Ed McBain

NOC KOUZEL ZBAVENÁ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

"Torpéďákovi by se to moc nelíbilo," řekl Larry.

"Ptal se tě někdo?" řekla Eileen.

"Na to, že jseš pracující holka, si užíváš. Sedíš a nasáváš."

"Asi nemám šťastnej den," řekla Eileen.

"O čem to mluvíš. Viděl jsem tě odpálkovat už asi tucet chlapíků."

"Jsem trochu zvláštní."

"Pak bys neměla sedět v téhle díře," řekl Larry. "Ty zvláštní nepatří na Canal Zone."

Eileen viděla, že barman jen poukazuje na základní pravidlo - tady se hraje o peníze a barová štětka není holka ze Spring Cotillion. Nemůžeš říkat nabouchanému pupíkovi, že jsi zadaná, i kdyby vypadal jako Godzilla. Larry začal být podezíravý, a to zavánělo. Odrazí ještě pár kořenů a všechno praskne.

Sheryl s nakadeřenou brunetou byla stále venku s plavovlasým námořníkem, ale Eileen by vsadila svůj policejní odznak, že se vrhnou do práce hned po návratu. Žádná zdejší holka si nedovolila pustit příležitost k výdělku.

Bar byl bordel s povolením prodeje alkoholu, kudy neustále proudil nekonečný dav. Každý osamělý příchozí mizel během pěti minut s nějakou holkou. Zdejší holky včetně některých pouličních z rajonu využívaly podle Shanahanova průzkumu služeb místního hodinového hotelu nebo vodily své zákazníky do jednoho z padesáti šedesáti nájemních pokojů na Zone.

Obvykle platily pět dolarů za pokoj, z nichž dostávaly od majitele provizi, stejně jako ze tří dolarů, které zaplatil zákazník za mýdlo a ručník. K tomu někdy velkorysý kořen přidal tuzér za mimořádné služby.

Podívala se na druhý konec baru, kde byla Annie zabrána do vážného rozhovoru s nějakým Jihoameričanem v džínách, vysokých botách a černé kožené bundě pobité cvočky. Vypadalo to, že Annie má stejné problémy. Jediný rozdíl byl v tom, že ona mohla vyjít ven a předstírat, že shání zákazníka na ulici. Eileen byla vázaná na bar. V baru si vrah vybral tři předešlé oběti. Pokoušela se zachytit Annin pohled. Byly domluvené, že případnou konzultaci odbudou na dámské toaletě, nikoliv na veřejnosti. Eileen potřebovala ušít nějakou boudu, aby setřásla Larryho podezření.

"Torpéďák ti nařeže," řekl.

"Nechceš si udělat malou sázku?" řekla Eileen. "Vsaď se, že odsud před zavíračkou vypadnu s šesti kilama."

Annie se konečně podívala.

Jejich oči se setkaly.

Krátce přikývla.

Eileen se zvedla z barové stoličky a zamířila k toaletám. V té chvíli se zvedl také Jihoameričan vedle Annie. Výborně, pomyslela si Eileen, už se ho zbavuje. Jihoameričan však vystartoval proti ní a potkali se v půli baru.

"Kampak, mamino?" řekl.

Silný hlas na takového kriplíka. Španělský přízvuk se dal krájet mačetou. Hnědá očička, knírek, v té kožené bundě vypadal jako podvyživený člen motocyklového gangu.

"Za babičkou," řekla Eileen.

"Babička může počkat," řekl.

Annie je pozorovala ze svého konce baru.

Další krátké pokývnutí.

Už je to v pořádku. Jen co setřesu toho blbečka. Blbeček však nebyl z těch, co se nechají snadno setřást. Chytil Eileen za pravý loket a začal ji manévrovat k barové stoličce, kterou opustila.

"Tak pocem, mamino, musíme udělat kšeft."

Stále ten uřvaný hlas, který by bylo slyšet přes řeku. Prsty pevně zaťaté do jejího lokte.

"Jmenuju se Arturo. Já už tě merčil, mamino."

Zamával na Larryho.

"Chceš, aby mi praskl měchejř?" zeptala se Eileen.

"Ne, ne, jistotně to nechci," řekl.

Larry ometal kolem.

"Copak bumbá moje kocourka?" řekl Arturo.

Nemohla se teď trhnout na záchod, aspoň ne před Larrym, který ji podezíral z nekalostí. Všimla si Annie, která ji pozorovala. Pomyslela si, že jsou obě ze hry.

"Larry ví, co piju," řekla.

"Rum s kolou pro dámu," řekl Larry. "Noc je ještě mladá. A co ty, amigo?"

"Skotskou v ledu," řekl Arturo. "Dvojakou."

