Ed McBain

NOC KOUZEL ZBAVENÁ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Čím déle se Parker představoval jako falešný policajt, tím více se jím ve skutečností cítil. Všichni na tom večírku mu říkali, že by mohl kdekoliv ve městě dělat detektiva. Všichni mu říkali, že jeho odznak a jeho pistole, osmatřicítka Smíth & Wesson Detective Special, vypadají velmi opravdově. Jedna žena - prudce elegantní bruneta oděná jako lasvegaská prodavačka cigaret do zvonové sukně a tenounké blůzky, na nohou černé boty s vysokými podpatky a hedvábné punčochy se švy si chtěla pistoli podržet, ale on ji poučil, že policajti nedovolují paďourům manipulovat s nebezpečnými zbraněmi. Úmyslné použil výrazu z policejní hantýrky, označujícího řádné občany. V tamto městě byl paďour ten, kdo byl okraden nějakým zlodějem. V některých městech se těmto obětem říkalo civilisté. Ve všech městech platila, že zloděj je ten, kdo není policajt, paďour nebo civilista. Pro policajty v tamhle městě byla většina zlodějů ,sprostí zlodějové´.

Homosexuál v blonďaté paruce, dlouhém purpurovém plášti a barevně sladěných ametystových náušnicích se ohradil proti použití termínu paďouři pro označení řádných občanů. Homosexuál, který prohlašoval, že je oblečen jako Marilyn Monroeová, řekl Parkerovi, že všichni hošani, které zná, jsou též řádní občané. Parker se omluvil za užití výrazu z policejní terminologie. "Jenže pochopte," řekl, "já nejsem pravý policajt." A přece se tak cítil. Kam jeho paměť sahala, poprvé se cítil jako bona fide detektiv v tam nejlepším policejním sboru na světě.

Bylo to zvláštní.

Ještě podivuhodnější však bylo, že se tak výtečně bavil. Velkou zásluhu na tom měla Peaches Muldoonová.

Byla duší večírku, její nevázanost a vitalita částečně přešly na Parkera. Vyprávěla všude historky o tom, jak vyrůstala na nájemní farmě v Tennessee. Říkala, že incest byl na farmě běžnou záležitostí. První sexuální zkušenost jí umožnil vlastní otec. Její bratr udělal první sexuální zkušenost, pokud nepočítá ovci, s kterou zrovna chodil, právě se svou sestrou Peaches Muldoonovou. Bylo to jednoho deštivého odpoledne, když zůstali sami doma. Bratra prý měla radši než otce. Všichni se smáli. Měli za to, že si vymýšlí. Jen Parker věděl, že její historky jsou pravdivé. Už před deseti lety mu prozradila, že její syn, který zabíjel kněze, byl synem jejího bratra.

Historky, které vyprávěla Peaches, povzbudily Parkera k vyprávění vlastních příběhů. Všichni byli přesvědčeni, že si je vymýšlí po vzoru předešlých historek z farmy, která byla jako vystřižená z Tabákové cesty. Vyprávěl jim historku o ženě, která svému manželovi uřízla penis břitvou.

"Použiju radši slova pták, protože bych se nerad dotkl někoho z přítomných, kdo by mohl být členem výboru bdělosti Meesovy komise."

Všichni se smáli jak historce, tak poznámce o Meesově komisi. Někdo vyslovil nahlas myšlenku, jestli generální prokurátor považoval za pornografii, že nepovolený prodej zbraní Íránu přinesl peníze do tajných fondů nikaragujských povstalců.

To už bylo poněkud mimo Parkerovy intelektuální obzory. Přesto se smál.

Pornografie byla něco, s čím se denně setkával. Byl přesvědčen, že do této oblasti by paďouři neměli strkat nos. Tečka. Složité ilegální obchody se zbraněmi byly něco jiného, o těch nikdy nepřemýšlel, pokud se bezprostředně nedotýkaly jeho práce. Když jste dnem i nocí ve styku se sprostými zloději, zjistíte, že nejsou jen v ulicích, ale i na nejvyšších vládních místech. To si však nechal pro sebe, protože se bavil příliš dobře na to, aby tu vážně filozofoval o příčině a následku. Vlastně o tom ani vědomě neuvažoval jako o příčině a následku. Věděl ovšem, že když je kupříkladu špičkový atlet prezentován veřejnosti jako kokainista, řekne si pár dětí, které si hrají s míčem na školním hřišti: ,Sakra, tohle svinstvo musím taky vyzkoušet´. Také věděl, že když nějaký vysoce postavený vládní činitel poruší zákon, každý pouliční prodavač drog se hájí: ,Vidíte? Všichni porušujou zákon´. Příčina a následek. Parkerovi to jen ztěžovalo práci. Proto se taky asi nikdy moc nepředřel. I když dneska večer, kdy si na práci hrál, měl pocit, že se dře víc, než dlouhá léta před tím.

