Ed McBain

SKLÁDAČKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Poručík Byrnes se podíval na seznam jmen a pak svou pozornost obrátil ke dvěma kouskům fotografie:

„Ani se nezdá, že by patřily k sobě,“ zabručel.

Informovali ho o tom, co jim Krutch pověděl, a poručík pozorně naslouchal s hlavou trochu nakloněnou na stranu a přeskakoval modrýma očima z Carellovy tváře na Brownovu, jak se oba muži ve vypravování střídali a předávali si nit příběhu. Byrnes byl podsaditý muž s těžkýma rukama, pokropenýma hnědými jaterními skvrnami. Vlasy mu šedivěly a měl malou lysinu, která se však na temeni hlavy začínala teprve rýsovat.

Vyzařovala z něho ale jakási utajená energie, bezpečné vědomí, že přerazil nos hezké řádce kriminálníků, než byl povýšen ke kancelářské práci u psacího stolu. Netrpělivě se znova podíval na odstřižky fotografie, několikrát je oba na stole otočil a pokoušel se je sesadit k sobě, ale pak se té marné námahy vzdal.

„Chlápek si na nás přijde s takovouhle povídačkou,“ řekl Byrnes, „a co jako čeká, že budeme dělat? Že všeho necháme a vydáme se na honbu za nějakým zatraceným pokladem?“

„Já vím,“ řekl Carella. „Je tu ale možnost, že je to pravda.“

„Velice nepatrná možnost, chcete-li znát můj názor. Kde říkáte, že k té historce přišel? Od nějaké stařenky, která sotva koktá anglicky?“

„Ano, tak to říkal.“

„Ona mu to ale pověděla italsky,“ řekl Brown.

„Pověděla mu, že ta fotografie označuje, kde je zakopaný il tresoro.“

„Il tesoro,“ opravil ho Carella.

„To že mu řekla? Zakopaný?“

„Ne. To nevím. Myslím, že řekla schovaný. Jak mu to řekla, Steve?“

„Prostě že ta fotografie označuje, kde poklad je, aspoň myslím. Nic víc.“

„Neřekla ale ,zakopaný`?“

„Myslím, že ne.“

„Vůbec se mi nechce na to někoho uvolňovat. A pak ...“ Byrnes potřásl hlavou. „Něco jiného by bylo, kdybychom zrovna neměli fůru naléhavějších věcí.“

Detektivové mlčeli.

„Řekněme, že Ehrbachův byt prohledáme,“ pokračoval Byrnes. „A řekněme, že třetí kousek té fotografie najdeme. Co dál?“

„Ta Krutchova historka by pak rozhodně zněla trochu líp,“ řekl Carella.

„Dobře, ale k čemu myslíte, že nás to přivede?“ zeptal se Byrnes.

„Dejme tomu, že budu ochotný vás na tu práci nasadit ... Dobrá, když nic nenajdeme, ztrácíme tím jenom den. Co ale když opravdu něco najdeme?

Co pak? Ten člověk ... jakže se jmenuje?“ Byrnes se znova podíval na seznam. „Weinberg. Albert Weinberg. Další krok zcela logicky vede k němu. Krutch ale říká, že ten Weinberg má škraloup v policejním rejstříku - to fyzické násilí nebo čeho se to dopustil - což znamená, že jde o chlapa, který zvětří policii na šest domovních bloků. Ať za ním pošleme kohokoli, bude se muset za někoho vydávat, což opět znamená, že budu potřebovat druhého člověka, aby dělal spojku a předával informace. To už jsou dva muži nasazení do akce, která můře skončit naprostým fiaskem.“ Znova zavrtěl hlavou. „Opravdu nevím.“ Podíval se na odstřižky fotografie a pak na Carellu. „Na jakém případu teď děláte, Steve?“

„Mám na krku to vyloupení chemické čistírny a pak ty přepadačky v Ainsley... bylo jich šest za posledních čtrnáct dní, zřejmě jde o jednoho pachatele. Taky mám vést ten zátah na chlapa, co nám prodává drogy na střední škole v Sedmnácté avenue. A pak tu jsou ty dva případy, co přijdou tenhle měsíc před soud. V úterý vlastně musím jít k soudu.“

„Jak to vypadá s vámi, Artie?“

„Zapomněl jsem ještě na...“ řekl Carella.

„Na co?“

„Na ty dvě loupeže ve Smoke Rise. Dělají nám kvůli tomu strašný nohy, poněvadž hned vedle bydlí sestra vrchního soudního rady.“

„Tak ať si jde Hizzoner toho lupiče honit sám,“ řekl Byrnes suše.

„Co máte vy, Artie?“

„Jednoho řidiče, co zabil a ujel, vykradené klenotnictví a jedno ubodání. Kvůli tomu ubodání musím být zítra u soudu. Bude to krátký proces - ten chlap zapíchl svou starou, když ji načapal v posteli s jiným.“

„Nechtěl byste toho Weinberga kontaktovat? Za předpokladu, že v Ehrbachově bytě něco najdeme?“

„Jistě,“ řekl Brown.

„Bydlí Weinberg v našem revíru? Mohl by vás od vidění znát?

Myslím jako policajta.“

„To nevím:“

„Nejdřív ať se na něho pořádně podívá informační oddělení, možná že mají jeho adresu.“

„Rozkaz.“

„Nejlíp uděláte, když si zjistíte, kde působí, ve kterých čtvrtích, a podle toho si pak zvolíte, za koho se budete vydávat. A nesmíte to přehnat, Artie, ne abyste mu řekl, že jste pistolník z nějakého velkého gangu z Chicaga nebo podobné nesmysly. Chovejte se k němu docela prostě a zjistěte, jestli s tím má vůbec něco společného. Vydávejte se za sběrače sázek do ilegální lotynky, za příležitostného prodavače drog, za někoho bezvýznamného. Na odstřižek té fotky jste narazil náhodou, myslíte si, že Weinberg má další a chcete se s ním dát do party. Musíte to na něho zahrát takhle jednoduše.“

„Dobře.“

„A vy budete při téhle pitomé práci dělat spojku, Steve.“

„No fajn.“

„Ujednejte si schůzky, ale scházejte se tak málo, jak jen to bude možné. Ten Weinberg totiž vůbec nevypadá na pána, kterému se toho dá moc pověsit na nos. A nenechte se do té věci moc vtáhnout, rozumíte?

