Stephenie Meyerová
překlad: Petra Klůfová

HOSTITEL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

40. KAPITOLA
Zděšení

Když jsem zaslechla hlasy, zpomalila jsem. Nedošla jsem tak blízko k nemocnici, aby to byl Doktor. To se museli vracet ostatní. Přitiskla jsem se k hrbolaté skalní stěně a plížila se co nejtišeji. Po dlouhém běhu jsem dýchala přerývavě a hlučně, proto jsem si zakryla ústa dlaní, abych svoje sípání přidusila.

„Proč v tom pořád pokračujeme?“ stěžoval si kdosi.

Ten hlas jsem nepoznávala, patřil někomu, koho jsem neznala příliš dobře. Snad Violettě? Čišel z něj ten depresivní tón, který jsem slyšela už dřív, takže bylo jasné, že si nic nenamlouvám.

„Doktor taky nechtěl. Tentokrát to byl Jaredův nápad.“

S určitostí to mluvil Geoffrey, ačkoliv hlas měl maličko zkreslený potlačovanou nechutí. Geoffrey byl s Trudy na výpravě, jak jinak. Ti dva dělali všechno spolu.

„Ale já myslel, že je největší odpůrce těchto praktik.“

Aha, Travis.

„Teď má… větší motivaci,“ vysvětloval Geoffrey. Mluvil tiše, ale bylo jasné, že kvůli něčemu zuří.

Prošli jen krok od výklenku, kde jsem se skrývala, nehybně, se zatajeným dechem.

„Podle mě to je zvrhlost,“ huhlala Violetta. „Ryzí hnus. Nikdy se to nepovede.“

Pomalu se vzdalovali, kroky ztěžklé zoufalstvím.

Nikdo jí neodpověděl. Dokud byli v mém doslechu, nepronesli už ani slovo. Vyčkala jsem, dokud se jejich kroky trochu nevzdálí, ale pak jsem opět vyrazila vpřed. Ian mě už nejspíš hledal!

Nejdřív jsem se opatrně plížila a do běhu jsem se dala až ve chvíli, kdy jsem usoudila, že skupinka zůstala v bezpečné vzdálenosti za mnou.

Pak jsem za ohbím chodby zahlédla první matné paprsky slunce a přešla jsem do tiššího a opatrnějšího klusu. Věděla jsem, že jakmile obejdu roh, bude na mě od vchodu do Doktorova království vidět.

Světlo sílilo, našlapovala jsem pořád pomaleji a opatrněji. Kolem vládlo absolutní ticho. Na okamžik mě napadlo, že jsem se spletla a v nemocniční jeskyni nikdo není, ale sotva jsem spatřila zubatý oblouk vchodu, zaslechla jsem tiché vzlyky.

Po špičkách jsem se připlížila až k otvoru a zaposlouchala se.

Vzlykání pokračovalo a doprovázel ho měkký, rytmický buchot.

„No tak, no tak.“ Jebův hlas prodchnutý pochopením. „To je v pohodě, Doktore. Neber si to tolik.“

Po místnosti přecházely několikery kroky. Zašustila látka. Pak jako by někdo zametal. Připomínalo mi to velký úklid.

A pak tu byl zápach, který sem nepatřil. Podivný pach… trochu kovový, ale nic mi nepřipomínal. Přesto jsem měla neurčitý pocit, že bych ho měla znát.

Bála jsem se obejít roh.

Co nejhoršího nám mohou udělat? otázala se Mel. Vykopnout nás z jeskyní?

Máš pravdu.

Věci se hodně změnily, pokud tohle bylo to nejhorší, čeho jsme se bály od lidí.

Zhluboka jsem se nadechla – a opět si všimla toho divného, nezařaditelného puchu – a vkročila do nemocnice.

Nikdo si mě nevšiml.

Doktor klečel na podlaze, obličej zabořený do dlaní, ramena se mu otřásala. Nad ním se nakláněl Jeb a popleskával ho po zádech.

Jared s Kylem nesli mezi lůžky nosítko. Jared měl na obličeji nehybnou masku.

Lůžka nebyla prázdná jako obvykle. Pod tmavě zelenými přikrývkami na nich ležely dlouhé předměty, které známými oblinami a úhly připomínaly těla.

V čele lůžek stál pod kuželem nejjasnějšího světla Doktorův stůl, pokrytý stříbřitými předměty, jež jsem ani neznala – lesklými skalpely a různými zastaralými lékařskými nástroji.