Bylo to skutečně velice zvláštní.

Každému říkal, že jednou napíše podle svých zkušeností knížku.

"Jo tak!" vykřikl někdo. "Vy jste spisovatel!"

"Ne, kdepak, já jsem policajt," protestoval.

"Jak to, že teda chcete být spisovatelem?" řekl někdo jiný.

"Protože nemám žaludek na to být zlodějem," odpověděl Parker a všichni se znovu zasmáli.

Nikdy nevěděl, že je tak vtipný.

Chvíli po jedenácté Peaches navrhla, aby se přesunuli na jiný večírek.

Tak se stalo, že se Parker seznámil s řidičkou dodávky a jednou liliputánkou z party, která přepadávala obchody s lihovinami.

Bylo víc věcí, které Browna zarážely v Sebastianiho případu. Nejdůležitější byly ruce a hlava. Stále přemýšlel o tom, proč se ještě neobjevily. Nešlo mu z hlavy, kam je mohl Jimmy Brayne ulít.

Přemýšlel také o tom, kde je Jimmy Brayne právě teď. Policajti z Dvacátého třetího, kteří prošmejdili celé město, našli modrý citation na parkovišti A&P poblíž řeky Dix. Technici oblézali vůz jako mravenci, snímali skryté otisky, zkoumali skvrny, luxovali, aby získali vlasy a vlákna. Všechno, co našli, zabalili a poslali do laboratoře, kde se to porovnávalo se vzorky z druhého vozu. Brown si nedělal valné naděje, že by dostali výsledky laboratorních zkoušek dřív než v pondělí. Oba vozy byly prázdné, takže Brayne zůstal nepojízdný. Naposledy se pohyboval v Dvacátém třetím revíru, kde zanechal citation, tedy v jižní části města. Zašil se snad někde v tomhle revíru? Odjel snad taxíkem někam na východ, západ nebo na sever, do nějakého hotelu v jiném městě? Nebo nesedí už v letadle, v autobusu nebo ve vlaku a nemíří do neznáma?

To byly úvahy, které zaměstnávaly Browna.

Přemýšlel také o tom, proč Brayne zabil svého mistra a zaměstnavatele.

"Myslíš, že to udělali?" zeptal se Hawese.

"Kdo?"

"Brayne s tou ženskou."

"S Marií?"

Tahle možnost nikdy Hawesovi nepřišla na mysl. Vypadala tak opravdově zkroušená zmizením a smrtí svého manžela. Ale když se o tom teď Brown zmínil...

"Víš, snažím se najít nějaký motiv," řekl Brown.

"Ten chlápek mohl zešílet, ne? Rozházel rekvizity po ulici a odjel v citationu..."

"Mně to taky nejde do hlavy," řekl Brown. "Zkusme si udělat harmonogram. Do města přijíždějí společně, Brayne v dodávce, Marie se svým manželem v citationu..."

"Ke škole se dostávají asi ve čtvrt na čtyři."

"Vykládají oba vozy...

"Správně."

"A pak Brayne odjíždí bůhvíkam s tím, že se vrátí v pět, v půl šesté, aby to naložil."

"Hmm."

"Představení končí ve čtvrt na šest. Sebastiani se převléká do civilních šatů a vychází ven, aby naložil věci, zatímco Marie si svléká kostým. Před školu se dostává později, nachází všechny rekvizity rozházené po ulici a citation je pryč."

"Správně."

"Takže si musíme myslet, že Brayne zaparkoval vůz na Rachel Street, a to někdy mezi půl třetí a čtvrt na šest, vzal si taxík zpátky ke škole a mířenou ranou uspal Sebastianiho, který nakládal věci do vozu."

"Tak nějak to mohlo být," řekl Hawes.

"Pak rozřeže tělo - ale kam ho dá, Cottone? Krvavé skvrny jsou v kufru vozu, ale nikde jinde."

"Mohl to udělat někde jinde ve městě. Našel si zapadlou ulici nebo opuštěný dům..."

"No jo, v tomhle městě se to dá udělat. Takže rozřeže mrtvolu, naloží kusy do kufru a začne jo rozhazovat po městě. Když se zbaví posledního, nechá vůz na parkovišti A&P a zmizí."

"Jo."

"A kde máme motiv?"

"To nevím."

"Je to krásná ženská," řekl Brown.

Toho si Hawes všiml.

"Jestli si hráli s Braynem v tom bytě nad garáží na maminku a na tatínka..."

"Nemáš jediný důvod si tohle myslet, Artie."

"Stavím teorii, Cottone. Řekněme, že mezi nimi něco bylo. Mezi Braynem a tou ženskou."

"Tak dobrá."

"A mužíček jim na to přišel."