Larry začal nalívat.

"Tak jak si ceníš, mamino?" zeptal se Arturo.

"Co tě zajímá?"

"Tvoje sladký pysky," řekl a položil ji ukazováček na rty.

"To je za dvacet," řekla.

Musí se bavit o cenách pro případ, že Larry poslouchá. A on přirozeně poslouchá.

"Máš nějakou komůrku, mamino?"

"Kolem je spousta pokojů k pronajmutí."

Až potud by všechno klapalo. Jenže Larry je stále nablízku.

"Kolik já platím za komůrku?" zeptal se Arturo.

"Pět.."

Larry zdvihl obočí. Věděl, že holky za pokoj platí obvykle samy, ale myslel si, že Linda toho Španěláčka bere na hůl. Třeba vážně do rána vydělá těch šest kilo, kdo ví?

"Muy bien, muchacha," řekl Arturo.

"Rum s kolou, skotská s ledem a plátkem citronu," řekl Larry a přistrčil jim nápoje. "Šest dolarů, to je zadarmo."

Arturo položil na pult desetidolarovou bankovku. Larry se vydal k pokladně na druhém konci baru. Jakmile byl z doslechu, Arturo zašeptal dokonalou angličtinou: "Jsem tu služebně, hraj se mnou."

Eileen vykulila oči.

Annie na druhém konci baru znovu krátce přikývla. Larry s cinknutím otevřel pokladnu, vytáhl zásuvku, vyndal čtyři jednodolarovky, zásuvku znovu zavřel a vracel se k Eileen s Arturem, kteří už upíjeli ze svých sklenic. Arturo měl ruku na jejím koleně a civěl na její blůzku.

"Víš přece, že pracuju, Artie, a tak bych radši začala hned, pokud ti to nevadí."

"To nic nevadí, mamino," řekl. "Chlastání si můžeme sebrat spolu."

"Ale ne v mých skleničkách," řekl Larry a okamžitě začal přelévat nápoje do plastikových pohárků.

Eileen už byla na nohách. Obrátila se ještě k Larrymu.

"To jsi rád, žes tu sázku nevzal, co?"

Larry pokrčil rameny.

Díval se, jak berou pohárky a odcházejí z baru. Říkal si, že by si dal taky říct. Když vycházeli ze dveří, málem se srazili s mužem, který se právě chystal vejít.

"Promiňte, prosím," řekl a ustoupil stranou, aby mohli projít.

Larry si byl jist, že toho chlapíka už viděl. Měřil kolem sto devadesáti centimetrů, měl široká ramena a mohutný hrudník, silná zápěstí, velké ruce. Měl na sobě džíny, plátěnky, světle hnědou čepičku a žlutý rolák, který splýval s barvou jeho vlasů. Vypadal jako trénovaná těžká váha.

"Neodcházíte ještě, že?" zeptal se Eileen.

Proklouzla kolem něho bez povšimnutí.

Srdce se jí však náhle rozbušilo.

Annie seděla u baru v úzké černé minisukni, těsné červené halence, která zdůrazňovala její okrouhlá prsa, v značkových botách z černé kůže, obličej těžce zmalovaný, krvavé rty, černě obtažené oči, víčka v barvě halenky. Vypadala opravdověji než skutečné štětky v baru.

Skvěle, pomyslela si, už je tady.

Potřebujeme jen malou pomoc osudu.

Eileen vycházela, když on přicházel.

Eileen láduje zásobníky, já mám v kabelce svou osmatřicítku. Skvěle.

Eileen je volavka, já její stín.

A on přichází.

Skvěle.

Pokud je to on.

Skutečně vypadal tak, jak ho popisovali Alvarez s Shanahanem. Neměl sice brýle, ale konstituci měl stejnou.

Stál u vchodu a rozhlížel se. Chladně, sebevědomě, připraven postavit se kterémukoliv muži v baru a zamést s ním podlahu. Tenhle samec se nemusí bát ničeho. Krásný jako ďábel chladně přehlíží místo, hodnotí dívky, pak jde k baru kolem pokladny, kolem ní...

"Ahoj," řekl. "Můžu ti dělat společnost?"

"Danny Ortiz," řekl Arturo na ulici. "Detektiv druhé třídy, oddělení narkotik. Volal mi Lou..."

Lou, pomyslela si Eileen. Ne ten přátelský běloch, který udělal z Sheryl prostitutku. Pokud je její pravé jméno. V románech má každý jiné jméno, aby se postavy daly odlišit. Ve skutečnosti by Lou mohl být zároveň pasák i detektiv, Lou Alvarez ze Sedmdesátého druhého.

