Ed McBain

SKLÁDAČKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Všechno se to odehrálo příliš rychle a bylo to příliš snadné.

Jestli je vždycky takhle jednoduché dostat se k sedmi stům padesáti tisícům dolarům, pak se Brown zcela určitě minul povoláním. Skoro si přál, aby byli s Weinbergem doopravdy partneři. Na tom velikém chlapovi bylo něco, co se Brownovi zamlouvalo, navzdory skutečnosti, že to byl zločinec. Rozešel se s Weinbergem teprve druhý den ve dvě ráno. Tou dobou už měl každý z nich v žaludku pět skotských a říkali si křestními jmény - Artie a Ale - o vzájemném tykání ani nemluvě. Dohodli se také na tom, že příště by měl za Geraldinou Fergusonovou zajít Brown. Weinberg byl u ní v galerii několikrát a nabízel jí, že od ní koupí ústřižek fotografie, o kterém s jistotou věděl, že ho Fergusonová vlastní, ale pokaždé ho odbyla a řekla mu, že o žádné fotografii nic neví - ať už rozstříhané na kousky nebo celé. Weinberg Brownovi řekl, že ví naprosto jistě, že ta madam fotku má, ale nechtěl prozradit, odkud se to dověděl. Brown opáčil, že to od něho není ani trochu hezké, když teda teď jsou partneři, a Weinberg Brownovi odsekl, že on se také nevyznamenal, když na něho, na Weinberga, vyrukoval s tím nesmyslným žvástem o doživoťákovi ze Státní věznice v Utahu, to přece jsou hlášky jak ze seriálu o Mickey Mousovi, copak mohl čekat, že mu to bude věřit? Brown řekl Hádám, že máme oba dobré důvody nechat si pro sebe, odkud to víme, a Weinberg řekl No, možná až se budeme znát trochu líp, a Brown řekl Taky si myslím, a Weinberg řekl Člověče, to jsem si nikdy nemyslel, že se někdy dám do party s černou hubou.

Brown se na něho podíval.

Věděl dobře, že v té době to je dost velký odvaz, když si nějaký běloch troufne mluvit o černochovi jako o „černé hubě“, ale pro Browna to prostě byla jen další slova z těch, která kdysi - a vlastně dodnes - pokládal za nactiutrhačná. Weinberg se šťastně, podnapile a přátelsky usmíval a Brown si byl jist, že mu nadávka uklouzla neúmyslně. A přesto ho ta dvě slova štípla - taková hloupost a rozjitřila starou ránu.

„To ti vadí?“ zeptal se.

„Co jestli mi vadí?“ řekl Weinberg.

„Že jsem černá huba,“ řekl Brown a vyslovil to s důrazem.

Weinberg se mu podíval přímo do očí.

„To jsem řek? Fakt jsem ti tak řek?“

„No jo,“ řekl Brown a přikývl.

„Tak odpusť. Já to tak nemyslel.“ Natáhl ruku přes stůl. „To mě mrzí, Artie,“ řekl.

Brown ruku přijal.

„Zapomeň na to.“

„Možná že jsem gauner,“ řekl Weinberg. „Možná že chodím po městě a sem tam někoho klepnu a vyvádím spoustu lumpáren, ale tebe mám rád, Artie, a nechci se tě dotknout tím, že ti budu říkat takové pitominy.“

„Vždyť se nic neděje.“

Weinberg se už ale dostal do ráže.

„Možná že jsem ta nejhnusnější hyena, co kdy chodila po světě, možná že mám na svědomí pár pěknejch špinavostí, ale jednu věc ode mě nečekej, abych ti říkal černá huba, Artie, to ne. To leda že jsem zlitej jak kára a nevím, co mluvím, tak potom plácnu něco, co se může mýho dobrýho kámoše a navíc partnera dotknout.“

„Nic se neděje,“ řekl Brown.

„Tak mi to teda odpusť, Artie. Odpusť mi to. Myslím to vážně.“

„Nic se neděje.“

„Tak fajn,“ řekl Weinberg. „Půjdem domů, Artie. Myslím že už bysme měli jít domů, Artie. Já se totiž v baru vždycky poperu a nerad bych se dostal do nějakého maléru zrovna teď, když jsme se spolu dali do party a docela pěkně se nám to rozbíhá, no ne?“ Spiklenecky zamrkal. „No ne?“

Znova zamrkal. „Zítra ráno musíš jít navštívit Geraldinku Fergusonovou.

Řekni jí, že když nám tu fotku nedá, počíháme si na ni a provedeni jí něco strašnýho, jo?“ Weinberg se usmál. „V tomhle momentě mě nic opravdu strašnýho nenapadá, ale ráno něco vymyslím, jo?“

V sobotu ráno dal Brown nově získaný dílek fotografie do obálky, připojil jméno a adresu Geraldiny Fergusonové, obálku zalepil a hodil ji do schránky na dopisy v chodbě domu číslo 134 v Culver Avenue, tři bloky od budovy policejní strážnice. Schránka byla označena jménem Cara Binieri, což byl jeden z vtípků Steveho Carelly, neboť carabinieri italsky znamená policajt. Předem se dohodli, že Brown nepůjde do služebny, a přestože doufal, že během dne Carellovi zavolá, chtěl, aby na něho informace čekala hned po ránu v poštovní schránce, odkud si ji může vybrat, až půjde do práce.