Musíte to zvládnout levou rukou. Když nic nevyšťáráme u Ehrbacha v bytě, pustíme to prostě k vodě. Když ale na něco narazíme, zaměříme se na Weinberga a den nebo dva na něho obětujeme. Jestli bude pravděpodobné, že má další ústřižek fotografie, upíchnem se na něho. Jinak poděkujeme Krutchovi za informaci a na celou tu záležitost se vykašlem.“ Znova se podíval na oba muže. „Ještě něco?“

„Jen jednu věc,“ řekl Carella. „Před chvílí volali z informačního odděleni a potvrdili všechno, co nám Krutch o těch dvou mrtvých řekl.“

„Vážně?“

„Takže se možná ukáže, že měl pravdu i v té druhé věci. O tom, co najdeme v Ehrbachově bytě.“

„Možné to je,“ řekl Byrnes.

Soudě podle bytu, byl Eugen Edvard Ehrbach vysoce úspěšný lupič.

Dá se ovšem namítnout, že člověka, který za vloupání už dvakrát seděl, nelze ani s bujnou fantazii pokládat za úspěšného lupiče. Nicméně skutečnost byla taková, že Ehrbach bydlel v přepychovém bytě nedaleko Silvermine Ovalu, ani jeden i detektivů, kteří byt prohledávali, nemohl by si ze svého platu podobný byt dovolit.

Vrátný z nich velkou radost neměl.

Byl najat, aby dohlížel na každého a na všechny neznámé lidi přicházející do budovy, k jeho povinnostem patřilo starat se o to, aby nikdo z nájemníků nebyl uškrcen ve výtahu, a tu a tam jim za deštivých nocí zavolat taxíka. Nehrálo žádnou roli, že tihle dva neznámí se prokázali jako detektivové z 87. revíru. Vrátný měl k detektivům stejnou nechuť jako ke škrtičům nebo k lupičům. Nemohl přirozeně ani tušit, že Eugen Edward Ehrbach je lupič a zřejmě vysoce úspěšný lupič. Řekl detektivům, že se musí zeptat správce budovy, a třebaže mu sdělili, že vyšetřují vraždu, trval na tom, že správci nejdřív zavolá. Když telefon zavěsil, řekl: „Je to v pořádku, ale ne abyste tam nahoře udělali moc velkou paseku,“ což bylo přesně to, co tam udělat hodlali.

Ehrbach bydlel v desátém patře, v bytě na konci chodby. V poschodí byly ještě další tři byty. Ehrbachův byl nejexkluzivnější, jelikož měl vyhlídku na River Harb. Isolu obtékají dvě řeky, Harb na severu a Dix na jihu. Vyhlídku do sousedního státu stále víc kazila rozsáhlá bytová výstavba a velká lochneska v zábavním parku, a panoráma Dixu neposkytovalo k pokochání víc než ponurou šedou nemocnici na ostrově, neutěšený úsek řeky a několik dlouhých mostů, vedoucích do Cam´s Pointu a Sands Spitu, a donucovací pracovnu na dalším ostrově v dálce za Devil's Causeway.

Z okna Ehrbachova obývacího pokoje (nádavkem k lochnesce, bytové výstavbě a neustále mrkajícím neónovým písmenům POSPĚŠ) bylo vidět až k Hamilton Bridgi na okraji města.

Carella a Brown se do bytu dostali s pomocí náhradního klíče, který jim zapůjčil vrátný, a octli se v hale s vysokým kobercem. Jejich odražené podoby na ně shlížely ze zrcadla ve zlatém rámu, visícího na zdi naproti dveřím. U zdi, hned pod zrcadlem, stál dlouhý úzký stůl. Do bytu se vcházelo z haly dvěma vchody, zprava a zleva. Při předběžné prohlídce zjistili, že jsou to celkem čtyři místnosti: obývací pokoj, kuchyně, další pokojík a ložnice. Do malé koupelny se šlo z haly a druhá koupelna sousedila s ložnicí. Tak to tam vypadalo a bylo to opravdu pěkné.

Rozdělili si byt na dvě části, Carella si vzal halu, malou koupelnu, kuchyni a pokojík, Brownovi připadla ložnice, obývací pokoj a druhá koupelna. S odbornosti a chladnokrevností demoliční čety se pustili do pátrání po ústřižku fotografie, o němž Irving Krutch s jistotou tvrdil, že jej Ehrbach má. Dali se do toho v poledne. O půlnoci pořád ještě hledali.

Dvakrát si z bytu odskočili na obložené chlebíčky a na kávu, Carella ve dvě odpoledne a Brown v sedm. Kromě rozpárání matraci a čalouněného nábytku, k čemuž neměli povolení, odvedli důkladnou a úmornou práci, ale nenašli nic. Teď seděli celí vyčerpaní v obývacím pokoji, Brown v lenošce u stojací lampy a Carella obkročmo na stoličce u piana. Lampa svítila a vrhala teplou a příjemnou zář na mechově zelený koberec, pokrývající podlahu od zdi ke zdi.

„Možná že bychom ho měli zvednout,“

„Co chceš zvednout?“ zeptal se Carella.

„Ten koberec.“

„To je strašná práce.“

„Tyhle koberce se pokládají tak, že se nejdřív dají na zem takové ty tenounké lišty, ze kterých už trčí háčky na uchycení,“ řekl Brown. „Přibijí se k podlaze po celém pokoji a koberec se pak na ty háčky vypne. Viděls někdy ty chlapy, jak to dělají?“

„Viděl,“ řekl Carella.