"To je jako ve filmu nebo v televizi."

"Takhle to chodí i v životě. Mužíček řekne Brayneovi, aby toho nechal, ale ten je rozmlsanej. Naporcuje mužíčka a se svou láskou zamíří k slunce západu."

"Až na to, že Brayne je jediný, kdo vlastně zmizel," řekl Hawes. "Ta žena je..."

"Myslíš, že už je doma?"

"Za pět minut čtvrt na dvanáct."

"Do Collinsworthu to má ještě asi půl hodiny," řekl Hawes. "Chytila vlak ve tři čtvrtě na jedenáct."

"Proč se tam nerozjedeme?" zeptal se Brown.

"K čemu?"

"Pošťourat se v tom bytě nad garáží, třeba bychom něco našli."

"Třeba co?"

"Třeba něco, co by nás dovedlo k Braynově hlavě. Nebo ještě líp, něco, co by ho spojovalo s tou ženskou."

"Na to bychom potřebovali povolení k prohlídce."

"To už není v okruhu pravomoci našich soudních orgánů," řekl Brown. "Čistě teoreticky: pokud je ta dáma čistá, nebude žádat povolení."

"Chceš jí nejdřív zavolat?"

"A proč?" řekl Brown. "Miluju překvápka."

Kling jim zamával na rozloučenou, když vycházeli ze služební místnosti. Podíval se na hodiny. Hrobníci tu budou během půl hodiny - O´Brien, Delgado, Fujiwara a Willis, noční směna od půlnoci do osmi. Nahustí do nich události dnešního odpoledne, vezme si jeden sedan a vzhůru do Calms Point. Do Zone vstoupí nenápadně, jako další kořen, který hledá trochu toho pátečního rozptýlení. Ale při tom nespustí oči z Eileen.

Byl přesvědčen, že v tomto bodě se šeredně mýlila.

Jeho přítomnost v Zone může jen posílit policejní řady. Celá akce byla plánovaná nakvap a personálně silně podceněná.

Byl to však on, kdo se tentokrát šeredně mýlil.

Seděli u stolu a špitali si. Jako holka s budoucím zákazníkem. Domlouvají si obchod, myslel si Larry. Toho chlápka s tou zlomenou rukou jsem tu nikdy neviděl. To bych rád věděl, kdo bude nahoře, až zalezou do kanafasu, s tou zavěšenou rukou bude trochu nemotorný. Nic jiného Larryho nenapadlo. V baru bylo stále rušno, musel nalívat.

"Howie Cantrell je jeho pravé jméno," šeptal Shanahan. "Dělával u mravnostní ve Filadelfii, to je všechno pravda. Zcvoknul se před šesti lety. Nejdříve bil kurvy na ulici, pak jim dělal kázání. Ne, že by filadelfské policii vadilo nějaké to ublížení na těle. U mravnostní se setkávají s horšími věcmi. Vůbec se jim ale nelíbilo, že mají ve sboru neuniformovaného duchovního. Poslali ho na psychiatrii a cvokaří usoudili, že se nachází ve značném stresu, způsobeném neustálým kontaktem s kněžkami lásky. Poslali ho do důchodu s plnou penzí. Nejdřív zamířil do Bostonu a pak sem, kde začal svou misi právě na Zone. Všichni mu říkají Velebníček. Vyhledává mladší holky, cituje jim Krista a snaží se je odvrátit od tohohle života. Občas si zavzpomíná na staré časy a nějakou si vezme do postele. Ale je neškodný. Od svého propuštění na nikoho nevztáhl ruku."

"Myslela jsem, že je to náš člověk," řekla Eileen.

"My zpočátku taky. Hned po první vraždě jsme ho odchytili a pořádně proprali, ale byl čistý jako slovo boží. Po té druhé jsme si s ním promluvili znovu a po té třetí zas. Vždycky měl alibi jako řemen. Měli jsme vás před ním varovat. Byla byste se vystříhala té pochopitelné chyby. Jak to jde jinak?"

"Málem jsem přišla o panenství, ale Alvarez mě zachránil."

"Koho poslal?"

"Nějakého Ortize z narkotik."

"Ten je dobrý. Vypadá na osmnáct, co? Je mu skoro třicet."

"Mohli jste mi říct, že mě takhle jistíte."

"Máme v zásobě spoustu triků," usmál se Shanahan.

"Usadíte se tady?" zeptala se Eileen.

"Ne. Budu venku. Dívat se a čekat."

"Kdo vám obarvil ty vlasy?"

"Chameleón," zakřenil se.

"Doufám, že tím okem něco vidíte."

"Vidím docela dobře."

"Taky doufám, že se náš člověk nebude chtít přetlačovat," podívala se na sádru.

K druhému konci baru zrovna přicházela Annie. Došla k Larrymu, položila na pult čtyři dolary a řekla:

"Tady máš svůj podíl, kamaráde."

