Stephenie Meyerová
překlad: Petra Klůfová

HOSTITEL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

41. KAPITOLA
Pohřešovaná

Ian se mnou proseděl v temnotě celé tři dny.

Odešel jen několikrát na pár minut, aby nám donesl jídlo a vodu. Zpočátku jedl, i když já nevzala do úst. Pak si uvědomil, že neodmítám jídlo proto, že bych neměla hlad, a přestal jíst stejně jako já.

Jeho krátkou nepřítomnost jsem vždy využila k vykonání tělesné potřeby do temného pramene, ale s trvajícím půstem zmizely i tyhle potřeby.

Spánku jsem se neubránila, ale aspoň jsem si nenašla pohodlnou polohu. Po prvním dni jsem se probudila s hlavou a rameny uloženými v Ianově klíně. Odtáhla jsem se od něho tak štítivě, že už to gesto nezopakoval. Od té doby jsem spala schoulená v hrbolatém kamenném pelechu.

„Prosím,“ zašeptal Ian třetího dne; aspoň jsem měla dojem, že to je třetí den, protože v tichu a tmě jeskyně nebylo jak měřit čas. To bylo poprvé, co promluvil.

Poznala jsem, že přede mě položil tác s jídlem. Přistrčil ho blíž, až se dotkl mé nohy. Odstrčila jsem ho.

„Prosím tě, Wando. Sněz něco.“

Položil mi dlaň na paži, ale hrubě jsem ji shodila.

„Prosím, mě nesmíš nenávidět. Kdybych to věděl… Nedovolil bych to. A už to taky nedovolím.“

Ne, neříká pravdu. Je jeden proti mnoha. A Jared správně připomněl, že dřív mu to nevadilo. Byla jsem nepřítel a všechen soucit a milosrdenství si vyhradili jen pro tvory svého druhu.

Věděla jsem, že Doktor by v životě nezpůsobil záměrně bolest svému druhu. Ale červu, stonožce? Proč by mu mělo záležet na tak divném tvoru z jiné planety? Proč by mu mělo vadit, že na kusy krájí dítě, když nemělo lidská ústa, aby mohlo křičet?

„Měl jsem ti o tom říct,“ vyčítal si Ian.

Co by se tím změnilo? Byla by ta bolest menší?

„Prosím tě, jez.“

Ticho se vrátilo. Chvíli jsme seděli mlčky. Možná hodinu.

Pak Ian tiše vstal a odešel.

Tonula jsem ve zmatku. Na okamžik jsem nenáviděla tělo, do kterého mě uvěznili. Dodávalo mi lidské emoce. Náhle mě samota mučila. Náhle jsem toužila po návratu zrůdy, a to nebylo správné.

Dlouho jsem sama nezůstala. Nevím, jestli Ian tak rychle došel až do hlavní síně nebo ho potkal cestou, ale ze tmy se ozvalo Jebovo zamyšlené pohvizdování.

Hlasité cvaknutí a do očí se mi zaryl stravující paprsek světla. Zamžikala jsem.

Jeb baterku položil na zem, světlem namířenou ke stropu. Sám se opřel o stěnu vedle mě.

„Vyhladovíš se k smrti. O to ti jde?“

Civěla jsem do kamenné podlahy.

Kdybych v sobě našla dost síly k upřímnosti, přiznala bych, že moje truchlení skončilo. To zavražděné dítě ani další duše jsem neznala. Nemohla jsem pro ně truchlit donekonečna. Ale teď jsem hlavně zuřila.

„Pokud chceš umřít, jsou snazší a rychlejší způsoby.“

Jako bych to nevěděla.

„Tak mě předhoď Doktorovi!“ zachraptěla jsem.

Jeba moje reakce zřejmě nepřekvapila. Přikývl, jako by nic jiného ani nečekal.

„Čekala jsi, že se vzdáme bez boje, Poutnice?“ Jebův hlas zněl tak přísně a vážně, jak jsem ho dosud neznala. „Na to máme příliš silný pud sebezáchovy. Samozřejmě hledáme způsoby, jak získat svou mysl nazpátek. Ztratili jsme příliš mnoho milovaných blízkých.