"...povídal, že se mám podívat do Larryho baru, jestli jeho volavka nepotřebuje nějakou pomoc. Popsal mi vás i Rawlesovou, tak jsem si k ní sedl a trochu pohovořil, říkala, že kořeni na vás dorážejí jak kobylky. Zblbnut jsem něco?"

Tak tedy Lou Alvarez zavolal svého kamaráda Dannyho Ortize z narkotik, řekl mu, aby běžel do baru, přilepil se na volavku a vytáhl ji z putyky, aby udržel jejž věrohodnost.

"Zachránil jste mi život," řekla Eileen.

To je trochu přehnané, ale přinejmenším zachránil její inkognito.

"Chcete se pomazlit nebo tak?" řekl Ortiz. "Aby nám ubíhal čas?"

"To je nejlepší nabídka dnešního večera," řekla. "Ale musím se tam vrátit."

Ortiz se na ni podíval.

"Právě tam přišel náš člověk," řekla.

Jeho rozměry byly hrozivé. Zaplnil barovou stoličku, zaplnil bar, zdálo se, že zaplní celou místnost. Annie na vedlejší stoličce byla zděšená. Jestli je to on...

"Tak jak se jmenuješ?" zeptala se.

"A jak ty?"

"Jenny," řekla.

"To bych se divil."

Hluboký hlas hřmotně rezonoval v mohutném hrudníku.

"No dobrá," řekla, "moje pravé jméno je Antoinette Le Fevrierová, ale kdo by to věřil prostitutce?"

"Ty jsi vážně šlechtična?" zeptal se.

Bezbarvý hlas. Znuděný přístup. I při rozhovoru s ní hodnotí v zrcadle další holky v baru.

"Ne, jsem slavná neurochiruržka," usmála se Annie.

On se neusmál. Natočil se k ní. Ocelově šedé oči. Po zádech jí přeběhl mráz. Kde byl sakra Shanahan?

"Pořád jsi mi neřekl, jak se jmenuješ."

"Howie."

Jméno zaznělo tak solidně, že mohlo být pravé.

"Howie... a dál?"

"Howie stačí," řekl a položil ruce na bar.

Nikde žádné tetování. Byl to on, nebo ne?

"Takže ty máš v pracovní náplni milovat se s cizími chlapy, co?" řekl. "Za peníze."

Nechtěla by, aby ji tenhle chlap vytáhl ven. Má pouhou osmatřicítku a Shanahan není v dohledu.

"To je moje práce. Máš zájem?"

"Nejsi můj typ," řekl.

"Ne? A jaký je tvůj typ?" zeptala se.

Musí udržet konverzaci. Musí udržet jeho zájem, než se vrátí Eileen. A jestli se Eileen nevrátí brzy, musí ho přemluvit, aby vzal ven ji a nechat ho zaútočit. Jestli je Shanahan někde nablízku, sleduje je obě.

"Mám radši mladší," řekl. "A svěžejší."

"K dostání je to, co vidíš."

"Vypadáš příliš opotřebovaně."

"Hmm," řekla, "málem starožitně."

Jedné z těch zavražděných bylo šestnáct. Těm druhým něco přes dvacet. Musíš ho tu udržet. Nenech ho odejít za nějakou mladší holkou, nebo spolu zmizí a on si dneska připíše další bod.

"Co na to můžu říct?" pokračovala. "Nejsem zajíček, ale na stařenku jsem velice dobrá."

Znovu se natočil, aby se mohl podívat. Ani náznak úsměvu.

Kristepane, ten je chladný.

"Vážně?" řekl.

"Vážně."

Vyzývavý pohled. Olízla si rty. Ale v kabelce má jen osmatřicitku. Nikoho, kdo by ji kryl. Shanahan je bůhvíkde. Ortiz je na cestě domů, když posloužil Eileen.

"Deset dlaňová," řekla. "Co ty na to? Dvacet kouřová, třicet vstupenka do Zakázaného města."

"Ale jdi," řekl. "Ty si vážně zkušená profesionálka, co?"

"Přesně tak," řekla. "Tak co bude?"

"Ne, jsi moc opotřebovaná," řekl.

Pohled do zrcadla. Ta blondýna, která před tím mluvila s Eileen, už je zase zpátky. A s ní i ta načesaná bruneta. Obě mladé a čilé. Jeho oči si je měřily.

Drž se mě, hochu, pomyslela si. Tam, kde jsem já, se něco děje.

"Jsi policajtka?" zeptal se, aniž se na ni podíval.

Čtenář myšlenek, napadlo ji.

"Jasně," řekla. "Ty jsi taky policajt?"

"Bývalý," řekl.

A sakra, pomyslela si. Odpadlík. Nebo nespokojenec.

"Vždycky poznám policajta," řekl.