Brownův vlastní den začal poněkud kouzelněji. A docela kouzelně i skončil.

Geraldine Fergusonová byla drobná běloška s dlouhými splývajícími černými vlasy, s hnědýma očima a půvabnými rty. Bylo jí něco málo přes třicet, měla na sobě purpurové dlouhé kalhoty do zvonu a košili pánského střihu z levandulového saténu. V ušních lalůčcích se jí houpaly velké zlaté obroučky a Browna uvítala úsměvem, který nezářil o nic míň než to zlato.

„Dobré ráno,“ řekla. „Dneska máme po ránu opravdu krásně.“

„Nádherné ráno,“ řekl Brown.

„Jdete si pro ty Gonzagy?“ zeptala se.

„To asi ne,“ řekl Brown. „Co jsou to gonzagy?“

„Luis Gonzago,“ řekla a znova se usmála. „To je jeden malíř. Možná že byste se chtěl na pár věcí od něho podívat, jenže my už jsme ty obrazy sundali. Nepojedete náhodou do Los Angeles?“

„No, v plánu to nemám,“ řekl Brown.

„On tam totiž bude mít výstavu v Herron Gallery na bulváru Sepulveda. Vernisáž je příští úterý.“

„To se do Los Angeles bohužel nedostanu.“

„Škoda,“ řekla a usmála se.

Neměřila víc než metr dvaapadesát, možná třiapadesát, ale celá postava měla této výšce dokonale přizpůsobené proporce. Pohybovala se s hbitým ženským půvabem, který mu připadal okouzlující, hnědé oči jí zářily v slunečním světle pronikajícím do místnosti velkým oknem a úsměv jí poskakoval po tváři jako pingpongový míček. Rozhodila rukama a řekla:

„Dostali jsme ale spoustu jiných věcí, a jestli mi s nimi chcete pomoct, budu moc ráda. Nebo se tu můžete jen tak porozhlédnout sám, jestli chcete. Oč se zajímáte? O malířství nebo o sochařství?“

„No,“ řekl Brown a zaváhal, poněvadž ještě přesně nevěděl, jak by to měl sehrát. „To je vaše galerie?“ zeptal se zajíkavě.

„,Ano, moje,“ řekla.

„V tom případě jste slečna Fergusonová. Myslím - jako když tohle je Ferguson Gallery, tak hádám ...“

„Ano, jenomže paní Fergusonová,“ řekla. „Ale to už taky není pravda,“ dodala a po tváři se jí opět rozlil pohotový á milý úsměv. „Byla jsem provdaná za Harolda Fergusona, ale rozvedli jsme se od stolu a lože, takže jsem sice pořád Geraldine Fergusonová, ale ne paní Fergusonová.

Ale hrome,“ řekla, „proč mi vlastně neříkáte Gerry? Jak se jmenujete vy?“

„Arthur Stokes,“ řekl.

„Vy jste policajt, Arthure?“ zeptala se bez okolků.

„Ne,“ řekl. „Jak vás to napadlo?“

„Jste veliký jako policajt,“ řekla a pokrčila rameny. „A taky nosíte revolver.“

„Vážně?“

„A ne snad? Tady,“ řekla a ukázala.

„Myslel jsem, že to není vidět.“

„Totiž - Harold obchodoval s diamanty, a měl proto zbrojní pas.

Nosil takový obrovský revolver v pouzdře v podpaždí, přesně tam, kde ho máte vy. A když váš manžel nedá bez revolveru ani ránu, zvyknete si na tu bouličku pod kabátem tak, že jsem hned věděla, na čem jsem, jak jste se objevil. Proč nosíte revolver, Arthure? Taky obchodujete s diamanty?“

„Ne,“ řekl. „Já jsem pojišťovák.“

Měl dojem, že je to pro začátek docela dobré, ačkoli si profesi vypůjčil od Irvinga Krutche, který - pokud mu bylo známo revolver nenosil.

„Och, odkdy chodí pojišťováci s revolvery?“ zeptala se Gerry. „To je pro mne novinka.“

„Jak vidíte, chodí,“ řekl, „když jsou to likvidátoři ... myslím jako ... pojistek.“

„Nevykládejte pohádky!“ okřikla ho. „Někomu ukradli nějaký obraz!

