projev úcty.

Trvala taky na tom, že by si o večírku měl zjistit něco víc. Třeba se očekává, že přinese dárek. Kdyby se očekávalo, že přinese dárek, a on ho nepřinesl, mohlo by mu to v poručíkových očích uškodit.

„Il mondo e fatto a scale,“ řekla maminka. „Chi le scende e chi le sale.“

Znamenalo to, že život jsou schody, po kterých jde někdo nahoru a někdo zase dolů.

A to dále znamenalo, že jestli se Genero chce u policie někam dostat, má poručíkovi přinést dárek, pokud je dárek očekáván.

„Ognuno cerca di portare l’acqua al suo molino.“ řekla maminka.

Znamenalo to, že každý člověk se snaží opatřit vodu pro vlastní mlýn.

A to dále znamenalo, že je v Generově vlastním zájmu přijít na poručíkův večírek s dárkem, chce-li to u policie někam dotáhnout.

Ale Harriet Byrnesová ho požádala, aby uchoval večírek v tajnosti.

Jak se tedy má někoho zeptat, jestli se očekává, že přinese dárek?

Bylo to všechno strašně složité.

Genero vzdychl a podíval se z okna na parkoviště za policejní stanicí.

Odpolední slunce se odráželo od bílých střech hlídkových vozů. které tam parkovaly.

Předpovědí počasí slibovaly na Vánoce sníh, ale ten den by to člověk netušil. Ve městě byly dny, kdy jste se divili, že se někdo stěhuje na Slunečné pobřeží. Chladno bylo, ano, to se nedalo popřít. Ale chlad jen zrychloval kroky chodců a vléval do lidí nový život. Nebe bylo tak modré, že by ho byl člověk nejraději vzal do náručí. A přestože byla zima, vypadalo v zářícím slunci všechno jako v létě.

Obchodní domy a supermarkety uveřejnily v novinách stránkové reklamy oznamující, že dnes bude otevřeno do šesti jako obvykle. Byl to nádherný den na nákupy. Laskavé slunce, svěží chladný vzduch, který připomínal, že je doopravdy svátek, ulice oživené očekáváním a těšením, teplo linoucí se z obchodů s rozzářenými výlohami, dokonce i kupující ohleduplnější a zdvořilejší než obvykle - všechno díky všeobecně sdílenému vědomí, že nastaly Vánoce.

V pátém patře Gruberova nákupního centra nedaleko policejní stanice 87. revíru žasl Santa Claus - nebo spíš ten, kdo předstíral, že je Santa Claus - při pohledu na frontu dětí, které ještě v pět hodin odpoledne čekaly, aby si s ním promluvily. Chlapečkům, kteří mu vylezli na klín, řekl, aby mu honem dali svou objednávku hraček, protože musí spěchat na sever nakrmit soby a připravit se na dlouhou a studenou cestu. Chlapečkové se Santa Clause báli a odemleli své požadavky co nejrychleji jako vyvolávači na aukcích. Holčičky se miloučce loudaly, snad proto, že Santa Clause uvidí až zítra ráno, kdy se spustí komínem, anebo proto, že si je Santa Claus milerád nechal na klíně, jak dlouho si přály.

Představitel Santa Clause v Gruberově centru se ve skutečnosti jmenoval Arthur Drits a nejblíž k severnímu pólu se dostal, když seděl v severní části státu ve vězení Castleview. kde si pobyl hezkých pár let za znásilnění I. stupně, trestný čin třídy B definovaný takto:

Muž, který se dopustil pohlavního aktu se ženou s tím, že

1) ji buď přinutil k aktu násilím, nebo

2) šlo o ženu, jež není schopná souhlasu v důsledku fyzické nemohoucnosti, nebo

3) nedosáhla 11 let věku.