"Díky, drahoušku," řekl. "Jsem ti velice zavázán."

Zastrčil bankovky do kapsičky u košile a spočítal si, že čtyři dolary představují dvacet procent z jejího posledního výdělku. Miluju poctivé kurvy, pomyslel si, ale okamžitě ho napadlo, jestli ho nevzala na hůl.

Annie došla ke stolku, kde seděla Eileen s Shanahanem.

"Tvůj plavovlasej přítel odjel domů," řekla. "Autobusem."

"To je v pořádku," řekla Eileen. "Čekám tu na pana Pravého."

Annie přikývla a odebrala se ke stolku na druhém konci baru.

Ve chvíli si k ní přisedl rozložitý černoch.

"Potřebuje pomoc," zašeptala Eileen.

"Vytáhněte ji ven," řekl Shanahan, vztyčil se a řekl tak, aby ho bylo slyšet po celém baru: "Uvidíme se venku, miláčku."

Eileen došla k Annie s černochem.

"Venku mě čeká v autě jednorukej bandita," řekla. "Chce dvojitou dlaňovou. Já budu řídit, on uprostřed, obě ho budem zpracovávat, než objedeme blok. Chceš si vydělat pár centů za desetiminutovou práci?"

"Centík k centíku," řekla Annie a okamžitě byla na nohách.

"Pospěš si, slyšíš?" řekl černoch.

"Vůbec se mi nelíbilo všechno to střílení," řekl Quentin Forbes uraženě.

Byl ještě v šatech, punčochách a nízkých střevících, v nichž řídil dodávku, ale dlouhovlasá světlá paruka visela na příčkovém opěradle dřevěné židle.

"Neměla jsi žádný důvod k takovým násilnostem, Alice. Opakovaně jsem tě varoval..."

"Jenom jsem to jistila," pokrčila rameny.

"Jistili jsme to přece těmi převleky..."

"Převleky byly na hovno," řekla Alice.

Byla to krásná světlovláska dost přes třicet, modré oči, rty do srdíčka, dokonalé nohy a prsa, asi sto pětadvacet centimetrů, hezky rozložených dvaatřicet kilo. V cirkusu byla známá jako Malá Alice. To mělo úspěch zvlášť u homosexuálních mužů. Byla už převlečená z klaunského kostýmu, který měli při posledních dvou přepadeních. Měla tmavě zelené šaty a lodičky na vysokém podpatku. Forbesovi připadala divoce přitažlivá.

"Tys chtěl, aby si policajti mysleli, že přepadení obchodů spáchaly tři různé dětské gangy?" zeptala se.

"Chtěl jsem jen zmást policajty, to je všechno," řekl Forbes. "Jestli chceš vědět, co já si myslím, Alice, tak si myslím, že to tvoje střelecký řádní je přivede na nás, to si myslím..."

"Měli jsme je odprásknout," řekla "Kdybys nezačal troubit..."

"Troubil jsem, abych vás varoval. V momentě, kdy jsem je viděl vycházet zezadu..."

"Měli jsme je odprásknout," opakovala.

Z kabelky si vyndala rtěnku a přešla k nástěnnému zrcadlu.

"Účelem těch kostýmů," trval na svém Forbes, "bylo..."

"Účelem toho všeho bylo, aby sis mohl oblíct ty šaty," řekla Alice. "To se ti líbí."

"To jo," řekl Forbes. "Už přes měsíc jsem neměl punčocháče."

"Kecáš," řekla Corky.

Byla trochu vyšší než Alice a tím se hrubě odlišovala od své rasy, působila však křehčeji, drobněji, téměř orientálsky. Byla už také převlečená do civilních šatů, měla černou sukni a bílou hedvábnou halenku, růžový pletený svetr a značkové kožené lodičky na vysokém podpatku. Vypadala jako maličká Debbie Reynoldsová zamlada.

Dva muži, kteří se zúčastnili přepadení, seděli stále ještě v klaunském u stolu a počítali peníze.

"Tady je pět tisíc," řekl jeden.

Pištivý hlásek a soustředěné oči za brýlemi. Jmenoval se Willie. Na cirkusových plakátech byl uveden jako Vilíček Mžoural. Příští měsíc se chystal do Benátek na Floridu nacvičovat na nadcházející sezonu. Dnes večer se podílel na třídění a počítání peněz ze čtyř loupeží - vlastně ze tří, protože při té poslední něco dostali jen policajti. Celé to vymyslel Forbes. Ale Willieho přemluvila Corky, že prý to bude dobrá mimosezonní změna. Corky byla jeho manželka a Alice byla její nejlepší přítelkyně. Tato skutečnost Willieho znervózňovala. Alice byla jediná, kdo toho večera někoho zastřelil. Ostatní pálili nad hlavy majitelů, jak jim nařídil Forbes.