Ale snadné to není. Doktora každý neúspěch skoro zabije; to jsi viděla sama. Ale to je realita, Wando. Tenhle svět patří nám a my ho prohráli. Hrozí nám vyhynutí jako druhu. Chceme se zachránit.“

Vůbec poprvé se mnou Jeb mluvil jako s duší, ne jako s člověkem. A tušila jsem, že si ten rozdíl uvědomoval nepřetržitě. Prostě to byla zdvořilá zrůda.

A Ian byl podle všeho stejně zdvořilý jako on.

Odkašlala jsem si, ale stejně jsem mluvila sípavě. „Vražděním dětí nikoho nezachráníte, Jebe. A teď jsou všichni po smrti.“

Váhal s odpovědí. „Nepoznáme nedospělou duši od staré.“

„To vím.“

„Tvůj biologický druh děti taky nešetří.“

„Ale nemučíme je. Nikdy jsme lidem vědomě nezpůsobili bolest.“

„Děláte něco horšího. Vymažete je.“

„Vy děláte obojí.“

„Ano, to vážně děláme, protože se pořád snažíme najít řešení, musíme bojovat. Jinak to neumíme. Jinak bychom si lehli obličejem ke skále a zemřeli.“

Ano, tohle jsem v jejich očích dělala já.

S povzdechem jsem sáhla po lahvi vody, kterou mi tam nechal Ian. Jediným dlouhým douškem jsem ji vyprázdnila a znovu si odkašlala. „Nikdy se vám to nepovede, Jebe. Můžete nás krájet na sebemenší kousky, ale tím pouze vraždíte příslušníky obou druhů. My záměrně nezabíjíme, ale nejsme tělesně slabí. Naše vlákna a chapadla připomínají stříbrné nitě, ale jsou silnější než vaše orgány. A tak to dopadá, nemám pravdu? Doktor vyřízne duši a její údy roztrhají mozek jednoho z vás.“

„Na kaši,“ souhlasil Jeb.

Z té představy mi bylo na zvracení.

„Mně je z toho taky zle,“ přiznal. „A Doktor, ten to snáší úplně nejhůř, protože když si užuž myslí, že problém vyřešil, mozek se zase umixuje. Vaše duše nereagují na injekce sedativa…, dokonce ani na jed.“

Hrůzou se mi lámal hlas. „Ale to dá rozum! Máme přece úplně jiné chemické složení těla!“

„Jednou se stalo, že duše zřejmě uhodla, co se stane, a vyrvala svému hostiteli mozek zevnitř. Ten chlap se zhroutil a my to zjistili, až když ho Doktor otevřel.“

Užasla jsem. Ta duše musela být nesmírně statečná. Já sama bych to asi nedokázala.

„Jebe, jsme relativně malá stvoření, bezvýhradně závislá na svém hostiteli. Jako druh bychom nepřežili dlouho, kdybychom neměli obranné mechanismy.“

„Netvrdím, že na ně nemáte právo. Snažím se ti jen vysvětlit, že se dál budeme bránit za každou cenu. Nechceme někomu naschvál působit bolest, ale ve svém boji budeme pokračovat.“

Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli.

„V tom případě bys měl Doktorovi nařídit, ať rozřeže i mě. K čemu jinému jsem dobrá?“

„Ale, ale. Neplácej hlouposti, Wando. My lidé nejednáme takhle nelogicky. Máme v sobě širší škálu dobra a zla než vy. Vlastně, spíš více toho zla.“

Přikývla jsem, ale on rozvášněně pokračoval.

„Ceníme si jedinců. Možná až příliš. Příklad: Kolik lidí by… řekněme Paige… byla ochotná obětovat, aby Andyho udržela naživu? Odpověď by nedávala smysl nikomu, kdo na lidstvo pohlíží jako na soubor rovnocenných jedinců.

A tebe si ceníme… Uznávám, že když to bereš z lidské perspektivy, taky to nedává smysl, ale řada zdejších obyvatel tě má radši než případného cizího člověka. Já osobně tě považuju za přítele, Wando. Pokud mě ovšem budeš nenávidět, moc dobře to fungovat nebude.“

„Ale já k tobě necítím nenávist, Jebe. Ale…“

„Ano?“

„Prostě nepovažuju za možné tu dál zůstat. Ne, když v sousední jeskyni masakrujete moji rodinu. A odejít taky nemůžu. Chápeš, co tím chci říct? Co mi zbývá jiného než Doktorův skalpel?“ Zamrazilo mě v zádech.