A vy jste si sem přišel ověřit, jestli byl pravý.“

„Ba ne,“ řekl. „To je trochu jinak.“

„Arthure,“ řekla, „já myslím, že jste policajt. Vážně si to myslím.“

„Proč by za vámi chodil policajt, slečno Fergusonová?“

„Klidně mi říkejte Gerry. Třeba proto, že střílím obrazy za moc astronomické ceny,“ řekla a usmála se. „Tak zlé to ale se mnou zas není. A možná je, nevím. Chcete se podívat na pár obrazů, než se rozhodnete, jestli jste policajt nebo ne?“

Provedla ho po celé galerii. Stěny byly bílé, ve stropech byla zabudována silná osvětlovadla, vrhající prudký jas na zavěšené obrazy a nainstalované sochy. Artefakty, které hověly jejímu vkusu, byly pro Browna trochu moc extrémní: divoké barvy, nic nezobrazující geometrické tvary, barbarsky útočící na zrak a vzpírající se analýze. Sochy byly z nejrůznějšího haraburdí, automobilové reflektory přivařené autogenem k sika kleštím, rezavé nořidlo ze staré pumpy přidrátované na přeražená řídítka od kola, to vše doplněno vějířem slámy z koštěte.

„Vidím, že to ve vás nevyvolává příliš bouřlivou odezvu,“ řekla Gerry a usmála se. „Jaký druh umění máte rád?“

„Totiž - mně jde o jeden takový speciální obrázek,“ řekl Brown.

„Někdo ho tu viděl?“ zeptala se. „Na Gonzagově výstavě?“

„To myslím ne.“

„O jaký obraz šlo?“

„Není to obraz. Je to fotografie.“

Gerry zavrtěla hlavou. „Tak to nemohlo být tady. Výstavu fotografií jsme tu nikdy neměli, rozhodně ne od té doby, co mi galerie patří - a to už je skoro pět let.“

„Totiž - není to ani celá fotografie,“ řekl Brown a pozoroval ji.

„Ach tak,“ řekla. Tentokrát se neusmála. „Co se stalo s tím druhým maníkem?“

„S kterým druhým maníkem?“

„S tím, co tu byl v posledních dvou měsících asi tisíckrát nebo miliónkrát. Takový hrozně vysoký, má kudrnaté blond vlasy, a když přišel prvně, řekl mi, že se jmenuje Al Reynolds, ale pak zapomněl, co mi řekl, a podruhé tvrdil, že se jmenuje Al Randolph. To je taky policajt?“

„My nejsme žádní policajti. Ani on, ani já.“

„Pane Starku ...“

„Stokesi,“ řekl Brown.

„Chtěla jsem si vás jen přezkoušet,“ řekla Gerry a ušklíbla se. „Pane Stokesi ...“

„Arthure ...“

„To, co hledáte, Arthure, to já nemám. Věřte mi to. Kdybych to měla, prodala bych vám to. Za přiměřenou cenu ovšem.“

„Cena může být docela slušná.“

„Čemu říkáte slušná?“

„Řekněte cifru,“ řekl Brown.

„Tak dobře. Vidíte tamhle na zdi Albrighta? Je velký přibližně sto třicet na sto třicet a galerie za něho dostává deset tisíc dolarů. Ta menší malba hned vedle, je to Sandrovich, stojí pět tisíc. A ten maličký kvaš na zadní stěně stojí tři tisíce. Jak velká je ta vaše fotografie, Arthure?“

„Nemám tušení. Mluvíme teď o celé fotografii, nebo jen o kousku, který máte?“

„O celé fotografii.“

„Pět krát sedm? Šest krát osm? To jen tak hádám.“

„Tak vy jste tu fotografii nikdy neviděl celou“

„A vy ano?“

„Neviděla jsem ani ten malý kousek, po kterém se sháníte.“

„Jak teda víte, že je malý?“ zeptal se Brown.

„Na kolik si ho ceníte - vy a váš přítel, Arthure? Je to malá suma?

Nebo ne tak malá?“

„Máte ho?“

„Když jsem jemu řekla ne, proč bych měla vám říct ano?“

„Třeba umím člověka líp přesvědčit.“

„Jistě, račte se podívat na pana Superčernocha,“ řekla Gerry a usmála se. „Valí se jako koule na kuželníku a všechny kuželky zporáží naráz ...“

„... a ve skutečnosti je to slušně vychovaný Arthur Stokes z časopisu Eben,“ doplnil Brown.

„Co jste doopravdy zač, Arthure?“

„Pojištovák, to už jsem vám řekl.“

„Váš přítel Reynolds nebo Randolph - nebo jak se hrome jmenuje - vůbec nevypadá na zástupce pojišťovny. Ani tak nemluví.“

„Dva pojišťováci nemusejí vypadat stejně. Ani stejně mluvit.“

„To je pravda. Jen policajti a podvodníci jsou jeden jak druhý. Jste vy a váš přítel policajti, Arthure? Nebo podvodníci? Co si mám vybrat?“

„Jeden možná policajt a druhý podvodník.“

„Já ale stejně nemám to, co chcete.“

„Myslím že to máte.“

„A máte pravdu,“ řekl nějaký hlas z druhého konce galérie. „Má to.“

„Ale hrome,“ řekla Gerry.

Brown se otočil k místu, kde se v bílé stěně otevřely modré dveře. V otevřených dveřích stál plavovlasý muž a ruku měl ještě na klice. Měřil asi metr sedmdesát, pod sakem měl oblečenou vestičku, na nose brýle se zlatou obroučkou a pod krkem vázanku s hnědými a zlatými proužky.