Vedoucí personálního oddělení, který najal Dritse, aby v Gruberově nákupním středisku představoval Santa Clause, nevěděl, že Drits je bývalý kriminálník ani že má děti tak moc rád, jak prohlašuje - obzvláště děvčátka, kterým ještě není jedenáct let. Vedoucí personálního oddělení viděl jen veselého strejdu s bříškem a modrýma očkama a myslel si, že z něho bude dobrý Santa Claus. A když už Drits začal pracovat, vedoucímu personálního oddělení uniklo, že Santa Claus věnuje chlapečkům jen kraťoučký čas, zatímco i nehezké holčičky si nechává na klíně mimořádně dlouho.

Chvilku po páté - zavírat se oficiálně mělo v šest - držel Drits na klíně osmiletou kudrnatou a blond holčičku skoro pět minut a se zavřenýma očima nadšeně poslouchal její prosby. Připomněl jí, aby mu nechala hrníček kakaa, než si půjde večer hajnout. Pak jí pomohl seskočit a svíraje velkou masitou rukou její buclatý zadeček, postavil ji na zem. A hned se otočil k další holčičce ve frontě, roztomilé Hispánečce s rozzářenýma očičkama jako knoflíky a andělskou pusinkou. „Tak pojď, miláčku,“ řekl, „posaď se mi tadyhle na klín a pověz mi, co chceš k Vánocům.“

Drits chtěl k Vánocům ji.

Podíval se na hodiny, které visely na protější stěně, a přál si, aby tahle práce nikdy neskončila.

Zloději tomu říkali schovávanda.

Jeden šel do obchodu, někde se schoval a zůstal tam. Když už se zamklo a všichni odešli domů, vypnul poplašné zařízení, pustil dovnitř partnera a rukou společnou a nerozdílnou podnik vybílili. Jenže tentokrát nemělo jít o pouhou krádež, tohle mělo být ozbrojené vloupání. A Charlie neměl čekat, až zamknou, protože pak by se z toho posranýho podniku nedostal. Jinak to byla typická schovávanda. Charlie se zavře u Grubera v pátým patře na pánským záchodě a počká, až obchod vyžene všechny zákazníky. Pak po chodbě do kanceláře hlavní pokladní, a veselý Vánoce, dámy.

Ne mnoho lidí si uvědomuje, že veliká nákupní střediska mají své vlastní trezory. Jako banky. Trezory jsou nezbytné, protože obchodní domy mají veliký obrat a většinou jsou otevřené déle než banky. Co se všemi penězi v hotovosti, když banka je už zavřená?

Je to bez problémů, když má podnik svůj vlastní trezor, zabezpečený jako ten v bance; peníze se do něj zavřou až do rána, kdy se normálně uloží. Některé obchodní domy mají vlastní ozbrojené vozy, které vozí peníze na noc do hlídaných trezorů, ale Lizzie Turnerová je ujistila, že ke Gruberovi taková auta nejezdí. Gruberovo nákupní centrum mělo svůj vlastní trezor a v něm svůj vlastní sejf.

Následující den byla neděle.

Za obvyklých okolností by se pokladní výkazy zkontrolovaly v kanceláři hlavní pokladní časně ráno v pondělí a dva Gruberovi ozbrojení bezpečáci by odvezli hotovost do banky k uložení.

Jenže následující den byla nejenom neděle, nýbrž také hlavní svátek - Boží hod.

Znamenalo to, že pondělí 26. prosince bude státně uznávaný svátek a zavřené budou i banky. Jestli všechno dopadne tak, jak má, neměl si podle Dennise nikdo uvědomit, že obchodní dům byl vyloupen, až do úterka ráno, kdy se otevře pokladní kancelář.

V pátém patře Gruberova nákupního centra seděl Charlie na toaletní míse s kalhotami spuštěnými ke kotníkům. Seděl na té míse už skoro půl hodiny a poslouchal, jak muži přicházejí na záchod a zase z něj odcházejí. Neměl se hnout až do tři čtvrtě na sedm.

Lizzie jim řekla, že pokladní kancelář je zajištěna dokonce líp než v některých bankách. Dvoje ocelové dveře k trezoru se otvíraly na dvě odlišné kombinace čísel, samotný sejf měl další, jiné. Trezor byl bez oken. Byly tam jen dva stoly, různé kalkulačky a počítače a na zadní stěně ohromný sejf. Po zavírací hodině v šest večer trvalo obvykle nanejvýš půl hodiny, než všichni vedoucí oddělení na jednotlivých poschodích porovnali výkazy s pokladní hotovostí, vložili peníze do plastikových pytlů se zipem a odnesli je do pokladní kanceláře v pátém patře.

