Stephenie Meyerová
překlad: Petra Klůfová

HOSTITEL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

39. KAPITOLA
Obavy

Senzace, brblala jsem si v duchu. Vážně senzace.

Ian ke mně mířil, aby v mé společnosti poobědval, na obličeji nalepený naučený úsměv. Bude se mě snažit rozveselit… zase.

Poslední dobou to s tou jízlivostí přeháníš, napomenula mě Melanie.

Zkusím si to pamatovat.

Během posledního týdne se moc neozývala. Ani jedna z nás teď nepředstavovala zrovna zábavnou společnost. Bylo lepší, když jsme se vyhýbaly ostatním a vlastně i jedna druhé.

„Hej Wando,“ pozdravil mě Ian a přisedl k pultu vedle mě. V jedné ruce držel misku ještě kouřící rajčatové polévky. Ta moje, zpola nedojedená, chladla vedle mě, zatímco jsem trhala chlebovou rolku na miniaturní kousíčky.

Neodpověděla jsem mu.

„Ale, no tak.“ Položil mi ruku na koleno. Melaniin hněv vyzněl lenivě; na podobné věci si stačila už zvyknout natolik, že se na pořádný vztek ani nevzmohla. „Dnes večer budou zpátky. Určitě ještě před západem slunce.“

„To jsi tvrdil před třemi dny a před dvěma dny a taky včera,“ připomněla jsem mu.

„Ale dneska mám takové tušení. A netrucuj – je to až moc lidské,“ poškádlil mě Ian.

„Ale já netrucuju.“ Nelhala jsem. Samými starostmi jsem nebyla schopná pořádně myslet, na nic mi nezbývala energie.

„Tohle přece není první loupežná výprava, které se účastní i tvůj Jamie.“

„Tak to vědomí mi náladu nevylepší,“ ušklíbla jsem se; Melanie měla pravdu, že s tou jízlivostí to přeháním.

„Jared a Geoffrey a Trudy ho pohlídají. A je tam i Kyle!“ zasmál se Ian. „Takže máš jistotu, že se mu nic nestane.“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

„V pohodě.“

Obrátil pozornost k jídlu a mě nechal, ať se dusím ve vlastní šťávě. V tomhle směru byl Ian milý; vždycky se mi snažil dát všechno, co jsem chtěla, i když jsem sama nevěděla, co vlastně chci. Tedy, s výjimkou těch pokusů mě pobavit. Ale já o rozptýlení nestála; chtěla jsem si dělat starosti, a on to věděl. Nic jiného jsem totiž dělat nemohla.

Uplynul měsíc od chvíle, co jsem se přestěhovala do Jamieho a Jaredovy ložnice. Celé tři týdny jsme my čtyři žili společně. Jared spal na matraci přiražené k čelům matrací, kde jsme spali my s Jamiem.

Na to jsem si zvykla – myslím na to spaní. Spánek v prázdné ložnici mi teď dělal problémy; chyběl mi dech dalších dvou lidí.

Ale na probouzení v Jaredově přítomnosti jsem si nezvykla. Vždycky mi trvalo až moc dlouho, než jsem mu odpověděla na pozdrav dobrého rána. Choval se zdvořile; my oba byli velmi zdvořilí.

Naštěstí Jamieho dobrá nálada a neustálé brebentění zaháněly přílišné napětí. Tak dlouho oslovoval přímo Melanii, až její jméno mezi námi nepředstavovalo zdroj stresu. Každým dnem byl život uvolněnější a příjemnější.

Byly jsme… skoro šťastné. Melanie i já.

A pak asi před týdnem Jared vyrazil na další z krátkých loupežných výprav – hlavně nahradit rozbité nářadí – a Jamieho vzal s sebou.

„Unavená?“ zeptal se Ian.

Uvědomila jsem si, že si mnu oči. „Ani ne.“

„Pořád spíš špatně?“

„Je tam moc ticho.“

„Můžu spát s tebou – No tak, zklidni se, Melanie. Víš přece, jak to myslím.“

Ianovi nikdy neušlo, kdy trpím pod prudkým návalem Melaniina nepřátelství.

„Ale neříkal jsi snad, že se vrátí už dneska?“ nadhodila jsem.

„Máš pravdu. Není nutné nic měnit.“

Povzdechla jsem si.

„Možná by sis měla dopřát na jedno odpoledne volno.“

„Neplácej hlouposti,“ namítla jsem. „Mám už dost energie, abych práci zvládala.“

Zazubil se, jako bych řekla něco milého. Jako by si přál, abych tu větu pronesla.

„Prima. Hodila by se mi totiž pomoc v jedné věci.“

„O co jde?“

„Ukážu ti to. Už jsi dojedla?“

Přikývla jsem.