"Měli bychom si každý odpočítat svůj podíl," řekl Willie druhému muži u stolu.

Potily se mu ruce. Celá akce ho silně znervóznila. Byl přesvědčen o tom, že každou chvíli sem vpadne policie. A to všechno kvůli Alici. Ještě nikdy neslyšel o liliputánovi, který by seděl. Možná dokonce na elektrickém křesle. Nechtělo se mu být první v dějinách.

"Můžu se spolehnout, vy darebáci, že dostanu, co mi patří?" zeptal se Forbes.

"Můžeš nám pomoct s počítáním, když chceš," řekl od stolu druhý muž.

Byl starší než ostatní liliputáni, menší a křehčí než obě ženy. Jmenoval se Oliver. Cirkusové jméno Oliver Twist. Té přezdívce nikdy nerozuměl. Měl ryšavé vlasy a modré oči a programově byl svobodný. Byl to obrovský miláček žen. Dámy normálního vzrůstu byly celé pryč, když ho mohly popadnout a odnést si ho do postele. Byl pro ně příliš miloučký, než aby se to dalo vyjádřit slovy, a svým ztopořeným přirozeníčkem jim nemohl ublížit. Mohly ho pozřít, aniž by se zadusily. Být trpaslíkem mělo své výhody.

"Tady je dalších pět," řekl Willie a přistrčil hromádku Oliverovi, který je počítal se zručností hazardního hráče.

"Můj hrubý odhad je kolem čtyřiceti tisíc," řekl Forbes.

"To se mi zdá přehnané," řekla Alice.

Stála u zrcadla a malovala si rty. Měla je našpulené a vypadala jako hezká malá panenka. Forbes o ni usiloval celý rok, kdy hráli Zahradu v New Yorku. Chladně ho odmítala s odůvodněním, že by ji roztrhl vejpůl, ačkoliv Forbes věděl, že spí s polovinou Létajících Holanďanů. Corky ji soustředěně pozorovala, jako by doufala, že pochytí nějaké kosmetické triky.

"Dvanáct, třináct tisíc z každého obchodu," řekl Forbes, "tak nějak to vidím. Pětatřicet, čtyřicet tisíc dolarů."

"U té ženské nebylo žádných třináct tisíc," řekl Oliver.

Byl to on, kdo vybíral pokladnu, když Alice zastřelila tu paní ve třetím obchodě. Při akci neměli mluvit, ale tentokrát zaječel, "Drž to pořádně otevřený, Alice!" protože se jí třásly ruce a tím pádem i pytel, jako by v něm byl had, který se snaží dostat ven.

"Pamatujte si moje slova," řekl Forbes. "Čtyřicet."

"Tady je dalších pět," zapištěl Willie.

"To už je patnáct," počítal Forbes. "Na mý slova dojde."

Když všechno spočítali a utřídili, bylo to dvaatřicet tisíc dolarů.

"Co jsem říkala?" ozvala se Alice.

"Někdo musel zahrát malou domů," mrkl na ni Forbes.

"Tak kolik to dá?" zeptala se Corky. "Kolikrát je pět ve dvaatřiceti?"

"Kolem šedesáti tisíc na hlavu," řekl Oliver.

"To je tvoje zbožný přání," poznamenala Alice.

"Myslel jsem šest."

Willie už to složitě propočítával na útržku papíru.

"Šest čtyři," řekl.

"Za jednu noc to není špatné," liboval si Forbes,

"Měli jsme dodělat ty policajty," řekla Alice prázdně a otřela rtěnku kleenexem.

Willie se zachvěl. Pozoroval svou ženu. Ta se dívala na Alicina ústa s výrazem modloslužebného zbožnění. Willie se znovu zachvěl.

"A já teď udělám to," řekl Forbes, "že si svléknu tyhle šaty, vezmu si svoje vlastní a vyrazím na mejdan, Alice? Půjdeš se mnou?"

Prohlédla si ho, jako by ho viděla poprvé. Pak pokrčila rameny.

"Jasně. Proč ne?"

Jakmile přišla domů, zavolala tchyni. Padla na ni prázdnota domu.

"Máti," řekla. "tady je Marie."

Na lince do Atlanty to zapraskalo.

"Drahoušku," řekla tchyně, "to je strašlivé spojení. Nemůžeš zavolat, aby to prozvonili znovu?"

To je hrůza, pomyslela si. Volám jí, že Frank je mrtvý, a ona mě neslyší.

"Zkusím to," řekla a zavěsila.

Pak vytočila číslo centrály a požádala o nové spojení. Tchyně vzala telefon při druhém zazvonění.

"Jak mě slyšíš?" zeptala se Marie.

"Mnohem líp. Zrovna jsem ti chtěla zavolat, v tom něco musí být."