Ale ještě víc zářily ty další stříbrné věci. Chvějivé útržky stříbra, natažené na stole ve zmučených, pokroucených polohách… drobné stříbřité nitě, urvané a obnažené a pohozené… cákance stříbrné tekutiny, rozmazané po stole, přikrývkách a okolních stěnách…

Ticho v místnosti roztříštil můj skřek. Jako by se otřásla celá jeskyně. Rozvířila se a zachvěla tím zavytím, jež mě ovinulo jako spirála, takže jsem nedokázala utéct pryč. Všechny ty hrůzy, co jsem viděla, mi spoutaly nohy a ochromily tělo.

Kdosi zvolal mé jméno, ale hlas jsem nepoznala. Ten jekot byl příliš hlasitý. Málem mi z něj pukla hlava. Kamenná stěna, zmáčená stříbřitým slizem, na mě padla a já se zhroutila k zemi, kde mě přidržely silné ruce.

„Doktore, pomoc!“

„Co je s ní?“

„Nemá záchvat?“

„Co vlastně viděla?“

„Nic – nic. Těla jsou zakrytá.“

To byla lež! Těla byla nechutně obnažená, roztahaná v odporných křečích po lesklém stole. Zmrzačená, osekaná, zmučená těla, rozervaná na groteskní cáry…

Jasně jsem viděla ještě nedovyvinutá chapadla části zmrzačeného těla dítěte. Dítěte! Miminka, odhozeného jako zmuchlaný hadr na stůl postříkaný jeho vlastní krví…

Žaludek se mi rozhoupal ve stejném rytmu jako celá místnost, do hrdla mi šplhala kyselá pachuť.

„Wando? Slyšíš mě?“

„Je při vědomí?“

„Myslím, že bude zvracet.“

Poslední hlas měl pravdu. Pevné ruce mi přidržovaly hlavu, zatímco ze mě tryskala kyselina.

„Co si počneme, Doktore?“

„Nepouštějte ji, ať si neublíží.“

Kašlala jsem a svíjela se v pokusu o útěk. Konečně se mi uvolnilo hrdlo.

„Pusťte mě!“ vydechla jsem přiškrceně, nesrozumitelně. „Běžte pryč! Nesahejte na mě, vy zrůdy! Vy kati!“

Opět jsem zavřískla a zasvíjela se pod rukama svých věznitelů.

„No tak, klid, Wando. Všechno je v pořádku!“ Jaredův hlas. Nenáviděla jsem Jareda.

„Ty stvůro!“ ječela jsem na něho.

„Má hysterický záchvat. Držte ji.“

Přes obličej mě udeřila ostrá, pronikavá bolest.

„Co to vyvádíš?“ zařval Ian.

„Zkouším ji donutit, aby se vzpamatovala,“ vydechl zoufale Doktor.

Zmocnila se mě závrať, ale ne od té rány; od toho pachu, od smradu stříbrné krve kanoucí po stěnách, od krve duší. Stěny se rozkolébaly, světlo se rozsypalo do podivných obrazců, připomnělo netvory z mé minulosti. Sup roztahující křídla… Drápatec mi mává těžkými klepety přímo do obličeje… Doktor po mně s úsměvem natahuje prsty, ze kterých ukapávají stříbrné pramínky…

Místnost se ještě jednou zatočila, pomalu, a pak ji zahalila tma.

* * *

Bezvědomí netrvalo dlouho, nejspíš jen několik vteřin. Litovala jsem, že v tom zapomnění nemohu zůstat napořád.

Houpala jsem se sem a tam v neproniknutelné tmě. Ten příšerný puch naštěstí zeslábl. Zatuchlý, vlhký zápach jeskynních chodeb proti němu představoval parfém.

Ano, to už jsem znala; někdo mě nesl. V tom týdnu po tom, co mě Kyle zranil, jsem se hodně nacestovala v Ianově náruči.

„Myslel jsem, že uhodla, co děláme, ale asi jsem se spletl,“ vysvětloval Jared.