Lizzie řekla, že každý den před odchodem z kanceláře těsně před sedmou vloží ona a její zástupkyně pytle s hotovostí do sejfu a zapnou poplašné zařízení jak u sejfu, tak u obou dveří do trezoru. Jen zřídka se po sedmé v obchodě zdržuje ještě nějaký zaměstnanec včetně majitelů. Všichni zaměstnanci odcházejí služebním vchodem v přízemí. Pod dohledem bezpečnostní hlídky si píchnou na píchacích hodinách. Když jsou všichni pryč, nastaví hlídka bezpečnostní poplašné zařízení pro celý podnik. Tohle všechno jim řekla, když akci plánovali. Hodná holka, Lizzie. A inteligentní. Odešla od Grubera začátkem října a v tichosti vyčkávala, až se budou dělit o peníze. Bude to v neděli ráno. Vánoce pro ně tři nastanou v Charlieho pokoji v Excelsioru, jakmile do něj vstoupí Dennis s...

V tlampači na zdi se najednou ozval ženský hlas, tady na pánském záchodku trochu nezvyklý.

„Dámy a pánové, naše obchodní centrum za dvacet minut zavírá,“ řekl ten ženský hlas. „Prosíme, abyste laskavé ukončili své nákupy před šestou hodinou. Děkujeme vám a přejeme veselé Vánoce.“

Charlie se podíval na hodinky.

Pak vstal, vytáhl si podvlékačky a kalhoty, zapnul opasek a sáhl po kufříku, který měl postavený u jedné stěny místnůstky.

Znova zkusil, jestli jsou dveře zavřené, a pak kufřík otevřel.

Před postranním východem z Gruberova nákupního centra visela na žerdi obrovská, zlatem zdobená rudá vlajka a pleskala ve větru. Na vlajce se skvěla jedno pod druhým blahopřání vyšitá zlatem:

VESELÉ VÁNOCE!

FELIZ NATAL!

JOYEUX NOÉL!

BUON NATALE!

Pod vlajkou, blíž k chodníku, stál muž v uniformě Armády spásy, vedle sebe železný kotlík zavěšený na trojnožce. Na kotlíku visel nápis:

Podělit se znamená milovat!

ARMÁDA SPÁSY

BŮH VÁM ŽEHNEJ!

Kazetofon vyřvával Tichá noc, přesvatá noc... Muž v uniformě Armády spásy měl v pravém uchu sluchadlo, ale nikdo je neviděl, protože měl taky klapky na uši.

„Bůh vám žehnej,“ řekl pánovi, který hodil do kotlíku čtvrtdolar.

„Dámy a pánové, za patnáct minut zavíráme,“ řekl ženský hlas. „Žádáme vás, abyste laskavě dokončili své nákupy před šestou hodinou. Děkujeme vám a přejeme veselé Vánoce.“

Na pánském záchodě v pátém patře se Charlie zase mrknul na hodinky. Připevnil ke svému už tak nezanedbatelnému břichu polštář, oblékl si červené kalhoty a obul černé holinky. Pak si navlékl červenou halenu a zapnul ji. Utáhl černý opasek a nasadil si bradu a červenou čepici lemovanou bílou kožišinou. Bradu si upraví před zrcadlem nad lavorem, než odejde ze záchoda. Sáhl ještě jednou do kufříku a vytáhl velký vak se zeleným a červeným nápisem Veselé Vánoce, pak vzal pistoli s tlumičem a zastrčil ji pod halenu, takže spočívala na polštáři na jeho břiše.

Ve vedlejší místnůstce někdo močil do mušle.