Jeb vážně přikývl. „To je zásadní argument. Nemůžeme tě nutit žít v tomhle dilematu.“

Zaplavilo mě zoufalství. „Kdybych směla mít poslední přání, tak by to byla smrt kulkou,“ šeptla jsem.

Jeb se rozesmál. „Brzdi, holka. Svoje přátele člověk nestřílí ani nekrájí na kusy. Věřím, že nelžeš, Wando. Pokud tvrdíš, že na to jdeme špatně, pak to musíme vzít do úvahy. Nařídím mládencům, aby do jeskyně prozatím nevodili další duše. Doktor má beztak nervy na maděru, další by ani nezvládl.“

„Co když mi lžeš,“ namítla jsem, „a já to nepoznám.“

„V tom případě mi musíš věřit, protože tě nezastřelím a ani nedovolím, aby ses vyhladověla k smrti. Něco sněz, holka! To je rozkaz!“

Zhluboka jsem se nadechla a horečně si rovnala myšlenky. Neuměla jsem rozhodnout, zda jsme uzavřeli příměří nebo ne. V tomhle těle nic nedávalo smysl. Zdejší lidi jsem měla ráda. Byli to přátelé. Zrůdy, ale přátelé, které jsem nemohla hodnotit jen podle jejich zločinů.

Jeb mi podal čtvereček kukuřičného chleba, zalitý uloupeným medem. Strčil mi ho přímo do ruky.

Rázem jsem měla prsty olepené medem a drobečky. S povzdechem jsem je olízla.

„Hodná holka. Nakonec to všechno vyřešíme, uvidíš. Snaž se myslet pozitivně.“

Nedůvěřivě jsem potřásla hlavou a vložila si sousto do úst. To byl celý Jeb…

V tom okamžiku se vrátil Ian. Sotva vstoupil do našeho kruhu světla a všiml si, že držím jídlo, rozzářil se blaženou úlevou. Připadala jsem si provinile.

Ne, fyzickou bolest jsem nikomu záměrně nezpůsobila, ale krutě jsem ubližovala Ianovi už jen tím, že jsem ubližovala sobě. Lidský život byl jeden velký chaos.

„Zdravím, Jebe,“ promluvil tiše, když si k nám přisedl – trochu blíž k Jebovi. „Jared tvrdil, že jinde být nemůžeš.“

Nenápadně jsem si poposedla směrem k němu; paže mě po dlouhé nečinnosti skoro bolely. Přiklopila jsem mu ruku dlaní.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

Stiskl mi prsty. „Neomlouvej se mi.“

„Měla jsem to vědět. Jeb má pravdu. Těžko vám můžu vyčítat, že se bráníte.“

„Ale když jsi tady ty, musí to přestat.“

Právě moje přítomnost v jeskyních ještě umocní nutnost problém vyřešit. Jak mě vyrvat ven, aby Melanie přežila. Jak mě vymazat, aby se mohla vrátit.

„Ve válce se smí všechno,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv.

Mdle se usmál na oplátku. „I v lásce. Na tu jsi zapomněla.“

„Hele, nechte toho,“ zabručel Jeb. „Ještě jsem neskončil.“

Zvědavě jsem se k němu obrátila. Co ještě?

„Tak.“ Zhluboka se nadechl. „Ale snaž se zase nepanikařit, platí?“

Ztuhla jsem a křečovitě sevřela Ianovu ruku.

Ian upřel na Jeba úzkostný pohled.

„Vážně jí to chceš říct?“ zeptal se.

„Co?“ sykla jsem. „Co je to teď?“

Jeb se tvářil neproniknutelně. „Jde o Jamieho.“

Ta krátká odpověď stačila opět postavit svět na hlavu.

Celé dlouhé tři dny jsem byla Poutnice, duše mezi lidmi, ale teď jsem se opět stala Wandou, hluboce zmatenou duší s tak mocnými lidskými emocemi, že prostě nešly ovládnout.

Vyskočila jsem na nohy a přitom prudce vytáhla Iana s sebou. Pak se mě zmocnila závrať a já se zapotácela.