„Podle tebe se to seběhlo takhle?“ Ianův hlas stroze rozčísl tmu v tunelu. „Třeba se vyděsila, že Doktor ji zkusí vyndat stejně jako ty ostatní duše.“

Jared si dal s odpovědí na čas. „Ty máš jiný názor?“

Ian pohrdavě zachrčel. „To tedy mám! I kdyby se mi stokrát hnusilo, žes dopravil Doktorovi další… oběti, tohle ji nerozrušilo. Copak jsi slepý? Víš, jak jí při tom pohledu asi bylo?“

„Ale vždyť jsme těla zakryli dávno předtím, než…“

„Nesprávná těla, Jarede. Jistě, Wandu by rozrušil i pohled na lidské tělo, je citlivá a násilí a smrt nepatří do jejího normálního světa. Ale víš, co pro ni znamenaly ty věci na stole?“

Další chvilka. „Ach.“

„Přesně. Je to stejné, jako bys někoho nachytal při vivisekci člověka, všude jen krev a uříznuté části těla. Před invazí jsme to znali pouze z filmů, ale ona zřejmě nikdy neviděla ani to.“

Už zase se mi zvedal žaludek. Jeho slova mi to všechno připomněla. Ten pohled. Ten smrad.

„Pusť mě,“ zašeptala jsem. „Postav mě na zem.“

„Nechtěl jsem tě probudit. Promiň.“ Tím vášnivým tónem se mi neomlouval jen za probuzení.

„Postav mě dolů.“

„Není ti dobře. Odnesu tě do tvého pokoje.“

„Ne. Postav mě, a hned.“

„Wando…“

„Hned!“ zavřískla jsem, vzepřela se Ianovi proti hrudi a současně vykopla. Zuřivost mého zápasu ho zaskočila, mimoděk mě pustil a já dopadla na zadek.

Vyskočila jsem a běžela.

„Wando!“

„Nech ji být.“

„Nesahej na mě! Wando, vrať se!“

Zdálo se, že za mnou se strhla rvačka, ale nebylo divu, lidé jsou násilníci, krutost jim působí potěšení.

Nezastavila jsem se ani poté, co jsem se vyřítila na světlo; přelétla jsem velkou jeskyni bez jediného pohledu na ty zrůdy kolem. Bylo mi jedno, že se po mně ohlížejí.

A bylo mi jedno, kam běžím. Kamkoliv, jen abych byla sama, proto jsem se poslepu vrhla do prázdné chodby.

Byla to východní chodba, kterou jsem se dnes hnala už podruhé. Poprvé s radostí a teď s hrůzou. Už jsem si ani nevzpomínala, jaký to byl pocit, když jsem jásala nad návratem výpravy domů. Všechno teď bylo zlověstné a kruté, i kámen, který mě obklopoval ze všech stran.

Ale vybrala jsem si dobrý směr, nikdo neměl sebemenší důvod sem jít, takže chodba byla prázdná.

Běžela jsem až na konec tunelu, do jeskyně s temným hřištěm. Vážně jsem tu s nimi hrála před tak krátkou dobou? Věřila jsem úsměvům na jejich tvářích, neviděla ta zvířata pod nimi…

Letěla jsem dál, až jsem vklopýtala do mastné černé vody, která mi sahala ke kotníkům. Zavrávorala jsem, chytila se skalního výstupku ostrého jako břitva a vylezla na římsu nad vodou, kde jsem se stulila do klubíčka.

Bylo to ale jinak, než si myslíme. Doktor nikomu nechtěl ublížit naschvál. Jen se snažil zachránit…

ZMIZ MI Z HLAVY! vřískla jsem.

A když jsem ji od sebe odkopla, umlčela ji, abych nemusela snášet její ospravedlňování, uvědomila jsem si, že během těch měsíců našeho přátelství zeslábla. Že mám moc. Povzbudilo mě to.

Umlčet ji bylo až příliš snadné. Tak snadné, jak to mělo fungovat od samého začátku.

Zbyla jsem tu pouze já. Jen já a bolest a hrůza, že nikdy neuniknu. Nikdy si ten výjev už nevyženu z hlavy. Nikdy se od něho neosvobodím. Zůstane navždy mou součástí.

Neuměla jsem lidsky truchlit pro ty ztracené duše, jejichž jména se nikdy nedozvím. Pro roztrhané dítě na nerezovém stole.

Na Zdroji, své prapůvodní vlasti, jsem nikdy truchlit nemusela, takže jsem se to ani nenaučila. Nakonec jsem se spokojila s obyčejem, který jsem pochytila u Netopýrů; v téhle tmě, kde jsem byla jako slepá, mi to připadalo docela vhodné. Netopýři truchlí mlčky – nezpívají celé týdny, až nakonec bolest z neexistence hudby přehluší bolest ze ztráty duše. Tam jsem ztrátu zažila: můj kamarád nešťastnou náhodou zahynul v těle netopýra, v noci spadl ze stromu; našli ho příliš pozdě na jeho záchranu. Ale v jeho smrti se neskrývala žádná hrůza, jenom žal. Byla to nehoda.