Rázně k nim připochodoval, podal Brownovi ruku a představil se:

„Bramley Kahn. Zdravím vás.“

„Jdeš nevhod a jdeš mi na nervy, Brame,“ řekla Gerry.

„Arthur Stokes,“ řekl Brown. „Těší mě.“

„Jestli si chceme pohovořit obchodně ...“

„Jenomže my si nechceme pohovořit obchodně,“ skočila mu do řeči Gerry.

„Navrhuji,“ pokračoval Kahn líbezným hlasem, „abychom šli do kanceláře.“

Odmlčel se, krátce se podíval na Gerry, pak znova na Browna a řekl:

„Půjdeme?“

„Proč ne?“ řekl Brown.

Šli až na konec galerie. Kancelář byla malá a prostě zařízená, moderní dánský stůl, jediný naturalistický akt na zdi naproti stolu, tlustý šedý koberec, bílé stěny, bílé osvětlovací těleso z umělé hmoty, které lze formovat do různých tvarů, ale které teď mělo podobu koule, několik lenošek z kůže a chromu. Gerry Fergusonová sešpulila rty, sedla si až ke Kahnovu stolu, zkřížila nohy a začala si poštipovat kůži na hřbetě ruky.

Brown se posadil naproti Kahnovi, který seděl za stolem ve starodávném otáčecím křesle, vyjímajícím se v tak elegantním prostředí jako do očí bijící anachronismus.

„Jsem Gerryin společník,“ vysvětlil Kahn.

„Jenom pokud jde o galerii,“ odsekla Gerry.

„Jsem také její obchodní poradce.“

„Poradit bych mohla já tobě,“ řekla Gerry nakvašeně. „Nestrkej nos...“

„Gerry je temperamentní,“ řekl Kahn.

„Gerry má společníka buzíka,“ řekla Gerry.

„Ach jo,“ řekl Kahn a povzdechl si.

Brown ho pozoroval a snažil se odhadnout, má-li před sebou homosexuála nebo ne. Kahn se sice choval poněkud přejemněle, ale ne zas tak docela zženštile, měl nasládle modulovaný hlas, ale nebyl v něm ani náznak charakteristických kadencí, jimiž jsou homosexuálové proslulí, měl drobné a plynulé pohyby, ale neměl ta ohebná, ochablá zápěstí, ani nepotřásal rukama a rameny jako tanečník. Brown prostě nevěděl, na čem je. Největší „panenka“, jakého kdy viděl, byl vazba, jako zápasník a pohyboval se s křehkou grácii funícího dokaře.

„Tak co vlastně je s tou fotografií?“ zeptal se Brown.

„Má ji,“ řekl Kahn.

„Nemám,“ řekla Gerry.

„Snad bych vás tu měl nechat na chvilku o samotě,“ řekl Brown.

„Kolik jste za ni ochoten zaplatit, pane Stokesi?“ zeptal se Kahn.

„To záleží na okolnostech.“

„Na jakých?“

Brown neřekl nic.

Kahn řekl:

„Na tom, jestli jde o kousek, který už máte nebo ještě ne, že?“

Brown pořád nic neříkal.

„Máte přece jeden kousek, že ano? Nebo jich snad máte víc?“

„Je to na prodej nebo ne?“ zeptal se Brown.

„Není,“ řekla Gerry.

„Je,“ řekl Kahn. „Neudělal jste ale ještě nabídku, pane Stokesi.“

„Rád bych se na to nejdřív podíval,“ řekl Brown.

„To ne,“ řekl Kahn.

„To ne,“ řekla Gerry jen o zlomek vteřiny po něm. „Kolik kousků máte, pane Stokesi?“

Žádná odpověď.

„Ten druhý džentlmen je váš společník? Máte těch kousků víc?“

Žádná Odpověď..

„Víte, co má ta fotografie označovat?“

„Dovolte pár otázek taky mně,“ řekl Brown.

„Prosím,“ řekl Kahn a udělil mu slovo rozmáchlým gestem ruky s dlaní otevřenou jako pro almužnu.

„Slečno Fergusonová ...“

„Myslela jsem, že mi říkáte Gerry.“

„Gerry ... kde jste přišla k tomu kousku fotografie, který momentálně máte?“

„Vy mluvíte oba jak ze sna,“ řekla Gerry. „Nevím vůbec, o čem vy dva mluvíte.“

„Můj klient ...“

„Váš klient - podržte mě!“ řekla Gerry. „Vy jste policajt. Komu chcete co nabulíkovat, Arthure?“

„Vy jste opravdu od policie, pane Stokesi?“

„Ne.“

„Čichám, čichám policajtštinu,“ řekla Gerry.

„Odkud ten odér tak dobře znáte?“ zeptal se Brown.

„Mohu na tu otázku odpovědět já?“ řekl Kahn.

„Drž hubu, Brame,“ varovala ho Gerry.

„Paní Fergusonová má sestru, a ta se jmenuje Patty D'Amore,“ řekl Kahn. „Říká vám to něco?“

„Neříká,“ odpověděl Brown.

„Její manžel byl prachsprostý gangster, jmenoval se Louis D'Amore.