„Máš doma taky koberec od zdi ke zdi?“ zeptal se Brown.

„Ne.“

„Já taky ne. No a vidíš - kriminálník jako Ehrbach koberec od zdi ke zdi má, kdežto já se nezmůžu na nic lepšího než na 3 x 4 do obýváku. Co ty na to?“

„Hádám, že jsme si vybrali špatné povolání,“ řekl Carella. „Prohlédl jsi všechny ty knihy?“

„Stránku od stránky.“

„Co vypínače? Odšroubovals je?“

„Jasně.“

„Nebylo nic na vnitřní straně? Třeba přilepené lepicí páskou?“

„Nic.“ Carella hodil okem po stojací lampě. „Měls dole to stínidlo a podíval ses na ně?“

„Jasně. Výsledek nula. Při rozsvícení by to bylo stejně vidět.“

„To máš pravdu.“

„Podíval ses na ten plovák v rezervoáru na záchodě?“ zeptal se Brown. „Ty jsou totiž duté, víš? Mohl ...“

„Měl jsem ho rozebraný,“ řekl Carella. „A nebylo v něm nic.“

„Měli bychom možná přece jen zvednout ten pitomý koberec,“ řekl Brown.

„To tady zkejsnem do rána,“ řekl Carella. „Jestli to budeme muset udělat, pozveme si na to zítra partu. Do piana ses podíval?“

„Jo - a na stoličku od piana taky.“

„Co to rádio v ložnici?“

„Odšrouboval jsem zadní desku. Nic. A co ten televizor v pokojíku?“

„Totéž.“ Carella se usmál. „Měli bychom to možná udělat jako můj kluk, když nemůže najít některou hračku.“

„A co dělá?“

„No - začne tím, že řekne ,Kde asi tak můžeš být, když jsi hasičské auto`?“

„Vidíš - kde asi tak můžeš být, když jsi fotografie?“

„V albu,“ řekl Carella.

„Našel jsi tu nějaké album s fotografiemi?“

„Ne.“

„Tak kde ještě jinde můžeš být?“

„Hledáme něco, co může být asi takhle velké,“ řekl Carella a ohnul palec a ukazováček do tvaru písmene C, širokého asi pět centimetrů.

„Možná ještě menší. To mohl schovat kamkoli.“

„No jo,“ řekl Brown a kývl. „Ale kam?“

„Díval ses v kuchyni do těch krabic s ovesnými vločkami?“

„Do všech. Zřejmě si na ně potrpěl.“

„Možná že to fakt je pod kobercem,“ řekl Carella. „Ty bys to strčil pod koberec?“

„Ne. Jsou s tím potíže, když se to vyndavá.“

„Taky bych řekl. Musel by hejbat nábytkem a odpínat celou tu zatracenou houni z háčků pokaždé, když by se chtěl ujistit, že tam fotografie pořád ještě je.“

„Kde asi tak můžeš být?“ řekl Carella.

„Pokud jde o mne, já bych byl nejradši doma v posteli,“ odpověděl Brown.

„To mě nezajímá. Co ale když se zeptáme jinak: kde není pravděpodobné, že by byla?“

„Rozhodně ne tam, kde by byla rovnou na očích dvou policajtů, kteří ji přijdou hledat.“

„Za to dám krk, že rovnou na očích není,“ řekl Carella.

„Nejspíš ji máme někde přímo pod nosem. Někde, kam jsme se ještě nepodívali,“ řekl Brown. „Možná že to chce jen si na tu věc trochu líp posvítit.“

Vstal z lenošky, zmořeně si povzdechl a přistoupil k pianu. Lampa s mosazným podstavcem stála na podložce z tmavého ořechového dřeva.

Brown lampu rozsvítil.

„Jak to teď vypadá?“ řekl.

„To mám, abych na tebe líp viděla, Karkulko,“ řekl rozmarně Carella.

„Chceš se tady ještě trochu rozhlédnout, nebo se sem vrátíme ráno a srolujeme ten koberec?“

„Ještě by to chtělo jednu ránu kladivem,“ řekl Carella. Vstal ze stoličky u piana, šel doprostřed pokoje, rozhlédl se a řekl: „Tak hrome - kde to je?“

„Myslíš, že to nemohl stočit a nacpat do cigarety nebo tak?“ zeptal se Brown.

„Proč ne? Podíval ses pořádně na tu dózu na cigarety?“

„Nakoukl jsem do ní, ale cigarety jsem nerozřezával.“

„Zkus to,“ řekl Carella. „Budeme mít možná štěstí.“

Přistoupil ke stojací lampě a začal odšroubovávat stínidlo.

„To už jsem udělal,“ řekl Brown.

„Já vím, stává se ze mě šťoura,“ řekl Carella. Podíval se dolů do lampy, řekl : „Jedna žárovka nesvítí,“ a přešel přes pokoj k Brownovi, který páral cigarety nehtem palce.

„Když je člověk lupič,“ řekl Brown, „nemusí ještě povolovat žárovky.“

„To jistě ne,“ řekl Carella. „Jak to jde?“

„Nejspíš z toho dostanu rakovinu palce,“ řekl Brown.

Podíval se na Carellu. Jejich oči se setkaly a ve stejném okamžiku se jim oběma rozsvítily tváře náhlým nápadem, který mezi nimi přeskočil jak elektrická jiskra.

„Aha!“ řekl Carella a rychle se vrátil ke stojací lampě.

„Napadlo tě to, co mě?“ řekl Brown a následoval ho.

„Tak tys to uhod,“ řekl Carella.

V lampě byly tři žárovky. Dvě svítily, třetí ne. Carella sáhl do lampy otvorem v uvolněném stínidle a vyšrouboval žárovku, která nesvítila.