Vzal mě za ruku a odváděl mě z kuchyně. Opět to byla tak běžná věc, že Melanie skoro ani neprotestovala.

„Kam jdeme?“ Východní pole nepotřebovalo žádnou péči. Ráno jsme ho s ostatními zavlažili.

Ian neodpověděl, ale nepřestával se usmívat.

Vedl mě tunelem za kukuřičné pole ve směru, odkud se neslo tlumené buch buch. Ovanul mě známý čpavý pach síry.

„Iane, na fotbal vážně nemám náladu.“

„Vždyť jsi tvrdila, že máš spoustu energie. Zklamala bys Lily a Wese. Slíbil jsem jim zápas dvou proti dvěma. Celé dopoledne se tolik dřeli, aby měli odpoledne volno…“

„Hele, nesnaž se ve mně probudit pocit viny,“ broukla jsem a šla za ním chodbou. Před námi blikalo několik lamp a házely kolem sebe stíny.

„Proč ne, když to funguje?“ zasmál se Ian. „A tobě to taky udělá dobře.“

Lily a Wes už na hřišti čekali a krátili si čas kopáním do míče.

„Tak co, jsi připravená na prohru, Wando?“ houkl na mě Wes. „Planetu jste obsadit mohli, ale tenhle zápas projedeš.“

Ian zařval smíchy, ale já mlčela. Tahle planeta mě nepřestávala udivovat. Jak můžou žertovat o tak tragických věcech?

A navíc Melanie, která jinak tonula ve stejné depresi jako já, náhle sálala nedočkavostí a vzrušením.

Minule jsme si nezahrály, vysvětlila mi. Běh kdysi milovala. A posedáváním na zadku je domů dřív nepřivedeme. Trochu rozptýlení nemůže škodit.

Už předem zvažovala strategii, tipovala si schopnosti soupeřů.

„Znáš pravidla?“ zeptala se Lily.

Přikývla jsem. „Ještě si je pamatuju.“

Automaticky jsem ohnula koleno a popadla zezadu kotník, abych si protáhla svaly. Byl to příjemný pocit. Totéž jsem udělala s druhou nohou. Stopy po zraněních už byly pryč, i hluboká pohmožděnina na zadní straně stehna se připomínala jen světle žlutým odstínem.

Před čtrnácti dny jsem si při čištění zrcadel mohla prohlédnout zranění v obličeji. Tvořila se tam temně rudá jizva, velká jako moje dlaň a po obvodě zubatá. Melanii to trápilo víc než mě.

Ian a já jsme hráli proti těm dvěma. Melanie milovala soupeření.

Hned od prvního výkopu jsme všichni brali hru vážně, a i mě potěšilo, že s Ianem jsme báječně sehnaný tým, který svému soupeři nedává šanci. Já byla rychlá a on uměl mířit s naprostou přesností. Wesovo pošklebování utichlo hned po Ianově třetím gólu. Bylo to příjemné, to protahování svalů, tělesná únava, vrstva potu na kůži.

Lily vzdala zápas poté, co dostali jednadvacátý míč do branky.

„Uznej, Wesi, že jsou lepší.“

„To byl podraz.“

„Nikdo nikdy netvrdil, že Wanda neumí hrát.“

„Ale nikdo taky neřekl, že je profík.“

Pobaveně jsem se usmála.

„Nauč se prohrávat!“ ušklíbla se Lily a polechtala Wese na břiše. Popadl ji za ruku, přitáhl k sobě a pevně ji políbil na rozesmátá ústa.

S Ianem jsme si vyměnili polekaný pohled.

„Kvůli tobě budu prohrávat rád!“ zubil se Wes, když Lily pouštěl.

Lilyina hladká karamelová pleť zrůžověla.

„Cha, však uvidíme, jestli ten tvůj fotbalový zázrak obstojí proti Kyleovi?“ obrátil se Wes k Ianovi a odkopl míč do temného koutu jeskyně. Slyšeli jsme, jak se šplouchnutím přistál v sirném prameni. Když Wes s Ianem odběhli, aby ho vylovili, Lily se ke mně plaše obrátila.

Zasmála se mému výrazu a rozhodila pažemi. „No dobrá… tady se nic neutají, ale už je to tak. Navíc je to trochu tvoje vina.“

„Co jsem provedla?“ podivila jsem se vyjukaně.

„Nic,“ ujistila mě. „Zato mě překvapilo, jak na tebe reagoval Wes. Netušila jsem, že má v sobě tak hlubokou přemýšlivost a chápavost. Předtím jsem ho skoro nebrala na vědomí, víš, je na mě trochu moc mladý.“ Zasmála se. „Ne snad, že by na tom záleželo, zvlášť tady.“

„Přesně tak,“ souhlasil Ian, který se mezitím vrátil. Objal mě kolem ramen. „Takže tys nevěděla, že Wes byl do tebe poblázněný od chvíle, co sem přišel?“

„Nevšimla jsem si toho,“ přiznala Lily se smíchem. „Mimochodem, kde je?“

„Šel nám všem pro vodu.“

Chvíli jsme se ještě společně bavili a střídavě si házeli a kopali míč v trojici.