Zabili ho asi před šesti lety, vzápětí poté, co přepadl a vyloupil banku.“

„Takové věci mě nezajímají,“ řekl Brown.

„Ne, kdepak - vsadila bych se, že ne,“ řekla Gerry. „Je to policajt, Brame. A ty jsi trouba.“

„Sicilská krev není voda,“ řekl Kahn a usmál se. „Umím si představit, že když jsi byla malá, slyšela jsi kolem sebe u stolu spoustu řeči o tom, kdo ,smrdí policajtštinou na sto honů a kdo ne`, když se servírovala Lasagna, viď, Geraldinko?“

„Jak by se ti líbilo slyšet jedno vybrané sicilské slovíčko?“zeptala se Gerry.

„Moc, to já rád.“

„Va fon gool,“ řekla Gerry.

„To vím dokonce i já, co to znamená,“ řekl Brown.

„Zní to jak čínština,“ řekl Kahn.

„Abychom se ale vrátili k té fotce ...“

„Máme ji a prodáme ji,“ řekl Kahn. „Vždy to je naše profese.

Prodávat obrázky.“

„A měli už jste zákazníky, kteří si koupili obraz a předem se na něj ani nepodívali?“ zeptal se Brown.

„A myslíte, že už jsme měli zákazníka na obraz, který vůbec neexistuje?“ zeptala se Gerry.

„No,“ řekl Brown. „Snad abyste mi zavolali, až si to dohovoříte mezi sebou, co říkáte?“

„Kde vás zastihnu, pane Stokesi?“

„Jsem ubytovaný v Selby Arms. To je jedna taková blešárna v North Founders, kousek od Byram Lane.“

„Vy nejste odtud z města, pane Stokesi?“

„Pokoj číslo 502,“ řekl Brown.

„Neodpověděl jste mi na otázku.“

„Vy jste neodpověděla ani na jednu mně,“ řekl Brown. Usmál se, vstal, otočil se ke Gerry a řekl: „Doufám, že si to všechno ještě uvážíte, slečno Fergusonová.“

Tentokrát ho nepožádala, aby jí říkal Gerry.

Když se octl venku na ulici, vyhledal Brown telefonní budku. První telefon, s kterým to zkusil, měl ukradený volič. Sluchátko dalšího telefonu mělo přeříznutou šňůru, třebaže byla v chrániči z kovových prstýnků, někdo zřejmě nebyl líný přinést si pilku na železo. Teprve třetí budka se zdála v pořádku. Hodil do zdířky deseticent, ale nic se neozvalo, ani volící tón, ani obsazeno - nic.

Zmáčkl vidlici. Nevyskočila zpátky. Zavěsil sluchátko. Přístroj minci nevrátil. Udeřil do telefonu pěstí. Nic. Vyšel z budky, sakroval a uvažoval o tom, kdy městská rada učiní přítrž téhle ilegální loterii, jejíž představenstvo rozmístilo po městě lapače na peníze a označilo je nápisy Veřejný telefonní automat. Nějakému hoptrop hazardérovi se takový systém možná docela zamlouvá - hodit do zdířky peníze a buď o ně přijít, nebo mít z pekla kliku a shrábnout rachotivý liják mincí z miniaturního tobogánku pod tlačítkem - ale Brown si chtěl jenom zatelefonovat a lasvegaské aspekty podobného podnikání ho nelákaly ani za mák.

Fungující telefon konečně nalezl v jedné restauraci, kousek od Tyler Avenue. S letmým pohledem k nebi vhodil do otvoru deseticent. Okamžitě se mu ozval oznamovací tón.

Vytočil číslo Alberta Weinberga. Weinberg mu svou novou adresu dal v noci předtím - do penziónu v North Colmanu, nedaleko Byram Lane, a to také byl důvod, proč se Brown ubytoval v Selby Arms, pouhé tři bloky od Weinbergova nynějšího bydliště. Když se Weinberg ohlásil, Brown mu podal referát o svém setkání s majiteli Ferguson Gallery a řekl, že doufá, že mu ti dva ještě dnes zavolají, on sám se hned teď vrací do hotelu.

„To je Selby Arms, že?“ řekl Weinberg.

„Jo. V North Founders. Jak jsi to zjistil?“

„Tak trochu jsem se poptával,“ řekl Weinberg, „a jestli tomu dobře rozumím, když je nějakej chlápek oddělanej, policajti odtáhnou jeho svršky a majetek do takzvané Ústřední policejní úschovny. Příbuzní si tu veteš můžou vyzvednout, ale nejdřív musí projít dezinfekcí a laboratoří a poldové ji mají k dispozici, dokud případ neuzavřou. Myslíš si, že bych se mohl vydávat za Ehrbachova bráchu?“

„To bys nabeton nemoh,“ řekl Brown.

„Za zkoušku by to stálo, ušetřilo by nám to pár dolarů.“

„Za to riziko to nestojí,“ řekl Brown.

„Nech mně tu šanci aspoň oťuknout,“ řekl Weinberg. „Zkusím zjistit, kdo je v té úschovně šéfem.“

„V pořádku. Víš, kde mě zastihneš.“

„Jasně. Dej mi vědět, kdyby se ti Fergusonová nebo ten její teplouš ozvali.“

„Spolehni se,“ řekl Brown a zavěsil.