„Dámy a pánové, za pět minut zavíráme,“ řekl ženský hlas. „Žádáme vás, abyste laskavě ukončili své nákupy do šesti hodin. Otvíráme opět v úterý 27. prosince a všechno zboží bude k dostání s třiceti až padesátiprocentní slevou. Děkujeme vám a přejeme veselé Vánoce.“

Chodníky před Gruberovým obchodním centrem připomínaly orientální bazar.

Pouliční prodavači, vědomí si toho, že obchod zavírá v šest, že je Štědrý den a pozdě a že opozdilci by mohli být ochotni utratit v poslední minutě pár dolarů za dárek, vyrazili v hejnech a rozlili se po nejvýhodnějších místech mezi hlavními vchody a vchodem v postranní ulici. Vpravo od kotlíku Armády spásy stál Portoričan s náramkovými hodinkami nejrůznějšího druhu, vystavenými na skládacím podnose s nožičkami. Kdyby se objevil Zákon a on neměl oprávnění k prodeji, složí podnos i nožičky jako Arab skládající stan a stejně rychle jako on zmizí ve tmě. Hluchý předpokládal, že všechny ty hodinky jsou kradené. Proč by je ten člověk jinak prodával po pěti dolarech za kus?

„Pět dolary,“ vyvolával Portoričan. „Funglnovej hodynek, pět dolary jedna kus!“

Po levici Hluchého překřikoval Tichou noc, přesvatou noc z jeho kazety další pouliční podnikatel, který vystavoval na dece prožrané moly přibližně dva tucty šátků v divokých barvách.

„Čistý hedvábí,“ hulákal na kolemjdoucí. „Pojďte si vybrat, tři dolary za kus, čtyři kusy za deset! Čistý hedvábí!“

Na rohu, kde se protínala postranní ulice s hlavní třídou, prodával muž s vozejčkem párek v rohlíku. Jiný nabízel preclíky.

Další zas stoprocentní šťávu z čistých pomerančů a italskou zmrzlinu.

Na hořejším konci hlavní třídy začal zvon na věži kostela Nanebevzetí Páně vyzvánět celou o dvě minuty dřív.

Šéf personálního oddělení přišel do Hraček v pátém patře dvě minuty před šestou. Santa Claus seděl na svém trůně sám. Šéf - jmenoval se Samuel Aronowitz - šel k němu a řekl: „Dneska už další kluci a holčičky nepřijdou, Santo. Pojďte, napijeme se na to.“

Santa smutně vzdychl.

Šli po chodbě kolem té změti ukazatelů, mířících všemi směry světa: Manager, Pokladní kancelář, Úvěry, Vrácené zboží, Personální odd., Hračky, Santa Claus, Telefon, Odpočívárna.

Když vešli do personálního oddělení, ozval se v tlampači znova ženský hlas: „Dámy a pánové, je právě šest hodin. Jste-li dosud uvnitř, doporučujeme vám, abyste použili východu do Čtvrté ulice. Využíváme této příležitosti, abychom popřáli jménem našeho podniku veselé Vánoce vám všem v naší čtvrti, v celém městě i všude v okolí. Veselé Vánoce vám všem a všem dobrou noc!“

„To bylo v naší rozhlasové reklamě,“ řekl Aronowitz.

„Prosím?“ řekl Drits.

„Vám všem v naší čtvrti, v celém městě a všude v okolí. Zabralo to. Tak pojďte, pojďte dál. Co si dáte? Mám skotskou a gin.“

„Trochu skotský bych prosil,“ řekl Drits.

Ve své kanceláři se Molly Driscollová a Helen Ruggierová podívaly ve stejnou chvíli na hodiny. Molly byla hlavní pokladní. Byla jí od poloviny října, Helen byla její zástupkyně a zlobilo ji, že po odchodu Liz Turnerové nepovýšili na hlavní pokladní ji.

Bylo právě čtvrt na sedm a pokladny všech oddělení nákupního centra až na Módní oblečení. Domácí potřeby, Přístroje, Vše pro juniory a Zavazadla už odevzdaly své zazipované pytlíky s tržbou. Hodila je do kovové zásuvky ve stěně v pravém úhlu k vnějším ocelovým dveřím od trezoru. Oboje ocelové dveře od trezoru byly zavřené a zamčené, dveře od sejfu byly otevřené. Zamknou je a nastaví poplašné zařízení, až dostanou poslední tržbu.