„Klid. Řekl jsem, Wando, abys nepanikařila. Jamie je v pořádku, ale má o tebe velký strach. Doslechl se, co se stalo, a pořád se po tobě ptá. Je kvůli tobě strachy bez sebe a pro chlapce, a navíc zraněného, to namouduši není dobře. Taky proto jsem za tebou přišel, abys ho navštívila. Ale takhle tě vidět nemůže, vypadáš příšerně. Zbytečně bys ho vyděsila ještě víc. Posaď se a trochu se najez!“

„Ta noha?“ naléhala jsem.

„Má menší infekci,“ přiznal neochotně Ian. „Doktor ho drží v posteli, jinak by za tebou přiběhl sám už dávno.“

Jeb přikývl. „Jared vyhrožoval, že pro tebe půjde a odnese tě k Jamiemu násilím, ale já mu vysvětlil, že chlapci by rozhodně neprospělo, kdyby tě viděl coby živou mrtvolu.“

Krev mě studila v žilách jako led. Nebo se mi to zdálo?

„Čím ho léčíte?“

Jeb pokrčil rameny. „Není čím. Kluk je silný, zvládne to.“

„Není čím? Jak to myslíš?“

„Je to bakteriální infekce,“ vysvětlil Ian. „A my už nemáme žádná antibiotika.“

„Ale není důvod k panice,“ ujistil mě Jeb. „U zdravého člověka tělo nakonec infekci přemůže.“

„Sněz něco,“ nutil mě Ian. „Vyděsíš ho, když tě takhle uvidí.“

Promnula jsem si oči a snažila se přemýšlet.

Jamie je nemocný. Nejsou tu pro něho žádné léky. Ale co když jeho tělo nezvládne samo se…

„Ne,“ zasípala jsem.

Ještě jsem nezapomněla, jak jsem stála u okraje Walterova hrobu a poslouchala písek sypající se do tmy.

Mechanicky jsem se obrátila a zamířila ven z jeskyně.

Ian mě dohonil a strčil mi do ruky kus chleba.

„Už kvůli tomu chlapci se najez!“ přikázal přísně.

Žvýkala jsem a polykala, aniž bych cítila chuť soust.

„Věděl jsem, že bude vyvádět,“ brblal Jeb.

„Tak proč jsi jí to říkal?“ utrhl se na něho zoufale Ian.

Jeb mlčel a já dostala strach, že všechno je horší, než naznačil.

„Leží v nemocnici?“ zeptala jsem se.

„Ne, ne,“ ujistil mě Ian chvatně. „Je ve své ložnici.“

Byla jsem příliš ochromená, než abych cítila úlevu. Kvůli Jamiemu bych vstoupila i tam, kde jistě dosud páchla krev.

Cestou jsem skoro nic nevnímala, důvěrně známá zákoutí ani těch pár lidí, které jsme potkali a kteří za mnou zírali.

Před sedmou jeskyní v tunelu stála hrstka lidí. Uvědomila jsem si, že právě tyhle jsem považovala za svoje přátele. I za Jamieho přátele. Co tu pohledávají? Je chlapcův stav kritický?

„Wanda!“ zvolal kdosi. Heidi. „Wanda přišla!“

„Pusťte ji dovnitř!“ dodal Wes a pleskl Jeba do zad. „Dobrá práce.“

Prošla jsem skupinkou, ale na nikoho jsem se nepodívala. Myslela jsem jen na to, co mě čeká.

Jeskyně s vysokým stropem byla zářivě osvětlená slunečními paprsky. Uvnitř byl pouze Jared s Doktorem; Jared stál u protější stěny s rukama za zády, čímž se na něm obvykle poznalo, že má starosti, Doktor klečel vedle Jamieho ležícího na posteli.

Jak jsem ho jenom mohla opustit?

Jamie byl v obličeji zrudlý a zpocený. Pravou nohavici džínsů mu odstřihli a Doktor odloupl obvaz z rány. Nevypadala tak příšerně, jak jsem se obávala, prostě pět centimetrů dlouhý řez s hladkými okraji, ale ty byly děsivě rudé a kůže kolem rány byla lesklá a napuchlá.

„Wando!“ vydechl Jamie. „Jé, ty jsi v pořádku! Hurá!“ Zhluboka se nadechl.