"Chceš vidět mou placku?" řekla

Toho slova použila záměrně. Policajti tomu říkají odznak.

"Jsi z mravnostní?" zeptal se.

"To si piš," řekla. "Sama jsem celá mravná."

"Dělával jsem u mravnostní," řekl.

"Tak já jsem chytila poldu," zasmála se. "No, Howie, ale mně to stejně nevadí, minulost je minulost, loňské sněhy. Co kdybychom si tak trochu vyšli. Ukážu ti vážně něco, co..."

"Zmiz," řekl.

"Zmizíme spolu, Howie."

Položila mu ruku na stehno.

"Rozumíš anglicky?" řekl.

"Francouzsky taky," řekla. "Pojď, Howie, nech pracující holku trochu..."

"Zmiz!"

Tak tedy rozkaz.

V očích mu blýskalo, ruce měl zaklesnuté na barpultu.

"Jistě," řekla. "Uklidni se."

Zvedla se ze stoličky.

"Buď klidnej, jo?" řekla a odešla na druhý konec baru.

Nečekaně se ji zpotily dlaně.

Muž u baru vedle něho se chystal platit dvacetidolarovou bankovkou připravenou pod mističkou slaných buráků. Byl to velký, nevkusně oblečený Texasan, který vystavoval na odiv svůj prsten s růžovým diamantem, v košili stejně uřvané jako on sám, v černé úzké vázance se stříbrnou indiánskou sponou vyloženou tyrkysy. Pil martini a mluvil o sojových bobech. Říkal, že sojové boby jsou budoucností národa. V sojových bobech není žádný cholesterol.

"A co vy děláte?" zeptal se.

"Dělám v pojištění."

To nebylo daleko od pravdy. Od té doby, co Marie uzavřela tu pojistku...

"V tom je spousta peněz," řekl Texasan.

"To ano."

Při dvojité pojistce dospěla policie k částce dvě stě tisíc dolarů. To je víc peněz, než si člověk vydělá za osm let.

"Mimochodem, jmenuju se Abner Phipps," řekl Texasan a podával mu masitou ruku.

"Theo Hardeen," potřásl rukou.

"Těší mě, Theo. Zdržíte se dlouho?"

"Zítra odjíždím."

"Já tu musím trčet ještě celý příští týden," řekl Phipps. "Tohle město nenávidím, vážně. Někdo říká, že je tu pěkně, ale mně se nezdá, ani projít se po ulici nestojí za to. Viděl jste to dneska v televizi?"

"Co myslíte?"

Černý barman stál dva metry od nich, leštil sklenice a tiše poslouchal. Hodiny na zdi ukazovaly za deset minut jedenáct. Brzy skonči divadla a kina, chtěl být připraven na nával.

"Někdo rozřezal mrtvolu a ty kusy rozházel po celém městě," řekl Phipps a zavrtěl hlavou. "Dost na tom, že někoho zabije, to ho pak ještě musí rozřezávat na kusy? Proč myslíte, že to udělal, Theo?"

"To víte, Abnere, po světě se potuluje spousta všelijakých bláznů."

"Ve městě jsou přece dvě řeky, Theo. Proč prostě do jedné nehodil celou mrtvolu?"

Hlava tam je, pomyslel si. A ruce.

"Možná," řekl Phipps, "je přece jen lepší rozřezat mrtvolu na kusy, když se jí člověk chce zbavit. Kdyby ho někdo viděl, jak se s mrtvolou vláčí sem a tam, mohlo by to vzbudit podezření, dokonce i v tomhle městě. Zatímco když má jen ruku, hlavu, cokoliv, může to prostě hodit do popelnice nebo do kanálu a nikdo si ho nevšimne, nemám pravdu, Theo?"

"Proto to taky asi udělal."

"Kdo se dokáže vcítit do zločince?" řekl Phipps.

"Já tedy určitě ne. Dá mi dost práce prodávat pojistky."

"To si dokážu představit," řekl Phipps. "A víte proč? Nikomu se nelíbí pomyšlení, že jednou natáhne brka. A vy abyste ho přesvědčoval, jak si jeho žena bude užívat pojistky, až bude po něm. To on nechce slyšet. Chce si myslet, že bude žít věčně. Nezáleží na tom, jak je ten člověk uvážlivý, stejně mu nedělá dobře mluvit o výhodách smrti."

"To jste uhodil hřebík na hlavičku, Abnere. Může se umluvit, a v polovině už mě neposlouchají. Vysvětluje, vysvětluje, vysvětluje, a oni nevědí, o čem to sakra mluvím."

"Lidi už neumějí poslouchat," řekl Phipps.

"Nebo neposlouchají dost pozorně. Slyší jen to, co chtějí slyšet."