V klášterním tichu služebny (drnčící telefony, ťukající psací stroje, rachotící teletyp, šílenecké výkřiky vězně v kleci pro opilce a narkomany na druhém konci místnosti) rozložil si Steve Carella před sebou na stole čtyři ústřižky fotografie a pokoušel se je složit dohromady.

Nikdy nebyl moc šikovný na sesazování všelijakých hlavolamů a skládaček.

Podle toho, jak se mu to jevilo - a jevit se to mohlo různě pravoúhlé kousky byly zřejmě rohové, což znamenalo, že oba mohly být dosazeny do kteréhokoli ze čtyř rohů, neboť většina pravoúhelníků má čtyři a pouze čtyři rohy - dedukce vskutku brilantní. Ten jednodušší z obou rohových kousků zobrazoval ze všeho nejspíš nějaký drsný tmavý povrch, do něhož shora nebo zespodu něco vyčnívalo, to záleželo na tom, zda šlo o horní nebo spodní roh. To něco, co do drsného tmavého povrchu vyčnívalo, silně připomínalo falus s nějakým provázkem. (Velice pochyboval, že to je doopravdy falus. Kdyby tomu tak bylo, měli by co dělat s případem zcela jiného druhu.) Druhý rohový ústřižek, ten s těmi strmými křivkami, připomínal kus nějaké zdi nebo budovy nebo házenkářského hřiště. Což obrátilo jeho pozornost k dvěma zbývajícím kouskům, které oba měly týž drsný šedý povrch. Právě s tím povrchem si Carella nevěděl rady. Čím víc na něj hleděl, tím víc mu to připadalo jako voda - ale jak to hrálo dohromady s tou zdí či budovou nebo házenkářským hřištěm na rohovém kousku?

Nikdy nebyl moc šikovný na sesazování všelijakých hlavolamů a skládaček.

Po desetiminutové námaze se mu konečně podařilo složit dva ústřižky k sobě - úkol, který Albert Weinberg zvládl za třicet vteřin. Za dalších deset minut připojil ke skládačce další kousek. A po dalších dvaceti minutách věděl s jistotou, že čtvrtý kousek k těm třem prvním rozhodně nezapaluje. Podíval se na to, co měl před sebou :

Mohlo to být cokoli a kdekoli.

Ve městě rozehrál červen všechna líbezná kouzla sobotního odpoledne.

Na rohu Third Avenue a Folger Avenue zastavili dva sedmnáctiletí výrostci mladšího chlapce a zeptali se ho, jestli má nějaké peníze.

Poněvadž to bylo v sobotu, mladší chlapec neměl ani cent na jízdné do školy nebo na svačinu. Měl pouze panický strach, který výrostci neklamně ucítili - jako pižmo nějakého divokého zvířete v pralese. Když zjistili, že je celý bez sebe, zbili ho. Je docela možné, že nejdřív nechtěli nic jiného než ho zbít. Nechali ho ležet v bezvědomí, s přeraženým nosem a čtyřmi vyraženými zuby. Nesebrali mu nic jiného než knoflík s nápisem Zakažte atomovku, který měl připnutý na bundě. Potom odešli do biografu na film Zelené barety, v němž hrál hlavní roli slavný John Wayne.

Červen. V Grover Parku si nějaká stará paní sedla na lavičku a sypala holubům. Měla na sobě květované letní šaty a přes ně přehozený vlněný šál. Krmila holuby a chlácholivě je oslovovala. Na lavičce vedle sebe měla pootevřenou kabelu, z níž vyčuhoval rozpletený šedý svetr a pár pletacích jehlic. Universitní student s dlouhými vlasy a rozcuchaným plnovousem se loudal kolem a sedl si na lavičku vedle ní. Na sobě měl texasky, froté tričko a sešlapané sandály. Otevřel si laciné vydání Platonovy Republiky a dal se na sluníčku do čtení.

Stará paní po něm mrkla očkem.

Hodila holubům plnou hrst chlebových drobtů, chlácholivě na ně mluvila a pak znovu hodila okem po chlapci, zabraném do knihy.

„Nekoukej na mě tak,“ řekla pojednou.

Chlapec prudce otočil hlavu doprava, poněvadž si v první chvíli nebyl jist, zda ta slova patří jemu.

„Slyšels, ty sráči?“ řekla stará paní. „Nekoukej na mě tak, smrade:“

Chlapec se na ženu pátravě podíval, usoudil, že je bláznivá, zavřel knihu a právě vstával z lavičky, když žena sáhla do kabely, vytrhla pletací jehlici a vbodla mu ji do oka s takovou silou, že prošla celou hlavou a zarazila se až o lebku. U nohou jim holubi klovali chlebové drobty a mazlivě povrkávali.

Červne, tvá písnička.