Susan Sebastianiová věřila v nadpřirozené síly. Kdykoliv ve svém domě pořádala seanci, vyvolávala Frankova otce, který byl už dvacet let mrtvý. Frankův otec byl také kouzelník.

"Co se děje?" řekla. "Měla jsem strašlivou předtuchu, že se něco stalo. Říkala jsem si, ,Susan, radši zavolej, dětem´. Jste vpořádku?"

"No... ne," řekla Marie.

"Co se děje?" zeptala se Susan.

"Máti..."

Jak jí to má říct?

,,Máti... mám moc špatné zprávy."

" Co se děje?"

"Frank..."

"Panebože, něco se mu stalo," vyhrkla Susan, "Já to věděla."

Na lince se rozhostilo ticho.

"Marie."

"Ano, máti?"

"Co se stalo? Řekni mi to."

"On je... on je mrtvý."

"Cože? Ach, můj bože, můj bože, ach dobrý bože," zavzlykala.

Marie vyčkávala.

"Máti?"

"Ano, jsem tu ."

"Promiň. Nechtěla jsem, abych to byla já, kdo ti to řekne."

"Kde jsi?"

"Doma."

"Hned k tobě jedu. Zavolám na letiště, jaké je... Co se mu stalo? Byla ho havárie?"

"Ne, máti. Zavraždili ho."

"Cože?"

"Někdo..."

"Co povídáš? Kdo? O čem to mluvíš? Zavraždili?"

"Ještě pořádně nic nevíme. Někdo..."

Nemohla se odhodlat sdělit jeho matce, že ho někdo rozřezal. To mohlo počkat.

"Někdo ho zabil," řekla. "Po dnešním odpoledním představení na jedné střední škole."

"Kdo to udělal?"

"Ještě nevíme. Policie si myslí, že to mohl být Jimmy."

"Jimmy? Jimmy Brayne? Kterého Frank učil?"

"Ano, máti."

"Tomu nevěřím. Jimmy?"

"Oni si to myslí."

"A kde je? Copak ho nevyslechli?"

"Pořád ho hledají, máti."

"Bože, to je strašné," řekla Susan a rozplakala se. "Proč by takovou věc dělal? Frank s ním jednal jako s bratrem."

"Oba jsme tak s ním jednali."

"Už jsi volala Dolores?"

"Ne, ty jsi první, komu..."

"Ta to nepřežije," řekla Susan. "Radši bych jí to měla říct sama."

"To po tobě nemůžu chtít."

"Je to moje dcera, řeknu jí to," vzlykala. "Řeknu jí, aby k tobě okamžitě zajela, že budeš potřebovat pomoc."

"Děkuju."

"Jak je to daleko od vás? Hodinu jízdy?"

"Maximálně."

"Řeknu jí, aby okamžitě jela. Jsi v pořádku?"

"Ne, máti." Hlas se jí zlomil. "Cítím se strašně."

"Já vím, já vím, miláčku, ale buď statečná. Přijedu co nejdřív. Mezitím už tam bude Dolores. Můjtybože, musím volat tolika lidem, příbuzným, přátelům... Kdy bude pohřeb? Budou to chtít vědět."

"Nejdřív se musí udělat pitva."

"Co tím chceš říct? To ho rozřežou?"

Na lince opět nastalo ticho.

"Tos jim přece nedovolila, ne?"

Teď byla příležitost povědět jí, že už byl rozřezaný. Marie jí však nevyužila.

"V případě vraždy se musí udělat pitva," řekla.

"Proč?"

"Nevím přesně, asi je na to zákon."

"To je ale zákon," řekla Susan.

Obě ženy ztichly.

Susan hluboce vzdychla.

"Tak dobrá," řekla. "Zavolám Dolores, zařídím to. Bude u tebe za chvíli, dáš se do pořádku?"

"Určitě."

Další odmlka.

"Vím, jak jsi ho milovala," řekla Susan.

"Ano, máti."

"Já vím, já vím."

Nový povzdech.

"Tak dobře, miláčku, promluvíme si později. Zkusím chytit nějaké noční letadlo. Nebudeš sama, Marie. Dolores je za chvíli u tebe a já tam budu taky brzo."

"Děkuju, máti."

"Teď už musím jít, miláčku," řekla Susan. "Zavolej, kdybys něco potřebovala."

"Ano."

"Dobrou noc, drahoušku."

"Dobrou noc, máti."

Na lince to tiše klaplo. Marie položila sluchátko do vidlice. Podívala se na kuchyňské hodiny. Do konce nejdelšího dne v jejím životě zbývalo čtyřicet minut.

Hodiny hlučně tikaly do ticha prázdného domu.

Hodiny na nemocniční zdi ukazovaly za pět minut půl jedenácté.