"To je jisté, Theo."

"Uvedu příklad," řekl a okamžitě si pomyslel, že tohle je příliš snadná kořist.

Na druhé straně mu může uštědřit cennou lekci. Obere v baru cizince, který nemá ponětí, kolik podvodníků je v tomhle městě na číhané. Naučí ho něco, co si s sebou může vzít do toho svého Zapadákova v Texasu.

Sáhl do kapsy a vytáhl deseticent a pěticent.

"Co to tu mám?" zeptal se.

"Patnáct centů," řekl Phipps.

"Výborně, otevřete ruku."

Phipps poslechl.

"Pokládám ten desetník a pětník na vaši dlaň."

"Jasně, Theo, vidím."

"A už se jich ani nedotknu, jsou ve vaší ruce, ano?"

"Mám je přímo na dlani, Theo."

"Sevřete je."

Phipps zaťal pěst. Barman zvědavě okouněl.

"Stále máte těch patnáct centů v pěsti, že?"

"Jsou tu," řekl Phipps.

"Desetník a pětník."

"Desetník a pětník, správně."

"Nedotkl jsem se jich od chvíle, co jste sevřel pěst, že?"

"Správně, nedotkl."

"Dobrá, vsadím se s vámi, že až otevřete ruku, jeden z nich nebude desetník."

"Ale jděte, Theo, vy chcete přijít o peníze."

"Ten člověk chce vážně přijít o peníze," řekl barman.

"Vsadím se s vámi o tu dvacku, co máte pod miskou s buráky, ano?"

"Přijímám," řekl Phipps.

"Dobrá, ukažte dlaň."

Phipps otevřel pěst. Na dlani měl stále patnáct centů. Deseticent a pěticent. Barman zakroutil hlavou.

"Prohrál jste," řekl Phipps.

"Nikoliv. Vyhrál jsem. Říkal jsem přece..."

"Sázka zněla, že jedna z těch mincí už nikdy nebude desetník."

"Ne, neposlouchal jste. Sázka zněla, že jedna z nich nebude desetník."

"To je to, co..."

"Jeden z nich taky není desetník. Jeden z nich je pětník."

Vytáhl dvacetidolarovku zpod misky.

"Těch patnáct centů si můžete nechat," řekl a s úsměvem vyšel z baru.

"Takový fígl je dobré znát, člověče."

Phipps stále civěl na patnáct centů ve své dlani.

Genero byl slavný.

A jako slavný muž poznával, že musí odpovídat na spoustu otázek. Zvlášť když zastřelil čtyři nezletilce. Právě na něho se svými otázkami čekali dva lidé. Jeden z nich byl zvláštní zpravodaj Šestého televizního kanálu. Druhý byl službu konající kapitán Vince Annunziato, který zaskakoval za kapitána Fricka z Osmdesátého sedmého. Reportéra zajímala jen senzační historka pro zpravodajskou relaci. Annunziata zajímala jen ochrana policejních zájmů. Tiše a chmurně tu postával, zatímco reportér natáčel své interview v přesvědčení, že nejjistější způsob, jak naházet špínu na policajty, je tvářit se tajemně.

"Hlásí se Mick Stapleton," řekl reportér, "natáčíme na Severní jedenácté ulici tady v lsole. Hovořím s detektivem třetí třídy Richardem Generem, který před necelou třičtvrtěhodinou postřílel čtyři mladíky. Údajně založili oheň v obytné budově, před níž stojím."

Annunziato zachytil slovo ,údajné´. Budou si muset krýt záda, aby z toho neudělali další newyorský Goetzův připal. Chlápek s ruční kamerou snímá Stapletona, další si hraje se zvukovou aparaturou, třetí to nasvěcuje, člověk by si myslel, že tu natáčí Spielberg film, a ne televizní štáb dvouminutový šot. Za policejními zátarasy se tísní davy. Sanitky se čtyřmi puberťáky už odjely. Annunziato byl rád, že nebyli černí.

"Detektive Genero, můžete nám říct, co se tu stalo?" zeptal se Stapleton.

Genero zamžoural do světel a všiml si červeného světýlka na kameře.

"Normálně jsem projížděl rajonem," řekl. "Je Halloween a poručík vyčlenil zvláštní muže, aby se vypořádali s potížemi, které by v revíru mohly nastat."

Až potud to bylo dobré, pomyslel si Annunziato. Starostlivost velitele o obyvatelstvo.

"Takže jste míjel tuto budovu..."

"Ano, a viděl jsem pachatele, jak běží dovnitř s nějakými předměty."

"S jakými předměty?"

Opatrně, myslel si Annunziato.

"Ukázalo se, že to byly zápalné bomby," řekl Genero.