Helen a Molly se už nemohly dočkat, až vypadnou.

Molly spěchala domů k manželovi a třem dětem.

Helen pospíchala do bytu svého přítele. Řekl jí, že dnes odpoledne koupil prvotřídní kokain.

„Proč to těm ostatním trvá tak dlouho?“ zeptala se.

„Pane Dritsi, chci vám osobně poděkovat za vynikající práci, kterou jste u nás odvedl,“ řekl Aronowitz. „Vaše laskavost, vaše trpělivost, vaše zřejmé pochopení pro dětskou duši - byl jste zkrátka nejlepší Santa Claus, kterého jsme kdy měli. Dáte si ještě skleničku?“

„Dám, děkuju,“ řekl Drits.

„Doufám, pane Dritsi, že příští rok zase přijdete. Přiznávám se, že věrohodné Santa Clause sháníme s velkými obtížemi.“

„Velice rád přijdu příští rok,“ řekl Drits a přijal další skleničku. Když nebudu v Castleview, dodal v duchu.

V zamknuté místnůstce pánského záchodu se Charlie znova podíval na hodinky.

Půl sedmý.

Za patnáct minut začne.

Začínal se pod falešnou bradou potit.

Na chodníku před nákupním centrem se Hluchý podíval na hodinky.

Půl sedmé a pět minut.

„Čtyři dolarů,“ hulákal Portoričan. „Funglnovej hodynek!“

„Hedvábný šátky, čistý hedvábí, jeden jak druhej, kus za dva dolary, čtyři kusy za šest!“ vykřikoval ten druhý.

„Ti-chá noc, pře-svatá noc...,“ vyřvávala kazeta.

Muž v umývárně zpíval Tichou noc na plné hrdlo.

Za zamčenými dveřmi se Charlie zase podíval na hodinky.

Za tři minuty tři čtvrtě na sedm.

„V spánku svém,“ zpíval ten vedle, „dýchá zem...“

Ve své kanceláři se Helen podívala na hodinky a řekla: „Kde se courá Módní oblečení1?“

Bylo tři čtvrtě na sedm.

Charlie musel začít.

Ten v umývárně pořád ještě zpíval:

„Jen boží láska tu bdí.

Charlie čekal. Muž přestal zpívat. Charlie slyšel, jak otočil kohoutkem, voda začala téct. Zase se podíval na hodinky. Už nesmí otálet ani minutu.

Vyšel ven.

Před ním stál Santa Claus.

Santa Claus si myl obličej.

Bradu odložil na umyvadlo.

Před Charliem stál Arthur Drits, který seděl v Castleview v době, kdy tam dlel i Charlie. Seděl proto, že byl na holčičky.

„Hele, co to?“ řekl Drits překvapené.

Dritse překvapilo, že vidí Santa Clause, stejného jako on sám. Nevěděl, že u Grubera jsou dva Santa Clausové. Charlie, který zapomněl, že má plnovous, myslel, že Drits je překvapený, protože ho poznal. Vyběhl ze záchodku, dřív než si ho Drits stačil pořádně prohlédnout.

Molly zavřela dveře sejfu a zmáčkla tlačítka poplachového zařízení.

Dvě-čtyři-sedm, čtyři-šest-tři.

„Tak, to by bylo,“ řekla.

„Finalmente,“ řekla Helen.

Když Drits vyšel východem pro zaměstnance, měl už zase na obličeji bílý plnovous. S ním a oblečený jako Santa Claus se cítil dobře. Nejlepší Santa, kterýho v tom zatraceným kšeftě měli - a kdo byl ten podvodník, ten hajzl tam na záchodě? Ještě líp se cítil díky skotské, kterou vypil v Aronowitzové kanceláři. Extra vizour, jen co je pravda. Kulatým břichem se mu rozlévala lahoda a teploučko.