Na ploché střeše pár kilometrů odtud slunce pražilo do dehtu, který už zmazlavěl, a čtyři kluci tam přimáčkli dvanáctiletou holčičku do černé lepkavé hmoty, zatímco pátý jí stáhl kalhotky a nacpal jí je do úst, aby nemohla ječet. Dívka se nemohla ani pohnout, poněvadž jí roztáhli a přiklekli ruce i nohy. Chlapec stojící u zavřených dveří na střechu zašeptal:

„Pospěš si s tím, Docu,“ a chlapec jménem Doc, který jí předtím stáhl kalhotky a teď stál nad ní, vysoký a statný na pozadí oslňujícího slunce, rozepjal si škubnutím zipu příklopec, předvedl své mužství očím hrůzou omdlévající dívky a pak ji znásilnil, navzdory marnému odporu drásaného těla. Chlapec stojící u zavřených dveří poskakoval netrpělivostí, zatímco ostatní se na dívce střídali. Když na něho měla přijít řada, usoudili, že bude lepší zmizet, než je někdo chytí. Dívka krvácela a byla v bezvědomí, tiše ležela s roztaženýma rukama a nohama na lepkavém dehtu, s kalhotkami nacpanými do úst. Chlapec, který hlídal, stěžoval si celou cestu po schodech až na ulici: „Vy hajzli,“ opakoval pořád a pořád, „slíbili jste mi, že se na mě taky dostane, slíbili, slíbili jste mi to.“

Červne, tvá písnička obloudí srdíčka.

Jak odpoledne dohasínalo, od River Harbu začal vát sladce opojný svěží větřík a lichotivě se vtíral do úzkých kaňonů města. Šero už čekalo na obzoru, zvuky dne se začaly mísit se zvuky nadcházející noci. Nebe na západě krvavě zrudlo a pak prošlo celou barevnou škálou, od purpurové k modré a nakonec k černé. Tenký srpek měsíce se lukovitě vyhrbil proti hvězdám jako bledý plátek citrónu. V jednom bytě v postranní ulici nedaleko od řeky seděl na židli muž ve spodním prádle a koukal se na televizi. Jeho žena, v kalhotkách a v podprsence, přicupitala do místnosti z kuchyně s dvěma otevřenými lahvemi piva a dvěma sklenicemi. Jednu láhev a sklenici postavila před muže a z druhé si nalila sama. Přibývající měsíc vrhal bledý svit oknem otevřeným do dvora za domem. Žena se podívala na obrazovku a řekla:

„Zas čumíš na ten pořad?“

„Jo,“ řekl muž a zvedl láhev piva.

„Já tenhle pořad nesnáším,“ řekla jeho žena.

„Mně se líbí,“ řekl on.

Žena beze slova přistoupila k televizoru a přepnula ho na jiný kanál.

Manžel beze slova vstal ze židle, rychle k ní přistoupil a jedenáctkrát ji udeřil lahví piva, dvakrát když stála, dvakrát když padala na podlahu a sedmkrát, když byla už v bezvědomí a krvácela. Přepnul televizor zpátky na kanál vysílající sledovaný program a na policii zavolal teprve za tři čtvrtě hodiny, když pořad skončil.

Červne, tvá písnička obloudí srdíčka. červne, tvá vábnička.

V hotelovém pokoji v Selby Arms, šestnáct bloků na západ od toho domu, vyřídil si Arthur Brown tři telefonní hovory v jednom tahu a pak si znova sedl do křesla a čekal, až se mu ozve Geraldinka nebo pan Kahn nebo oba společně. První hovor patřil jeho ženě Caroline, která si trpce postěžovala, že přestal chodit v pravidelnou dobu domů na večeři, sdělila mu, jak velice ho postrádá a také, že jejich dcerka Connie přišla domů nachlazená. Brown ženě řekl, že on ji také postrádá, načež mu odpověděla:

„Tak proč nepřijdeš domů a nějak si to nezařídíš?“

„Povinnost volá,“ řekl.

„Pchá, to znám,“ odsekla.

Zavěsili oba v náladě cukrovat, vrkat a halekat: červne, tvá písnička obloudí srdíčka. Červne, tvá vábnička.

Brown otevřel zápisník na stránce, kam si poznamenal Weinbergovu adresu a telefonní číslo. Při třetím zazvonění se Weinberg ozval a sotva si vyměnili pozdravy, řekl: „Je něco?“

„Zatím ne.“

„Myslíš že budou volat?“

„Pořád ještě doufám.“

„Mně se taky moc nevedlo,“ řekl Weinberg. „Jak jsem ti říkal o té ústřední policejní úschovně, víš?“

„Co je s ní?“

„Především tam pracuje aspoň čtyřicet nebo padesát chlapů, většinou samí civilové. Dostávají tam veteš z celého města, všechno co se sebere při autohavárkách a nejrůznějších trestných činech, všechno, co si nevyžádají policajti - vypadá to tam fakt jako v nějakém normálním pitomém skladišti:“

„Neblbni,“ řekl Brown, jako by to nevěděl.