"Ale to jste ještě nevěděl, že?"

"Viděl jsem jen, že banda potulných puberťáků běží do domu!"

"A to se vám zdálo podezřelé."

"Ano."

"Natolik podezřelé, abyste vytáhl pistoli a...?"

"Pistoli jsem nevytáhl," dokud v budově nevypukl oheň."

Dobře, myslel si Annunziato. Když dochází k zločinu, je to důvod vytáhnout bouchačku.

"Když jste ale ty mládence uviděl poprvé, nevěděl jste, že mají zápalné bomby, že?"

"To jsem zjistil, když vevnitř vyšlehly plameny a oni utíkali ven."

"Co jste udělal potom?"

"Vytáhl jsem služební pistoli, prohlásil se jako policista a vyzval je, aby zastali stát."

"A zastavili se?"

"Ne. Hodili po mně jednu zápalnou bombu."

"A v té chvíli jste začal střílet?"

"Ano. Když neuposlechli výzvy a šli po mně."

Skvěle, říkal si Annunziato. Stále se držel předepsaného služebního postupu. Střelná zbraň jako nástroj sebeobrany, nikoliv při zatýkání.

".Říkáte, že po vás šli..."

"Napadli mě. Srazili mě k zemi a kopali."

"Byli ozbrojeni?"

Opatrně, myslel si Annunziato.

"Kromě zápalných bomb jsem žádné zbraně neviděl. Ale pravé spáchali zločin a napadli mě."

"Tak jste je zastřelil."

"Až jako poslední možnost."

Výtečně, jásal Annunziato.

"Děkuji vám, detektive Genero. Slyšeli jste reportáž Micka Stapletona z Jedenácté ulice pro zpravodajství Šestého televizního kanálu."

Stapleton si přejel hranou ruky po krku, aby kameraman přestal snímat.

"Díky, bylo to fantastické," řekl Generoví a odspěchal k televizní dodávce.

Annunziato přišel k Generovi, který byl zřejmě překvapen, že to tak brzy skončilo.

"Kapitán Annunziato," řekl. "Mám službu."

"Ano, pane," řekl Genero.

"Počínal jste si dobře," řekl Annunziato.

"Děkuji, pane."

"Teď byste měl zavolat domů a říct jim, že vás stahujeme z ulice."

"Nerozumím."

"Chceme vám ve městě položit pár otázek. Musíme mít jistotu, že známe všechna fakta, než na nás vyběhnou drazí pozůstalí."

"Ano, pane," řekl Genero.

Říkal si, že ten šot poběží ve čtvrt na dvanáct, a on bude celou noc odpovídat na nějaké otázky.

Vlak uháněl nocí a nechával za sebou továrny na druhé straně řeky. Vjížděl do zelené, jíž problikávala světla domků, jako by byly vánoce, a ne Halloween.

O vánocích už si budou pěkně hovět někde v Indii.

V Indii se dá žít za deset centů denně - no, to je možná přehnané. Ale můžete si najmout luxusní vilu se vším personálem, který potřebujete, a královsky si žít z úroků, které vynese těch dvě stě tisíc. Nová jména i životy pro oba. Už nikdy živoření za těch pár šlupek, které Frank ročně vydělával. Těžce povzdychla.

Jakmile přijede domů, bude muset zavolat jeho matce, pak jeho sestře, a pak asi taky několika přátelům z branže. Bude se muset znovu spojit s tím detektivem, zjistit, kdy si může vyžádat tělo, zařídit nějaký ten pohřeb, rakev musí zůstat zavřená, pochopitelně. Pomyslela si, že to už velice brzo bude mít všechno za sebou. Dnes je pátek - nevěděla, jestli se pitvy provádějí i o víkendu - do pondělka se to zřejmě nepohne. Snad by mohla tělo dostat v úterý, ale nejdřív ze všeho by asi ráno měla zavolat funebráky, aby měla jistotu, že to zvládnou. Myslela na ten den v pohřebním ústavu - spíš asi dva dny - pohřbí ho ve čtvrtek dopoledne. Bude musel najít hřbitov, kde mají volné hroby, snad o něčem budou vědět v pohřebním ústavu. Bude taky muset nechat vytesat do náhrobku - ZDE LEŽÍ FRANK SEBASTIANI - ODPOČÍVEJ V POKOJI - ale to může počkat, náhrobek nespěchá.

Příští pátek zavolá do pojišťovny. Řekne jim, že její manžel byl zavražděn. Uplatní svůj nárok.

Nepočítala s žádnými potížemi. U takového senzačního případu? Už to bylo v televizi a v jedněch ranních novinách, které si koupila na nádraží. KOUZELNÍK ZAVRAŽDĚN, hlásal titulek. Největší titulek, jaký si Sebastianiho kdy všiml. Na to musí člověk umřít.