Klopýtla jsem a svezla se k chlapci do kleku; Iana jsem stáhla s sebou. Sáhla jsem Jamiemu na obličej a ucítila, jak hoří. Loktem jsem přitom zavadila o Doktora, ale nevzala jsem to na vědomí. Uhnul a já se ani nepodívala, jestli se tváří nenávistně či provinile.

„Jamie, chlapečku, jak se cítíš?“

„Jako pitomec,“ zazubil se. „Jako normální trouba. No fakt, takovou smůlu můžu mít jen já.“

Vedle polštáře ležela vlhká žínka. Otřela jsem mu s ní obličej.

„Budeš v pořádku,“ slíbila jsem. Zaskočilo mě, jak naléhavě to vyznělo.

„Jasně, je to prkotina. Ale Jared mi nedovolil, abych šel za tebou. Slyšel jsem… víš, Wando, já…“

„Pššššt. Vůbec na to nemysli. Kdybych jen tušila, že jsi nemocný, ukázala bych se dřív.“

„Nejsem nemocný, je to přece hloupá infekce. Ale trápilo mě, že nevím, jak to zvládáš.“

Dojetím jsem nedokázala polknout. Zrůda? Můj Jamie? Nikdy!

„A prý jste ve fotbale porazili Wese,“ vzpomněl si Jamie. „Vsadím se, že Melanie byla nadšená.“

„To si piš.“

„Hele, a nedělá si velký starosti kvůli mně?“

„Samozřejmě dělá,“ broukla jsem a opět mu mechanicky otřela rozpálené čelo.

Melanie.

Kam se poděla?

Zaposlouchala jsem se, zda v hlavě uslyším známý hlas, ale neslyšela jsem nic než ticho. Kde je? Vždyť dotek Jamieho hořící kůže by v ní normálně probudil stejnou paniku jako ve mně.

„Není ti něco?“ všiml si Jamie. „Wando?“

„Ne, jsem jenom… unavená. Promiň. Bylo toho moc.“

Zkoumavě si mě prohlížel. „Vypadáš dost děsně.“

Co jsem to provedla?

„Už dost dlouho jsem se nekoupala.“

„Hele, já jsem fakt v pohodě, ale ty by ses měla najíst, nebo tak. Jsi úplně bílá.“

„Se mnou se netrap.“

„Donesu ti jídlo,“ nabídl se Ian. „Máš taky hlad, chlapče?“

„Echm… ani ne.“

Vylekaně jsem po chlapci koukla. Jamie měl přece vždycky hlad.

„Pošli někoho jiného,“ požádala jsem Iana a zesílila stisk jeho prstů.

„Tak dobře,“ souhlasil Ian, ale vyznělo to překvapeně i ustaraně zároveň. „Wesi, mohl bys donést něco k snědku pro Wandu i chlapce. Než se vrátíš, určitě dostane na něco chuť.“

Zadívala jsem se na Jamieho rudý obličej; oči měl rozumné. Pár minut beze mě to vydrží.

„Jamie, mohla bych si zajít opláchnout obličej? Připadám si dost… špinavá.“

Zamračil se, vycítil lež. „Jo, mohla.“

Zvedla jsem se a opět s sebou vytáhla i Iana. „Za moment jsem zpátky. Tentokrát to myslím vážně.“

Pousmál se mému chabému pokusu o vtípek.

Jared i Doktor mlčky sledovali, jak s Ianem odcházíme. Bylo mi to jedno.

Na chodbě zůstal už pouze Jeb, ostatní odešli; zřejmě usoudili, že Jamie se drží dobře. Jeb zvědavě naklonil hlavu k rameni. Udivilo ho, že odcházím od Jamieho tak brzy. I on poznal v mojí chabé výmluvě neupřímnost.

Proběhla jsem kolem jeho rentgenového pohledu a Iana táhla za sebou.

Zamířila jsem na rozcestí, kde se tunely před vchodem do hlavního sálu se zahradou rozbíhaly do různých stran. Zatáhla jsem Iana dojedná boční temné chodby. Byla prázdná.

„Wando, co…“

„Potřebuju pomoc, Iane,“ vyhrkla jsem zběsile, nervózně.

„Rád udělám cokoliv. To přece víš.“

Uchopila jsem ho za spánky a pohlédla mu zpříma do očí. V tom hustém šeru se nedalo skoro poznat, že jsou modré.

„Potřebuju, abys mě políbil, Iane. Teď hned. Prosím.“