Poručík Peter Byrnes ještě nezavolal manželkám. Bude jim muset zavolat. Promluvit si s Teddy a se Sarah a říct jim, co se stalo. Stál na chodbě s náměstkem policejního komisaře Howardem Brillem, který přijel z města, když se doslechl, že dva policisté byli postřeleni při výkonu služby. Brill byl černoch kolem padesátky. Byrnes ho znal z dob, kdy oba dělali pochůzkáře na Riverhead. Byl asi stejně velký jako Byrnes, měl podobně masivní hlavu a inteligentní oči, jako by byli odliti z jedné formy, pouze jeden byl černý a druhý bílý. Brill byl rozčilený a Byrnes ho chápal.

"V novinách z toho mají srandu," řekl Brill. "Viděl jsi tohle?"

Ukázal Byrnesovi úvodní stránku jedněch ranních novin. Titulek byl jak z nějakého provinčního plátku, který se honí za senzacemi. Pouze místo MARŤAN OPLODNlL VELBLOUDA nebo HITLER PŘEVTĚLENÝ V IOWSKOU HOSPODYNI tam stálo:

 

TRPASLÍCI 2 - POLICAJTI 0

POLICIE PŘIŠLA ZKRÁTKA

 

"Úžasná legrace," řekl Byrnes. "Jednoho poldu mám na intenzívní péči, druhého na chirurgii, a oni si vtipkují."

"Jak jim je?" zeptal se Brill.

"Meyer je v pořádku, Carella..." Potřásl hlavou. "Kulka je pořád v něm. Právě ji zkoušejí vyndat."

"Jaká ráže?"

"Dvaadvacítka. Aspoň podle nábojnic, které jsme našli v obchodě. Meyer to dostal dvakrát, ale kulky vyšly ven."

"Jo měl štěstí," řekl Brill. "Tyhle malé ráže jsou horší, než nějaká pětačtyřicítka. Člověk to koupí do svalu, ale kulka už nemá sílu vyletět a napáchá vevnitř spoustu škody."

"To jo," zasmušil se Byrnes.

"Dneska se všude střílelo," řekl Brill. "člověk by si myslel, že je Čtvrtý červenec, a ne Halloween. Tam z toho dalšího střílení se ten tvůj člověk dostal?"

"Doufám," řekl Byrnes,

"Čtyři puberťáci, Pete, to noviny milujou. Jak na tom ti parchanti jsou?"

"Ještě jsem to nestačil zjistit. Přijel jsem sem před chvílí..."

"No jo, to chápu."

Byrnes si pomyslel, že se na ně měl zeptat, než sem jel - ne že by ho nějak zajímalo, jak jsou na tom, ale jejich stav bude mít dopad na jeho sbor. Podle svých zkušeností věděl, že kdyby někdo chtěl přijít do konfliktu s policajtem, jen těžko se mu to podaří. Ale jestli Genero neprozřetelně, bez rozumné příčiny vytáhl zbraň a jestli jeden z těch hajzlů umře nebo nedejbůh skončí jako mrzák...

"Jak mu to pálí?" zeptal se Brill.

"Moc ne."

"Půjdou po něm."

"Já vím."

"Kde je teď?"

"Pořád ve městě. Aspoň myslím. Vážně nevím, Howie. Promiň, ale když jsem uslyšel o Meyerovi s Carellou..."

"To chápu," řekl Brill.

Přemýšlel, který z těch incidentů způsobí policii větší potíže. Jeden blbý policajt, který střílí na děti, nebo dva blbi policajti, kteří ze sebe udělají terč pro trpaslíky.

"Trpaslíci," řekl nahlas.

"Jo," přisvědčil Byrnes.

To je finta, pomyslel si.

Naprosto jasně.

Počtvrté do stejného baru.

To je právě ta legrace.

Stejný vzhled, stejné chování, tím víc je to vzrušující. Hledají velkého blonďáka, tak tady toho kořena máte, lidi! V novinách ještě žádný popis nevyšel, ale to je jen finta.

Samé finty, pomyslel si.

To mi naprosto vyhovuje.

Oni si myslí, že jsem cvok.

Nějaký chlap, který prodělal trauma s prostitutkou. Nenávidí proto všechny prostitutky a systematicky je vraždí. Měli by nakopnout počítač a spojit se s Kansas City. V Kansas City byly jen dvě. Když člověk začíná, tak začíná s málem, ne? V Chicagu byly tři. A dobrou noc. Trochu jsem si v každém městě zazpíval a zatancoval, vychutnal potlesk v novinách a televizi, poklonil se a přesunul na další štaci. Podříznul jim krky, rozpáral čičinky, bodejť by si policajti nemysleli, že jsem cvok. Tady udělám čtyři, pomyslel si, a pak půjdu dál. Dvě, tři, čtyři, nádherná posloupnost.