Dvě stě tisíc dolarů, říkala si.

Uložit je na deset procent, tak vynesou dvacet tisíc ročně, to je víc než dost, aby si mohli žít jako král s královnou. Nebo spíš maharádža s maharání. Každý den na pláži, někdo jim uklidí a uvaří, sluha jim nablýská auto a nakoupí, a ona si pořídí tucet sárí, naučí se do nich balit, možná si nechá dát do nosu malý diamant. I osmiprocentní úrok by vynesl šestnáct tisíc ročně. To je víc než dost.

A museli pro to udělat jen to, že ho zabili. Vlak duněl nocí a ukolébával ji k spánku.

Oslovil Eileen, hned jak dosedla k jednomu stolku.

"Zdravíčko," řekl. "Pamatujete si na mě?"

Bez brýlí, bez tetování, ale jinak to byl jejich člověk. V brýlích mohl mít obyčejná skla. Tetování mohl být obtisk. Srdce jí divoce bušilo. Až do této chvíle si neuvědomila, jak moc se opravdu bojí. Jsi přece policajtka, říkala si. Jsem? divila se.

"Promiňte," řekla, "už jsme se setkali?"

"Můžu se posadit?"

Zdvořilá a spořádaná štětka.

Přehodila si radši nohu přes nohu, aby předvedla funkci rozparku.

"Jmenuju se Linda," řekla. "Hledáte rozptýlení?"

"Podle toho, čemu říkáte rozptýlení."

"To záleží úplně na vás."

"Všiml jsem si vás, když jsem vcházel," řekl. "Odcházela jste s takovým malým Portorikáncem."

"Jste velice všímavý."

"Jak bych si mohl nevšimnout tak krásné ženy?"

"Jak se jmenujete?" zeptala se.

"Howie."

"A dál?"

"Howie zvládne skoro všechno sám."

Vtipálek. Shanahan to říkal. Všem jim vyprávěl vtipy. Komik s nožem na štaci.

"Tak co tě zajímá, Howie?"

"Chci si povídat."

"Cukrárna je otevřená," řekla. "Chceš znát ceny zboží?"

"Teď zrovna ne."

"Řekni si, až budeš chtít, Howie."

Položil ruce na stolek. Zahleděl se jí do očí.

"Jak dlouho šlapeš, Lindo ?"

"Dneska poprvé," řekla. "Ve skutečnosti jsem ještě panna."

Kamenná tvář. Ani náznak úsměvu. To je ale komik. Sedí si tu s tlapami na stolku a kouká jí do očí.

"Kolik je ti let?"

"Ženy by ses nikdy na věk ptát neměl, Howie."

"Něco po třicítce, ne?"

"Kdo ví," zamrkala.

"Jak se jmenuješ doopravdy?"

"Jak ty?"

"Už jsem to říkal. Howie."

"Ale neřekl jsi, jak dál."

"Howie Cantrell," řekl.

"Eileen Burkeová."

Jméno mu nic neřekne. Jestli to byl jejich člověk, tak se brzy dozví, kdo je Eileen Burkeová. Jestli se chystá k akci, její jméno pro něho nic neznamená.

"Proč si říkáš Linda?" zeptal se.

"Nesnáším jméno Eileen," řekla.

Ve skutečnosti však byla přesvědčena, že jméno Eileen jí dokonale sedí.

"Linda zní přitažlivěji."

"Nepotřebuješ si přidávat na přitažlivosti jménem," řekl. "Sama o sobě jsi dostatečně přitažlivá. Můžu ti říkat Eileen?"

"Můžeš mi klidně říkat Lassie, když ti to bude vyhovovat."

Stále ta kamenná tvář. Naprostý nedostatek smyslu pro humor. Kde je ten šprýmař? Klidné, ocelově šedé oči jsou bezvýrazné. Mohou to být oči trojnásobného vraha?

"Odkud jsi, Howie?"

"Tady se ptám já," řekl.

"Teď jsi promluvil jako policajt."

"Kdysi jsem býval."

Kecáš, pomyslela si.

"Vážně?" řekla. "Kde?"

"Ve Filadelfii. Vidíš tu holku u baru?"

"Kterou?" zeptala se Eileen.

"V té černé sukni. Krátké tmavé vlasy."

Mluvil o Annie.

"Co je s ni?"

"Myslím, že je to policajtka," řekl.

Eileen se rozesmála.

"Jenny? To si děláš legraci."

"Ty ji znáš?"

"Ta šlape od třinácti. Jenny a policajtka. Počkej, až jí to řeknu."

"Už jsem jí to řekl."