„To je ono,“ řekl. „Vytáhni ze zdi tu šňůru, než nás to oba pokope.“

„Tak se mi zdá, že pod žárovkou bývá tma,“ řekl Brown a vytáhl zástrčku ze zásuvky.

Carella strčil do prázdné objímky palec a ukazováček. Pečlivě přeložený napůl a pak ještě jednou napůl, na dně objímky jako v hnízdečku, schovaný za volně našroubovanou žárovkou, byl ústřižek fotografie, o kterém Krutch předpověděl, že ho v bytě najdou.

Úřad kriminální identifikace byl umístěn v budově policejního ředitelství v Pligh Street, uprostřed města. Měli tam otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a jediným smyslem jejich existence bylo sbírání, porovnávání a katalogizování veškerých informací a údajů o zločincích všeho druhu.

Informační oddělení mělo kartotéku otisků prstů, kartotéku záznamů v policejním rejstříku, kartotéku vydaných zatykačů, kartotéku úchylných individuí, kartotéku zločinců, kteří byli ve vězení, i těch, kteří už byli propuštěni, kartotéku známých hazardních hráčů, známých násilníků a přepadačů, kartotéku všeho, nač si člověk vzpomněl. Pouhá kartotéka Modus operandi obsahovala víc než sto tisíc fotografií známých přestupníků zákona. Od té doby, co všechny obviněné a odsouzené osoby jsou fotografovány a sňaty jim otisky prstů, jak to stanovuje zákon, kartotéka se neustále rozrůstá a je pohotově průběžně doplňována.

Informační oddělení obdrží, roztřídí a vyhodnotí nějakých 206 000 sňatých otisků prstů ročně a během roku zodpoví dotazy na víc než 250 000

záznamů v rejstříku od všech policejních složek v celé zemi. Dotaz Arthura Browna, žádající informace o Albertu Weinbergovi, byl jeden z nich. Zásilka z informačního oddělení na něho čekala na stole, když přišel v pátek ráno do práce.

Krutch mluvil pravdu: Weinberg skutečně před několika lety seděl v base. Podle dodatečné informace, přiložené k výpisu z trestního rejstříku, vyprovokoval rvačku v nějakém baru a pak - bez jakéhokoli zjevného důvodu - napadl pěstmi jakousi drobnou starou dámu, která seděla na vysoké stoličce na konci baru, udeřil ji tak, že ztratila vědomí, a sebral jí z kabelky sedmnáct dolarů a čtyřiaosmdesát centů. Byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a výkon trestu si odbyl na severu ve věznici v Castleview, odkud byl propuštěn před dvěma lety. Od té doby neměl se zákonem žádné opletačky.

Brown informaci pečlivě studoval, občas hodil okem po hodinách na zdi služebny a pak usoudil, že udělá nejlíp, když přemístí zadek do soudní budovy. Řekl Carellovi, kam odchází, sdělil mu, že se pravděpodobně pokusí zastihnout telefonem Weinberga ještě týž den - někdy později - a odešel z kanceláře. Celou cestu do města myslel na tu momentku: Měli z ní teď tři kousky: ten, který nalezli v zaťaté pěsti mrtvého Ehrbacha a který měl tak trochu podobu tančící dívky, ten, který jim Krutch dobrovolně předal ve služebně, což byla zřejmě rohová část, a konečně ten, který našli ukrytý v Ehrbachově stojací lampě a který vypadal jako opilá améba.

Myslel na ty ústřižky i během celého přelíčení.

Jeho svědectví bylo poměrně jednoduché. Vysvětlil státnímu zástupci, že v době zatčení seděl obžalovaný Michael Lloyd doma v kuchyni se zkrvaveným nožem na chleba v ruce. Jeho žena byla v ložnici a v rameni měla bodnou ránu. Její milenec nebyl nikde k nalezení, opustil zřejmě byt ve velkém spěchu, poněvadž si s sebou zapomněl vzít boty a ponožky. Brown odsvědčil, že obžalovaný Michael Lloyd se zatčení nevzpíral a že zatýkajícím policistům řekl, že chtěl svou ženu zabít a že doufá, že ta děvka je mrtvá. Na základě této výpovědi a důkazů, jimiž byl zkrvavený nůž v jeho ruce a zraněná žena v ložnici, obvinili ho z pokusu o vraždu. Při křížovém výslechu položil obhájce obžalovaného spoustu otázek o Lloydově „údajné“ výpovědi ve chvíli zatčení a chtěl ovšem také vědět, zda byl zatčený řádně poučen o svých právech. Brown odsvědčil, že všechno proběhlo přesně podle zákona na základě precedenčního případu Miranda-Escobedo, a státní zástupce ho propustil, aniž si vyhradil právo opakovaného výslechu, a předvolal svého dalšího svědka, policistu, který byl v bytě přítomen, když Lloyd vypověděl, že měl v úmyslu manželku zabít. Brown odešel od soudu ve tři odpoledne.

Teď bylo šest hodin večer a seděl u stolku v kavárně R & R, hned za velkou okenní tabulí vedoucí do ulice, a věděl, že zvenčí si ho obhlíží Albert Weinberg osobně. Weinberg byl dokonce ještě větší, než ho Krutch popsal, a rozhodně mnohem větší, než se zdálo podle ostříhané hlavy na fotografii, kterou mělo k dispozici informační oddělení. Byl přinejmenším stejně vysoký jako Brown, ale zavalitější, ramena měl jak Tabulová hora, bicepsy jak stehna, obrovský vyklenutý hrudník a masivní pracky.

Čtyřikrát přešel kolem předního skla kavárny, než se odhodlal vejít dovnitř. Měl na sobě černě kostkovanou sportovní košili s dlouhými rukávy, vyhrnutými jen kousek nad mocná zápěstí. Narezlé světlé vlasy se mu kudrnatily a nosil je dlouhé, což propůjčovalo tváři se zelenýma očima jakýsi andělský výraz, který jako by popíral brutální sílu jeho těla.