Jen ať si policajti myslí, že jsem cvok.

Cvok přece jedná impulzivně, slyší vnitřní hlasy, myslí si, že mu někdo našeptává, co má dělat. Já osobně žádné hlasy neslyším, pokud ovšem neposlouchám svůj walkman Sony, na kterém mám nahrané komiky. Procházím se a ze sluchátek poslouchám jejich fórky. Woody Allen, Bab Newhart, Bill Cosby, Henny Youngman...

Vezměte si mou ženu, prosím.

K výročí svatby si přála vyjít někam, kde ještě nebyla. Co takhle do kuchyně, navrhl jsem jí.

Má žena chtěla norkový kožich a já si přál nové auto. Udělali jsme kompromis. Koupil jsem jí norkový kožich a ona si ho dává do garáže.

Procházím se, poslouchám komiky a nahlas se směju. Lidé si asi myslí, že jsem blázen, Ale koho to zajímá? Mně rozhodně nikdo nenašeptává, abych ty holky zabíjel -

Ach, promiňte, omlouvám se. Nerad bych si proti sobě poštval feministky, ty by byly horší než policajti. V dalším městě jich nejspíš odkrouhnu pět. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, nádherná aritmetická řada. Pořád v pohybu, pořád nějaká legrace, tak jak to chtěla máma. Jaký by měl život smysl, kdyby ho člověk nevychutnával? Trochu si užívat, trochu se smát, v tom to všechno je. Tyhle holky - tentokrát jsem to pochopil správně, paní Steinemová - jsou tu pro legraci.

Na tohle zkuste přijít, policajti.

Jenže vy pořád půjdete po nějakém cvokovi, ale jděte. Máte co do činění s někým, kdo je naprosto zdravý. Larryho bar.

Vítej doma, pomyslel si a otevřel dveře.

"Co to bude?" zeptal se ho Larry.

"To takhle přijde chlápek do baru a má na rameni opičku."

"Cože?" podivil se Larry.

"To je vtip," řekl. "Barman se ho ptá: ,Co to bude?´ a chlápek si poručí skotskou s ledem. ,Pro mě taky jednu´, říká opice. Barman se na ně podívá a řekne: ,Vy jste břichomluvec?´ a ta opice povídá: ,Hejbaly se mi rty?´"

"To je for, jo?" zeptal se Larry.

"Gin s tonikem," pokrčil rameny.

"Co ta vaše opice?"

"Moje opice řídí," řekl, Larry zamrkal.

"To je zas jiný vtip."

"Aha," řekl Larry a podíval se na něj. "Už jste tu někdy byl?"

"Ne. Jsem tu poprvé."

"Připadáte mi povědomej."

"Lidi mi říkají, že vypadám jako Robert Redford."

"Aha, to je for," řekl Larry a postavil před něj sklenici. "Gin s tonikem, tři vdolky, to je zadarmo."

Zaplatil, posadil se a usrkával, nespouštěje oči ze zrcadla.

"To je úroda, co?" řekl Larry.

"Uvidíme."

"Po čem jdete? Ještě před deseti minutama tu byla Číňanka. Žerete Orientálky?"

"To takhle přijde samuraj z války," začal.

"To je další fór?"

"U dveří potká sluhu, který mu oznámí, že jeho žena se spustila s černochem. Samuraj vyběhne nahoru, rozrazí dveře ložnice, vytasí meč a zařve: ,Jaké strašné zvěsti, prý jsi smilnila s negrem´. Jeho žena povídá: ,Kde jsi chytil ten bělošský žargon?´"

"Tomu nerozumím," řekl Larry.

"Asi byste u toho musel být."

"Kde?"

"Vykašlete se na to."

"Máme tu dneska pár pěknejch černejch holek, jestli hledáte tohle."

Larry musel myslet na svou dvacetiprocentní provizi. Kšefty se musí hýbat.

"To takhle děda přijde do bordelu..."

"Tohle není žádnej bordel," bránil se Larry.

"Vyprávím další vtip. Tomu dědovi bylo pětadevadesát. Povídá bordelmamá, že by si dal kouřovou. Je tak vetchý, že se sotva drží na nohou. A bordelmamá povídá: ,Ale jděte, pane, vy už to máte za sebou.´ ,Vážně?´ povídá ten děda, ,a co jsem dlužnej?´"

"Tenhle byl srandovní," řekl Larry.

"Znám spoustu fórů o starejch lidech."

"Tak srandovní zas nebyl."

"Třeba jak sedí děda v parku na lavičce a strašně brečí. Přisedne si k němu chlapík a povídá..."

"Ahoj!"

Otočil se.

Na vedlejší barové stoličce seděla hezká blondýnka.

"Jmenuju se Sheryl," řekla. "Chceš dělat společnost?"