Na chodníku prodával nějaký chlapík hodinky po dvou dolarech za kus.

Jiný prodával šátky po dolaru.

Byl tam taky člen Armády spásy, stál u velkého černého kotlíku.

„Tady,“ řekl člen Armády spásy.

Drits se na něj podíval.

„Copak, copak?“ řekl.

„Kde máš vak?“ zašeptala Armáda spásy.

Dritsovi bylo jasné, že je to cvok.

Cvrnkl na něj prstem a odešel.

Molly a Helen se právě chystaly odejít, když se vnitřní ocelové dveře trezoru otevřely. Objevil se Santa Claus.

„Veselý Vánoce, dámy,“ řekl a vpálil každé jednu ránu mezi oči. Tlumič fungoval jedna radost.

Hluchého to zmátlo jen na chvíli.

Ovšem, uvědomil si, opravdový Santa Claus. Přinejmenším Santa najatý podnikem.

Podíval se na hodinky.

Za pět minut sedm.

Charlie by se měl objevit ve vchodu každou minutu.

Podíval se na roh, kde postranní ulice přetínala hlavní třídu. Kolem rohu právě zahýbal uniformovaný strážník.

„Vy tam!“ zařval strážník na Portoričana, který prodával ukradené hodinky.

Bezpečnostní hlídka u dveří k východu pro zaměstnance měla dojem, že Santa už odešel.

„Tak vy jste dva?“ řekl Charliemu.

Charlie byl právě u píchaček. Plátěný vak se zeleným a červeným nápisem Veselé Vánoce byl napěchovaný penězi ukradenými ze sejfu. Vzal ze zdi kartu Helen Ruggierové a píchl hodinu odchodu.

Bylo už skoro sedm.

„Jo, jsme dva,“ řekl.

„Tak ti přeju veselý Vánoce, Santo,“ řekl bezpečák a zasmál se vlastnímu vtipu.

„Tobě taky, kamaráde,“ řekl Charlie a vyšel na chodník, kde se najednou rozpoutalo peklo.

Strážník chtěl vidět povolení k prodeji.

Portoričan povolení k prodeji neměl.

Strážník řekl, že ho předvede na stanici.

Někdo z davu na chodníku zařval: „Dej se vycpat, srabe, dyť je Štědrej den!“

Strážník zařval na oplátku: „Nemám vás taky předvést?“

Dav se jako jeden muž začal strážníkovi pošklebovat.

V tu chvíli se Portoričan rozhodl, že udělá nejlíp, když zdrhne.

V tu chvíli vyšel z budovy Charlie s vakem plným peněz.

Podle plánu měl položit vak vedle kotlíku, kde by vypadal jako rekvizita Armády spásy.

Podle plánu měl Charlie zmizet ve tmě už bez kořisti.

Podle plánu měl Hluchý vyčkat pět minut, pak sebrat vak a ztratit se i s ním.

Tak to bylo naplánované.

Jenže když Charlie vycházel z budovy, srazil se s Portoričanem.

Vak spadl na chodník.

Plastikové pytlíky se zipem se rozsypaly po chodníku.

Dav si pomyslel, že Santa rozdává na Vánoce peníze.

Strážník si pomyslel, že Santa je darebák a zloděj.

Dav se pohnul kupředu k penězům na chodníku.

Strážníkova pistole už byla venku z pouzdra.

„Stůj nebo střelím!“ zařval na Santu.

Dav si pomyslel, že jim nechce dovolit sbírat peníze.

Dav ječel: „Vlez nám na záda, hajzle jeden!“

Portoričan byl už málem u příštího bloku domů.

V Santově ruce se najednou objevila bouchačka.

Hluchý sebou trhl, když strážník vystřelil na Charlieho.

Charlie udělal salto a svalil se na chodník s dírou v rameni.

Jakási dáma hodila do kotlíku Armády spásy dolar.

„Bůh vám žehnej,“ řekl Hluchý.

„Jen boží láska tu bdí,“ vyřvávala kazeta, „jen boží láska...“

Do prdele, řekl si Hluchý.

A pak se rozplynul v davu.