Přistoupil rovnou k Brownovu stolku, přiblížil se k němu jakýmsi důvěrným krokem, jímž se pohybuje většina siláků, zůstal stát, upřeně se na něho podíval a bez okolků řekl:

„Vypadáte jako policajt.“

„To vy taky,“ odpověděl Brown.

„Jak mám vědět, že nejste policajt?“

„Jak mám vědět, že nejste policajt vy?“ řekl Brown. „Proč si nesednete?“

„Ale jo,“ odpověděl Weinberg.

Vytáhl si židli, naskládal mohutné tělo mezi sedadlo a opěradlo, jako kdyby zajížděl s buldozerem do úzké uličky, a pak složil obrovské pracky na desku stolu.

„Povězte mi to všechno ještě jednou,“ řekl.

„Od začátku?“

„Od začátku,“ řekl Weinberg a kývl. „Nejdřív jak se jmenujete.“

„Artie Stokes. A jsem ze Salt Lake City. Byl jste tam někdy?“

„Ne.“

„To je pěkné město,“ řekl Brown. „Lyžujete? Říká se, že v Alta je nejlepší prašan v celých Spojených státech.“

„To jste mě pozval na pokec o zimních olympijských hrách?“ řekl Weinberg.

„Napadlo mě, že možná lyžujete,“ odpověděl Brown.

„Vy lyžujete?“

„Kolik černochů jste už na sjezdovkách viděl?“

„Nikdy jsem na žádné sjezdovce nebyl“

„Jistě mi ale rozumíte.“

„Pořád čekám, co mi povíte, Stokesi.“

„Řekl jsem vám to už do telefonu.“

„Řekněte mi to ještě jednou.“

„Proč?“

„Třeba vás bylo po drátě špatně slyšet.“

„Tak teda jo,“ řekl Brown a povzdechl si. „Před čtrnácti dny jsem koupil od jednoho chlápka v Salt Lake kousek fotografie a lístek, na kterém jsou dvě jména. Zaplatil jsem za to dvě stě dolarů. Toho chlápka zrovna pustili ze Státní věznice v Utahu a moc potřeboval nějaké prachy v hotovosti.“

„Jak se jmenuje?“

„Danny Firth. Odkroutil si osm let za ozbrojenou loupež, v dubnu ho pustili a potřeboval nějaký počinek, aby se mohl pustit do další práce.

Proto byl ochoten vzdát se toho, co měl.“

„Co mohl mít?“

„Právě jsem vám to řekl. Dvě jména a kousek fotografie.“

„A za to jste zaplatil dvě stě dolarů?“

„Přesně tak.“

„A proč?“

„Poněvadž mi Firth řekl, že mohu získat sedm set padesát tisíc dolarů - stačí jen, když ten můj dílek zapadne do celé fotky.“

„To vám řekl, jo?“

„To mi řekl.“

„Divím se, že vám taky neprodal most do Cam´s Pointu, když už byl v ráži.“

„O žádný most do Cam´s Pointu tady nejde, pane Weinberg, a vy to víte.“

Weinberg chvíli mlčel a díval se na sepjaté ruce, položené na stole.

Pak zvedl k Brownovi oči a řekl:

„Máte jeden kousek té fotky, jo?“

„Přesně tak.“

„A já mám mít další, jo?“

„Přesně tak.“

„A co jsou zač ta dvě jména?“

„Jedno je vaše.“

„A druhé?“

„To vám povím, až jestli si plácnem.“

„A co to aspoň má být za jména?“

„Údajně to jsou jména dvou lidí, kteří také mají kousek té fotky.“

„A já jako jsem jeden z nich?“

„Přesně tak.“

„Vy jste se zbláznil,“ řekl Weinberg.

„Většinu jsem vám toho pověděl už do telefonu,“ řekl Brown. „Když myslíte, že jsem se zbláznil, proč jste sem vůbec přišel?“

Weinberg se na něho znova pozorně podíval. Uvolnil ruce, vytáhl z kapsy balíček cigaret, jednu si vzal, nabídl Brownovi a připálil jemu i sobě. Vyfoukl kouř, zvrátil se do křesla a zeptal se:

„Řekl vám ten váš kámoš Danny Firth, jak můžete získat těch sedm set padesát tisíc dolarů, když slepíte tu fotku dohromady?“

„Řekl.“

„Tak jak teda?“

„Poslyšte ... pane Weinberg, vy to víte a já to vím, že jako celek ta fotografie označuje místo, kam Carmine Bonamico schoval peníze uloupené z banky NSLJS.“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Víte moc dobře, o čem mluvím. Tak jak to provedeme? Chcete si to hrát sám, nebo chcete jít na holport?“

„Nejdřív toho chci víc vědět.“

„Co třeba?“

„Třeba to, jak váš kámoš Danny Firth k tomu kousku fotky přišel.“

„Dostal ho od nějakého chlapa ve Státní věznici v Utahu. Ten chlap tam byl na doživotí a neměl šanci, že se dostane ven, jedině že by fouknul a na to nebyl ve formě. Danny mu slíbil, že se postará o jeho ženu a děti, jestli se mu podaří získat ty ukryté peníze.“

„Takže ten Danny vyjde z basy, ani se neoklepe a rovnou střelí ten svůj ouštipek vám, jo?“

„Přesně tak.“

„Pěknej ptáček - ten Danny.“

„Co čekáte?“ řekl Brown a usmál se. „Poctivost mezi zloději?“

„Což nás přivádí zpátky k vám,“ řekl Weinberg a oplatil mu úsměv.