„Je to tak. Poldové jsou tam ale taky, to se rozumí, poněvadž je tam fůra zbraní. Hotový arzenál, kapišto?“

„Aha. No jo.“

„Aby sis mohl dělat nárok na něco i toho, co už vyřídili a odložili, musíš být nejbližší příbuzný. Nezáleží na tom, jestli jsi bratranec z třetího kolena, pokud jsi nejbližší žijící příbuzný, kapišto?“

„To zní pro nás docela nadějně,“ řekl Brown. „Klidně se můžeš vydávat za ...“

„Moment. Nejdřív si musíš obstarat potvrzení od státního zástupce.

Musíš jít do kanceláře státního zástupce a tam si to pitomé potvrzení vyžádat.“

„To je špatné,“ řekl Brown.

„To smrdí,“ řekl Weinberg.

„Kdo tam celému tomu podniku šéfuje?“

„To ještě nevím.“

„Zkus to zjistit. To je chlap, ke kterému se nějak musíme dostat.“

Brown se odmlčel. „Leda že by ses tam někdy v noci chtěl vloupat.“

„Hahá!“ řekl Weinberg. „Zavolej mi ještě pozdějc, jo? Dej mi vědět, kdyby se něco dělo.“

„Budeš tam celou noc?“

„Celou noc. Mám tu lahvinku whisky a pokusím se ji sprovodit ze světa.“

„Ať nesprovodí ze světa ona tebe,“ řekl Brown a zavěsil.

Další člověk, kterému zavolal, byl Irving Krutch.

„Ale, ale,“ řekl Krutch, „to je milé překvapení.“

„Rozhodli jsme se pro menší pátrací akci,“ řekl Brown.

„Přesně to bych vám byl doporučil,“ odpověděl Krutch. „A našli jste to, co hledáte, v Ehrbachově bytě, že?“

„Ano. Ale ještě něco lepšího.“

„Co tím myslíte?“

„Podařilo se nám navázat spojení s Weinbergem. Má další kousek fotografie a dal mi fotokopii.“

„To je přímo nádherné!“ řekl Krutch. „Kdy ji mohu vidět?“

„Dnes večer ne. Můžete se stavit zítra ráno na strážnici?“

„Na strážnici?“

„Ano. Copak? Strážnice se vám nelíbí?“

„Ne, to je v pořádku. Jen jsem si v první chvíli neuvědomil, že u vás se pracuje i v neděli.“

„Asi v deset hodin, plus minus,“ řekl Brown. „Já tam nebudu, ale Carella vám tu věcičku ukáže.“

„Dobrá,“ řekl Krutch. „Kde zastihnu vás, kdybych potřeboval mluvit s vámi?“

„Jsem v Selby Arms, pokoj číslo 502.“

„Poznamenám si to - jen pro všechny případy.“ V telefonu se na okamžik rozhostilo ticho. „Selby Arms,“ opakoval potom Krutch á zřejmě si to zapisoval, „pokoj číslo 502, výborně. No,“ řekl, „pro začátek je to opravdu velice slibné. Z toho už se dá vyjít. Ani nevíte, jak to oceňuji.“

„Budeme z toho mít prospěch všichni,“ řekl Brown. „Promiňte, ale teď už budu muset zavěsit. Očekávám hovor.“

„Ach tak, máte ještě další stopu?“

„Máme. Ta ,Geraldine` z vašeho seznamu je Geraldine Fergusonová, švagrová nebožtíka Louise D'Amore. Je to majitelka výstavní galerie v Jefferson Avenue.“

„Kdo vám tohle řekl?“

„Weinberg.“

„A má ta ženská něco?“

„Myslím že ano, ale s jistotou to nevím. Čekám, že bych se to právě teď mohl dovědět.“

„Dáte mi vědět?“

„Hned jak se něco dovím. Pokud to nebude kec.“

„Dobrá. Poslyšte, ještě jednou vám děkuji za to, že jste zavolal.

Tohle jsou velké novinky, fakt.“

„Tak zatím,“ řekl Brown a zavěsil.

Telefon v pokoji už ten večer nezazvonil a sobota zatím pro Browna nijak kouzelně nekončila. Na to si musel počkat až skoro do půlnoci.

Dřímal v křesle u telefonu, když někdo zakukal na dveře. Okamžitě byl vzhůru.

„Ano?“ řekl.

„Pan Stokes?“

„Ano.“

„Já jsem z recepce. Nějaká žena tam pro vás před okamžikem nechala obálku.“

„Moment,“ odpověděl.

Stáhl si boty a ponožky, přikradl se ke dveřím naboso a nepatrně je pootevřel.

Dveře se rozletěly dokořán a ta kouzelná část sobotního večera začala.

Muž měl přes obličej přetaženou kouzelně třpytivou nylonovou punčochu, která mu zplošťovala nos a naprosto měnila rysy tváře. Na rukou měl rukavice a v jedné držel kouzelnou pistolí. Jakmile rozrazil levým ramenem dveře dokořán, čísl Browna pistolí po hlavě, zasáhl ho nad oko a srazil na podlahu. Měl také kouzelně naleštěné černé polobotky, lesk jako blesk, a kopl Browna do hlavy, jakmile hlava dopadla na podlahu. Kouzelný rej jiskřiček se rozsršel v Brownově lebce jak odpálený ohňostroj a pak Brown ztratil vědomí.