"Příteli, dovol, abych ti pověděla o děvkách a policajtech, chceš?"

"Vím všechno o děvkách a policajtech."

"Pravda, sám jsi policajt."

"Bývalý," řekl. "Ale policajta vždycky poznám."

"Jak myslíš. Jenny je policajtka, ty jsi policajt, já jsem policajtka, když je člověk zamilovaný, všichni kolem jsou policajti."

"Ty mi nevěříš, že jsem byl policajt, že ne?"

"Howie, budu věřit všemu, co mi nakukáš. Když mi řekneš, že jsi byl presbyteriánský duchovní, uvěřím ti. Kosmonaut, špion..."

"Dělal jsem u mravnostní policie ve Filadelfii."

"A co? Nelíbila se ti práce?"

"Byla to dobrá práce."

"Tak proč jsi u ni nezůstal?"

"Vyhodili mě."

"Proč?"

"Kdo ví?" pokrčil rameny.

"Ale bez práce jsi nedokázal žít, co?"

"Co tím myslíš?"

"Jsi přece tady, Howie."

"Mysli si, že jsem šel kolem."

"Už jsi tu někdy byl?"

První cílená otázka, kterou mu položila.

"Párkrát."

"Takže se ti tu líbí, co?"

"Celkem ano."

"No tak, Howie, řekni mi pravdu," dráždila ho. "Nejvíc se ti líbí zdejší holky, ne?"

"Nejsou špatné. Některé."

"Které ."

"Některé. Spousta těch dívek to dělá proti své vůli, víš?"

"No jistě."

"Byly k tomu přinuceny."

"Vážně jsi byl u mravnostní policie, Howie?"

"Ano."

"Vždyť mluvíš skoro lidsky."

"Ale mám pravdu. Spousta těch dívek by odešla, kdyby věděla jak."

"Prozraď mi tajemství, Howie. Jak se z toho mám dostat?"

"Jsou způsoby."

Od baru k ním přišel velký šlachovitý chlapík. Muselo mu být dost přes padesát, podmračený pohled, námořnický krok. Měl džíny a bílé tenisky, modré tričko, přes které mu visel zlatý křížek na řetízku, džínovou bundu s kovovými knoflíky. Pravá ruka v sádře visela v úvazu. Huňaté šedé obočí, nad přivřeným pravým okem proťaté jizvou po noži. Hnědé oči. Několikrát přeražený široký nos. Tmavomodrá pletená čepice posunutá do týlu. Šedý pramen vlasů padající do čela. Přitáhl si židli, posadil se a řekl:

"Vodprejskni, Velebníčku."

Howie si ho změřil.

"Vypadni, chci si popovídat s dámou."

"Hej, pane," řekla Eileen, "my zrovna . : ."

"Slyšel jsi, Velebníčku? Padej!"

Howie odstrčil židli. Hněvivě se podíval na chlapa se zlomenou rukou, a pak vyšel z baru na ulici. Annie okamžitě vstala a vyběhla za ním.

"To vám pěkně děkuju," řekla Eileen. "Připravil jste mě..."

"Shanahan," sykl.

Zahleděla se na něj.

"Dejte mi ruku na koleno a buďte milá."

Liliputáni přišli za minutu jedenáct. Pistolník Zuckerman se zrovna chystal zavřít.

Vpadli dovnitř s pokřikem ,Podaruješ nebo zalituješ!´

Alice okamžitě začala střílet.

("My jsme nesli veškeré riziko," řekla později při výslechu. "Nezáleželo na tom, co říkal Quentin. Kdyby v nás někdo poznal liliputány, byl s námi konec. Bylo lepší je zabíjet. A taky pohodlnější.")

Zuckerman neměl střílet.

Padl první salvou.

Meyer s Carellou se vyřítili ze skladu v okamžiku, kdy uslyšeli zvonek nade dveřmi. Když odhrnuli závěs, oddělující prodejní prostory od skladu, byl už Zuckerman mrtvý.

Blondýna v dodávce před obchodem začala troubit.

"Policie!" zařval Meyer.

Alice znovu zahájila palbu.

Tohle nebyla hra na četníky a zloděje, to byla skutečnost. Ani jeden z detektivů se nedostal ke střelbě.

Meyer padl k zemi s jednou kulkou v paži a druhou v rameni.

Carella se zhroutil s průstřelem hrudníku.

Žádné triky.

Skutečná krev.

Skutečná bolest.

Tři liliputáni vyběhli z obchodu, aniž jen pohlédli na pokladnu. Alice nezabila dva ležící policajty a vyběhla za ostatními jen proto, že tam mohlo být policajtů víc.

To vyšlo najevo při výslechu deset minut po druhé hodině ranní na svátek Všech svatých.