„Co vy vlastně děláte?“

„Moc věcí - vždycky u něčeho zkejsnu a pak mě to zas pustí.“

„Jako třeba?“

„No, naposled jsem zkejsnul v San Quentinu, ale pustili mě taky,“ řekl Brown a znova se usmál. „Odseděl jsem si pět let za to, že si ke mně někdo dal nějaké prachy. Pro blbost.“

„Jo, to je vždycky pro blbost,“ řekl Weinberg. „Vrazme se ale na moment k té fotce. Kolik že těch kousků je, víte to?“

„Doufal jsem, že byste to mohl vědět vy.“

„Já to nevím.“

„I tak se můžeme dohodnout.“

„Možná,“ řekl Weinberg. „Kdo ještě o tom ví?“

„Nikdo.“

„Víte jistě, že jste o tom neřekl bráchovi? Nebo nějaké štětce?“

„Bráchu nemám. A štětkám neříkám nikdy nic.“ Brown se odmlčel. „Proč?

Komu jste o tom řekl vy?“

„Živé duši ne. Vypadám snad na blázna? Tady jsou ve hře moc velký prachy.“

„Aha, najednou víte, že jde o velký prachy, co?“

„Co je zač to druhé jméno na seznamu?“

„Tak si plácnem?“

„Jedině jestli je to jméno, které neznám.“

„Kolik jich znáte?“

„Jen jedno.“

„Takže jsme na tom stejně.“

„Pokud to není stejný jméno.“

„I kdyby bylo, nikdo tím nic neztrácí. Nabízím vám dohodu, pane Weinberg - berte, nebo nechte ležet. Já navalím jméno a svůj kousek fotky a vy navalíte jméno a svůj kousek fotky. Jestli se k tomu balíku dostanem, šábnem se fifty fifty, - po odečtení výloh. Já do toho zatím investoval dvě stovky, jak už víte.“

„Tak tohle vám dělá těžkou hlavu,“ řekl Weinberg. „Klidně ponesu napůl veškeré výlohy, které budeme mít od téhle chvíle, ale nečekejte ode mne, že vám budu platit za bar micva, když vám bylo třináct.“

„Dobře - na ty dvě stovky zapomenem. Plácnem si?“

„Plácnem,“ řekl Weinberg a natáhl ruku přes stůl.

Brown ji stiskl.

„Tak ten váš kousek fotky ukažte,“ řekl Weinberg.

„To bych musel spadnout z višně,“ řekl Brown a potřásl hlavou.

„Snad si nemyslíte, že ji nosím u sebe?“

„Za zeptání člověk nic nedá,“ řekl Weinberg a ušklíbl se. „Sejdeme se později večer a vyklopíme to na stůl oba a všechno.“

„Kde?“

„U mne v bytě?“ zeptal se Weinberg.

„Kde to je?“

„South Kirby, číslo 220. Byt číslo 36.“

„V kolik?“

„V jedenáct, stihnete to?“

„Budu tam,“ řekl Brown.

South Kirby číslo 220 byla adresa v ubohé čtvrti, kde všechno smrdělo jak v žumpě. Arthur Brown podobné brlohy dobře znal. Přeplněné popelnice před budovou mu připadaly důvěrně známé. Také přední schodiště mu nepřineslo žádná překvapení: popraskané cementové schody, na kolmé stěně jednoho z nich nápis bílou barvou SEDĚT NA SCHODECH SE ZAKAZUJE, zrezavělé železné zábradlí, popraskané sklo ve dveřích. Zámky schránek na dopisy, do nichž každý měsíc padaly šeky od sociální péče, byly zurážené. Ve foyeru nesvítilo světlo vůbec a na odpočívadle v prvním patře blikala jediná holá žárovka. Chodba páchla vařením, lidským dechem a exkrementy. Pach, který Browna obklopil, když stoupal do třetího patra, vybavil mu příliš mnoho vzpomínek na vytáhlého chlapce, ležícího v posteli ve spodním prádle a naslouchajícího, jak v kuchyni šramotí krysy. Sestra ležela ve vedlejší posteli, v téže ložnici, kde spával i otec s matkou, a šeptávala do tmy: „Už jsou tu zase, Artie?“ a on vždycky s vytřeštěnýma očima přikývl a řekl chlácholivě: „Ty zas odtáhnou, Penny.“

Jednou v noci Penny řekla: „A co když neodtáhnou, Artie?“

Nenapadla ho žádná odpověď. V duchu viděl sám sebe, jak jde druhý den ráno do kuchyně a tam se to jen hemží krysami s dlouhými ocasy, kterým z ostrých zubů kape krev.

Dokonce i teď se při té vzpomínce otřásl. A co když neodtáhnou, Artie?

Jeho sestra zemřela, když jí bylo sedmnáct, po příliš velké dávce heroinu, kterou jí ve sklepním klubu píchla pubertální dívka, patřící stejně jako Penny k novopečeným členkám pouličního gangu zvaného Knížata války. Vzpomněl si dokonce na to, jak jeden chlapec napsal jméno gangu metrovými písmeny na cihlovou zeď státního činžáku - KNÍŽATA VÁLKY.

Na odpočívadle ve třetím patře byla tma. Brown zaťukal na dveře bytu číslo 36 a uslyšel zevnitř Weinberga, jak říká:

„Ano, kdo je?“

„Já,“ odpověděl. „Stokes.“

„Pojďte dál, je otevřeno,“ řekl Weinberg.

Otevřel dveře.

Něco ho varovalo, jenže o vteřinu později, než bylo třeba. Když otevřel dveře, viděl až do kuchyně, ale Weinberga v zorném poli neměl. A pak přišlo to varování - pojednou si uvědomil, že Weinbergův hlas se před okamžikem ozval z těsné blízkostí zavřených dveří. Otočil se vpravo a začal zvedat ruku, aby se chránil před dopadajícím úderem - ale bylo už pozdě. Ze strany ho něco tvrdě udeřilo do hlavy, přímo pod spánek. Skácel se skoro v mdlobách, udělal pokus zvednout se na kolena, zavrávoral a vzhlédl do ústí revolveru ráže .38 Special.