Pažemi jsem si objala pokrčená kolena a při zurčení vody jsem truchlila pro dítě a další duše, které zahynuly spolu s ním. Moji blízcí. Moje rodina. Kdybych se vrátila a varovala Hledače, jejich těla by teď neležela znetvořená v krví zmáčené jeskyni.

Bylo mi do pláče, chtělo se mi skučet bolestí, ale to byl lidský způsob. Semkla jsem tedy rty a choulila se ve tmě, všechno utrpení uzamčené uvnitř sebe.

Ale nakonec mi ukradli i to moje ticho, moje truchlení.

Trvalo jim to hezkých pár hodin. Slyšela jsem, jak hledají, jejich hlasy zkreslené dlouhými, křivolakými tunely. Volali mě, očekávali odpověď. Když žádná nepřišla, donesli si světla. Matně modré lucerny jim můj úkryt v hloubi temnoty neodhalily, ale nakonec to dokázaly ostré žluté kužele světla baterek. I tak se jim to povedlo až při třetím pokusu o prohledání jeskyně.

Když o mě světlo konečně zavadilo, všichni vyjekli úlevou.

„Už jsem ji našel! Běž to vyřídit ostatním! Přece jenom se schovává u hřiště!“

Hlas jsem znala, ale jméno jsem si k němu nepřiřadila. Prostě další zrůda.

„Wando? Wando, jsi v pořádku?“

Neotevřela jsem oči, nezvedla hlavu. Truchlila jsem.

„Kde je Ian?“

„Neměli bychom přivést Jamieho?“

„Tohle není nic pro chlapce.“

Jamie. Při tom jménu jsem se otřásla hnusem. Můj Jamie. On je také zrůda, stejný jako všichni ostatní. Můj Jamie. Pomyšlení na něho mi působilo fyzickou bolest.

„Kde je?“

„Támhle, Jarede. Ona… nereaguje.“

„Ani jsme se jí nedotkli.“

„Ukaž, podej mi světlo,“ řekl Jared. „A teď odtud všichni zmizte. Pohotovost se ruší. Dopřejte jí klid, jasné?“

Zvuk vzdalujících se kroků.

Jared počkal, dokud nezavládlo absolutní ticho.

„Tak, Wando, teď jsme tu zůstali sami dva.“

Zřejmě čekal odpověď.

„Poslyš, soudím, že to je pořádně… zlé. Nechtěli jsme, abys to někdy viděla. Mrzí mě to.“

Mrzí ho to? Geoffrey se zmínil, že to byl Jaredův nápad. Chtěl mě vyříznout a rozcupovat na kousky, postříkat stěny mou krví. Klidně by zmrzačil milion mých já, jen kdyby tak našel způsob, jak získat zpět svou milovanou zrůdu. Všechny by nás mučivě zavraždil.

Dlouho čekal na jakoukoliv reakci.

„Asi chceš být sama. Tak jo, klidně zařídím, aby tě nikdo nerušil.“

Ani jsem se nehnula.

„Promiň,“ zamumlal.

Slyšela jsem, jak se Jared zvedá na nohy, a světlo – rudá mlha na mých zavřených víčkách – sláblo spolu s tím, jak se Jared vzdaloval.

„Kde je?“

S někým se setkal u vchodu do jeskyně.

„Chce být sama. Nech ji na pokoji.“

„Přestaň mi diktovat, Jarede.“

„Pcha, ty myslíš, že stojí o útěchu od tebe? Od člověka?“

„Já na té výpravě nebyl.“

Jared tlumeně, ale pořád slyšitelně sykl: „Tentokrát ne. Jsi jeden z nás, Iane. Její nepřítel. Sám jsi slyšel, jak ječela, že jsme všichni zrůdy. Tak nás odteď uvidí. O tvou útěchu nemá zájem.“

„Dej mi světlo.“

Ticho. Uběhla minuta a já zaslechla tiché kroky obcházející jeskyni. Pak utichly, slyšela jsem, jak si Ian s tichým povzdechem sedá, ne tak blízko mě, jak jsem počítala.

Cvaknutí, a světlo zmizelo.

V tichu jsem čekala, kdy promluví, ale mlčel stejně jako já.

Nakonec jsem přestala čekat a vrátila se ke svému truchlení. Ian mě nevyrušoval. Choulila jsem se v díře pod zemským povrchem a s člověkem po boku truchlila pro zemřelé duše.