No jasně, super kámoši, brblala Melanie zapškle.

Ušklíbla jsem se a Lily se na mě tázavě zadívala.

„Jaredova Melanie není ráda, když se bavím v Ianově společnosti,“ riskla jsem pravdu.

„Zajímavé,“ povytáhla Lily obočí.

„A to jsem ještě Wandě ani nenabídl, že s ní klidně budu spát v jedné ložnici, aby se konečně pořádně vyspala. O samotě se v jednom kuse budí,“ objasnil Ian Lily. „Možná že Melanii prospěje, když si Wanda taky jednou prosadí svou.“

Teď jsem pro změnu zrudla já a Ian ohleduplně změnil téma. „Kde se Wes zdržel tak dlouho?“ nadhodil. „Možná bych se měl jít po něm poohlédnout.“

V tom jsme zaslechli Wesovo hulákání, které se tunelem rychle přibližovalo.

„Vrátili se! Wando, už jsou zpátky!“

Trvalo mi sotva vteřinku, abych se vzpamatovala, a vzápětí jsem se dala do trysku. Ian za mnou huhlal, ať to nepřeháním.

Samým spěchem jsem málem srazila Wese k zemi. „Kde jsou?“ lapala jsem po dechu.

„V hlavní síni.“

Na víc jsem nečekala. Do rozlehlé zahrady jsem vbíhala s očima těkajícíma do všech stran, jak jsem všude hledala příchozí. Jamie stál před hloučkem lidí u vchodu do jižního tunelu.

„Héj, Wando!“ vyjekl a nadšeně mi zamával.

Zatímco jsem obíhala pole, Trudy ho držela za paži, jako by mu chtěla zabránit, aby mi běžel naproti.

Popadla jsem ho za ramena a pevně objala. „Och, Jamie!“

„Stýskalo se ti?“

„Jen docela maličko. Kde jsou všichni? Vrátil se každý z vás? Je všechno v pořádku?“ Kromě Jamieho byla právě Trudy jediný člověk z výpravy, kterého jsem tu viděla. Ti ostatní z hloučku – Lucina, Ruth Ann, Kyle, Travis, Violetta, Reid – je vítali domů.

„Všichni se vrátili celí,“ ujistila mě Trudy.

Rozhlédla jsem se po obrovské jeskyni. „Kam se poděli?“

„Uch… Myjí se a skládají náklad…“

Měla jsem sto chutí nabídnout, že také pomůžu, jen abych se dostala blíž k Jaredovi a na vlastní oči se přesvědčila, že je v bezpečí, ale bylo mi jasné, že nesmím vědět, kudy zboží přinášejí do jeskyní.

„Koukám, že by ti neuškodila koupel,“ pocuchala jsem Jamiemu mastné, zknocené vlasy, ale objímat jsem ho nepřestala.

„Měl by si především lehnout,“ zahučela naštvaně Trudy.

„Hele!“ Jamie po ní loupl trucovitým pohledem.

Trudy se po mně podívala a odvrátila se.

„Lehnout…?“ Chvíli jsem na Jamieho civěla a pak jsem o krok ucouvla, abych si ho mohla prohlédnout. A při pohledu na jeho pravou nohu jsem zkameněla.

Pár centimetrů nad kolenem měl v džínách zubatou díru a od ní se táhla dlouhá, ztvrdlá skvrna až k dolní záložce nohavice.

Krev, uvědomila si Melanie zděšeně.

„Jamie! Co se stalo?“

„Fakt díky, Trudy.“

„Vždyť by si toho dřív nebo později stejně všimla. Pojď, mluvit můžeme i při chůzi.“

Trudy ho vzala za loket a pomáhala mu hopsat po zdravé levé noze kupředu.

„Jamie, tak povídej!“ Objala jsem ho z druhé strany a snažila se ho podpírat, jak nejvíc to šlo.

„Taková pitomost. Můžu si za to sám. A klidně by se to mohlo stát i tady.“

„Tak to vyklop.“

Povzdechl si.

„Zakopl jsem s nožem v ruce.“

„A neměl bys jít za Doktorem?“

„Tam jsem už byl. Ránu mi vyčistil a ovázal a nařídil, ať ležím.“

„A proč jsi nezůstal v nemocnici? Jít takovou dálku…“

Jamie se ušklíbl a ohlédl se po Trudy, jako by hledal správnou odpověď.

„Jamiemu bude líp v jeho posteli,“ vysvětlila.