„Těbůh, Stokesi,“ řekl Weinberg a ušklíbl se. „Drž pracky pěkně na podlaze, stačí jediný pohyb a zabiju tě. Věř, že nakecám.“

Opatrně Browna obešel, zezadu mu sáhl pod blůzu a z pouzdra pod ramenem vylovil revolver.

„Doufám, že na to máš zbrojní pas,“ řekl a znova se ušklíbl.

Revolver si zastrčil za pletený pásek kalhot. „Teď můžeš vstát.“

„Co čekáte, že z tohohle budete mít?“ řekl Brown.

„Čekám, že od tebe dostanu, co od tebe dostat chci, a nebudu s tebou muset uzavírat žádný srabácký dohody.“

„A až to ode mne dostanete? Co pak?“

„Vydám se za něčím větším a lepším. Jenže bez tebe.“

„Budete se muset vydat daleko a hezky rychle,“ řekl Brown. „To si pište, že si vás najdu.“

„Když budeš po smrti, tak ne.“

„Dáte si mě tady v bytě do ledničky? Z koho si chcete dělat srandu?“

„Tohle není můj byt,“ řekl Weinberg a znova se ušklíbl.

„Ověřil jsem si adresu v ...“ spustil Brown, ale zavřel ústa právě včas, ještě než řekl: „... v informačním oddělení.“

„Jo? A kde sis ji ověřil?“

„Pod vaším jménem v telefonním seznamu. Mě nepodfouknete, pane Weinberg. Tohle je váš byt, ne že ne.“

„Bejvávalo. Odstěhoval jsem se před dvěma měsíci a nechal jsem si staré telefonní číslo.“

„Jak jste se sem teda dnes večer dostal?“

„Domovník je kořala. V téhle barabizně dělá flaška hořčáku zázraky.“

„A co ten nájemník, co tady teď bydlí?“

„Je noční hlídač. Vypadne odtud v deset a nepřijde dřív jak v šest ráno. Ještě nějaké otázky?“

„Jo,“ řekl Brown. „Máte nějaký důkaz na to, že v tomhle podniku jedu sám?“

„Co to na věci mění?“

„To vám teda povím, co to na věci mění. Můžete si vzít můj kousek fotky - fakt je, že ho u sebe mám - ale jestli v tom jedu ještě s jedním nebo dvěma chlápky - a proč by jich nemohl být třeba tucet - můžete vsadit krk, že mají všichni fotokopie toho kousku. Takže co vám to bude platné? Já budu po smrti a vy budete mít fotku, ale tu oni budou mít taky. Octnete se znova tam, kde jste začal.“

„Jestli v tom s vámi opravdu někdo jede.“

„Správně. A jestli v tom se mnou někdo jede, bude o vás moc dobře vědět, kamaráde, to mi věřte. Zmáčkněte kohoutek, poněvadž už teď máte nejvyšší čas začít prchat. A hezky rychle.“

„Říkals, že o tom nikdo neví.“

„Jasně. Jenže vy jste zas řekl, že jsme si plácli.“

„Možná že kecáš pytel nesmyslů zrovna teď.“

„Nebo taky ne. Chcete to zkusit? Víte, jak vás zmáčknou, až se vás začnou vyptávat? A nejen policajti - vražda se totiž pořád ještě stíhá podle zákona, jestli to nevíte. Ale taky ...“

„Na policajty kašlu. Ti půjdou po tom chlapovi, co tady teď bydlí.“

„Pokud jim ovšem někdo z mých přátel neřekne, že vy a já jsme tu měli dnes večer schůzku.“

„To zní náramně, Stokesi. Chce to ale, abys opravdu měl nějaké ty zasvěcené přátele. Jinak to nestojí ani za šesták.“

„Uvažte to ještě z jiné strany. Zabijete mě a seberete můj kousek fotky, to je fakt. Nebudete ale mít to jméno, které potřebujete znát. To je totiž tady, Weinbergu.“ Poklepal ukazováčkem na spánek.

„Hrome, na to jsem nepomyslel,“ řekl Weinberg ironicky.

„Tak se nad tím zamyslete,“ řekl Brown. „Dám vám na to pět minut.“ .

„Ty dáš mně pět minut?“ řekl Weinberg a zařval smíchy. „Já držím bouchačku a ty mi milostivě dáváš pět minut. Dovol, abych se zasmál.“

„Musíš umět zahrát s tou kartou, jaká ti padne, říkával vždycky můj táta,“ řekl Brown a usmál se.

„A dostal někdy tvůj táta trefu olůvkem z osmatřicítky?“

„To ne, ale jednou ho bacili baseballovou pálkou,“ řekl Brown a Weinberg opět zařval smíchy.

„Možná že bys nakonec přece jen nebyl tak špatnej partner,“ řekl.

„Tak co si vlastně myslíte?“

„Nevím.“

„Dejte tu bouchačku pryč. Tu mou mi vraťte a pojedem spolu znova na rovinu. Přestaňte blbnout, ať se s tím zatraceným kšeftem hneme z místa.“

„A kdo mi zaručí, že mě nebudeš chtít odkráglovat?“

„Možná že máte taky přátele. Jako já.“

„Musíš umět zahrát s takovou kartou, jaká ti padne,“ řekl Weinberg a vyprskl.

„Tak jo nebo ne?“

„No jistě,“ řekl Weinberg.

Vytáhl od pasu Brownův revolver a podal mu jej hlavní napřed.

Brown revolver okamžitě strčil zpátky do pouzdra. Weinberg chvilku váhal a pak zastrčil i svou bouchačku do pouzdra na pravém stehně.

„Tak teda jo,“ řekl. „Potřeseme si na to znova rukama?“

„Já jsem pro,“ řekl Brown.

Oba muži si podali ruce.

„Tak ukaž ten svůj kousek fotky,“ řekl Weinberg.

„Vy ukažte váš,“ řekl Brown.

„Aha, společnost vzájemné důvěry s ručením obmezeným,“ řekl Weinberg. „Dobrá, tak zároveň.“

Oba muži zároveň vytáhli náprsní tašky. Zároveň vylovili z celuloidových kapsiček lesklé odstřižky větší fotografie. Brown položil před sebe na stůl ten, který společně s Carelou našli u Ehrbacha ve stojací lampě. Ústřižek, který vedle něho položil Weinberg, byl rohový a nepodoba1 se žádnému z těch, které už policie měla v rukou.

Oba muži si ústřižky prohlíželi. Weinberg jimi začal pošupovat po desce stolu. Pojednou se mu celá tvář rozzářila úsměvem.

„Z nás budou prima partneři,“ řekl. „Koukni na to. Pasujou k sobě.“

Brown se podíval.

Pak se usmál. Usmál se proto, že oba kousky do sebe zapadaly opravdu dokonale. Usmál se ale také proto - haha - že v horní zásuvce jeho psacího stolu ve služebně byly další dva kousky té fotografie, o nichž jeho nový partner, velký koumes, nemá tušení, a dvě a dvě jsou čtyři, a kdoví, co tyhle dva kousky a tamty dva kousky, složené pěkně dohromady, mohou ukázat, kdo to ví? A tak se usmíval Brown a usmíval se Weinberg a oba měli na chvilku báječný pocit, že je to jako za starých zlatých časů a že se dva čiperní klučinové baví sesazováním dětské skládačky.

„A teď ta jména,“ řekl Weinberg a znělo to, jako když ředitel školy rozdílí na výroční besídce upomínkové plaketky obzvlášť snaživým žáčkům .

„Eugen Edward Ehrbach,“ řekl Brown s úsměvem.

„Geraldine Fergusonová,“ řekl Weinberg s úsměvem.

„Ehrbach je po smrti,“ řekl Brown a úsměv z Weinbergovy tváře spadl kamsi pod stůl a cinkl o podlahu.

„Cože?“ zařval. „Co má tohle hrome . . ?“

„Ve středu v noci ho někdo zabil. Policajti našli ...“

„On je po smrti?“ zařval Weinberg znova. „Po smrti?“

„Po smrti,“ řekl Brown. „Ale policajti našli ...“

„Tak tohle má bejt podraz...? Je to tak? Tohle jako má bejt nějakej podraz?“

„To chce klid. Koukejte se nejdřív uklidnit,“ řekl Brown.

„Já ti dám klid! Rozrazím ti palici na tisíc kusů a bude po srandě.“

„Měl u sebe jeden kousek fotky,“ řekl Brown šetrně.

„Cože? Kdo?“

„Ehrbach.“

„Kousek té naší fotky?“

„Přesně tak.“

„Proč jsi mi to neřekl? Kde je?“

„Mají ho policajti.“

„Policajti! Kristepane, Stokesi ...“

„Policajti se dají koupit,“ řekl Brown. „Stejně jako každý jiný.

Ehrbach je po smrti a všechno, co u něho našli, je pravděpodobně někde v hnědém papírovém pytlíku a hlídá to nějaký policejní vašnosta. Stačí nám zjistit kde, a pak už je to z ručky do ručky.“

„S policajty nejednám. Na to nejsem stavěnej,“ řekl Weinberg.

„A kdo je? Když ale chcete v tomhle městě přežít, musíte se s nimi čas od času trochu ušpinit.“

„Jsou to největší a nejhnusnější zloději na světě,“ řekl Weinberg.

„Tak hele,“ řekl Brown, „když se dá za pár stovek ututlat i těžký zločin, ať se propadnu, jestli se k tomu Ehrbachovu kousku fotky nedostanem za mizerných padesát šedesát dolarů. Nepotřebujeme zjistit nic jiného, než kde je.“

„A jak to dokážem? Brnknem policajtům a zeptáme se jich?“

„Možná. O tom trochu zapřemýšlím. Ale teď - co mi povíte o té Geraldině - jak že se jmenuje?“

„Fergusonová. Je ředitelkou výstavní galerie v Jefferson Avenue.

Prosmejčil jsem jí kvartýr šestkrát, nebo dokonce sedmkrát, ale fotku jsem nenašel. Vůbec bych se nedivil, kdyby ji nosila přilepenou na prcince,“ řekl Weinberg a zařval smíchy.

Brown se rozchechtal s ním. Pořád ještě byli ti dva dobří staří kámoši, pořád ještě celí vyjevení a užaslí nad tím, že jejich ústřižky, každý jiný, do sebe zapadly tak perfektně jako Yang do Yin.

„Máte fotokopii toho svého ústřižku?“ zeptal se Brown.

„Přirozeně,“ řekl Weinberg.

„A ty?“

„Přirozeně.“

„Chceš si ty kousky vyměnit, že jo?“

„Jo.“

„To beru,“ řekl Weinberg a zvedl dílek fotografie, který Brown položil na stůl.

Brown si vzal zbývající dílek a oba se na sebe znova usmáli.

„Tak, a teď se jdem něčeho napít,“ řekl Weinberg. „Musíme vymyslet velkej strategickej plán.“

„Jdem na to,“ řekl Brown. Když šli ke dveřím řekl, jen tak, náhodou, aspoň si myslel, že to tak zní: „Mimochodem - jak jste se k tomu kousku fotky dostal?“

„Buď bez starosti, to ti povím,“ řekl Weinberg.

„Tak fajn.“

„Hned jak mi povíš, jak ses ty dostal k tomu svýmu. Ale doopravdy,“ dodal Weinberg a zahihňal se.

A Brown si pojednou nebyl tak docela jistý, kdo z nich je vlastně větší koumes.