„Jasně,“ zadrmolil Jamie chvatně. „Ta nemocniční lůžka jsou hnusná. Kdo by na nich chtěl ležet dobrovolně, uznej!“

Podívala jsem se na ně. Hlouček zmizel, z jižní chodby zaznívaly hlasy.

Co to znamená? divila se Mel.

Uvědomila jsem si, že Trudy není o nic lepší lhářka než já. Když tvrdila, že všichni ostatní vykládají zboží, v hlase jí skřípal falešný podtón. Vzpomněla jsem si, jak přitom zatěkala očima právě k tomu tunelu.

„Vítej, chlapče! Vítej, Trudy!“ ozval se Ianův hlas.

„Ahoj, Iane,“ pozdravili oba.

„Co se tady děje?“

„Upadl jsem na nůž,“ broukl Jamie se sklopenou hlavou.

Ian se zasmál.

„Podle mě to moc k smíchu není!“ napomenula jsem ho stísněně. Melanie měla chuť mu vrazit políček, ale nevšímala jsem si jí.

„To se přece může stát každému,“ řekl Ian a pěstí škádlivě šťouchl Jamieho do ramene.

„No jo,“ zahučel Jamie.

„Kde jsou všichni?“

Zatímco Trudy odpovídala, nenápadně jsem ji pozorovala.

„Jen ještě vykládají nějaké věci.“ Opět se ohlédla k ústí jižního tunelu a Ianův výraz zkameněl a pak se v něm na zlomek vteřiny blýskl vztek. Nato si Trudy všimla, že je pozoruju.

Honem zaveď řeč jinam, špitla Melanie.

Bleskově jsem se obrátila k Jamiemu.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se ho.

„Kdypak ty hlad nemáš?“ poškádlil ho Ian. Opět se tvářil uvolněně; v přetvářce byl ve srovnání s Trudy mistr.

Dorazili jsme do naší ložnice a Jamie se vděčně svezl na matraci.

„Vážně ti je dobře?“ ujišťovala jsem se.

„Nic mi není, fakticky. Doktor tvrdí, že za pár dní budu zase v pořádku.“

Přikývla jsem, i když mě moc nepřesvědčil.

„Půjdu se vykoupat,“ prohodila už odcházející Trudy.

Ian se opřel o stěnu. Odejít zřejmě nehodlal.

Až budeš lhát, skloň hlavu dolů, radila Melanie.

„Iane?“ řekla jsem s pohledem upřeným na Jamieho zakrvácenou nohavici. „Mohl bys skočit pro jídlo? Mám taky hlad, víš.“

„Jasně! Přines nám něco dobrého.“

Cítila jsem na sobě Ianův pohled, ale hlavu jsem nezvedla.

„Tak dobře,“ souhlasil a zdůraznil: „Za minutku jsem zpátky.“

Dokud Ianovy kroky neutichly v dálce, předstírala jsem, že si prohlížím chlapcovo zranění.

„Nezlobíš se na mě?“ vyzvídal Jamie.

„To víš, že ne.“

„Ale nechtěla jsi, abych šel s nimi.“

„Teď už jsi v bezpečí a na ničem jiném nesejde.“ Roztržitě jsem ho pohladila po paži a vyskočila jsem. „Hned jsem tady, zapomněla jsem Ianovi něco říct.“

„A co?“

„Vydržíš tady chvilku sám?“

„Samozřejmě!“ zapomněl na svou otázku.

Vyklouzla jsem na chodbu dřív, než ji stačil položit znovu.

Chodba byla vylidněná, Ian nikde. Musela jsem si pospíšit, protože měl již podezření. Všiml si, že jsem prokoukla Trudyiny lži. Jistě se nezdrží pryč dlouho.

Cílevědomě a rychle jsem přešla hlavní sál, jako bych šla za nějakým úkolem. Běh by vypadal nápadně. Porůznu tam byla jen hrstka lidí – Reid mířil k chodbě vedoucí ke koupeli, Ruth Ann a Heidi mě minuly zabrané do hovoru, Wes s Lily se drželi za ruce – ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Nenápadně jsem vklouzla do jižního tunelu.

Sotva jsem vkročila do té černočerné tmy, dala jsem se po té známé trase do klusu.

Jakýsi šestý smysl mi našeptával, že tohle je stejné, jako když se z předchozí výpravy vrátil Jared se svým týmem a Doktor se opil a nikdo mi na nic neodpovídal. Opakovalo se to, cosi, o čem jsem neměla vědět. Co jsem vědět nechtěla, aspoň podle Iana. Na šíji se mi zježily vlasy. Možná to vážně nechci vědět.

Ale chceš. Obě to chceme.

Mám strach.

Já taky.

Co nejtišeji jsem pádila dlouhým, temným tunelem vpřed.