Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII
Vítám tě, květne!

Vítám tě, květne, zde, kde jsi nejkrásnější! Aspoň pro mne, usedlého na domácí hroudě a nevalně toužícího po cizích rájích. Vítám tě v adamovských lesích. Budeš se toulati zvolna a zamyšleně žlutozeleným habřím a temným smrčím, mezi nímž svítí smaragdové kužele modřínů a nad nímž plápolají žlutavé chocholy břízek, budeš naslouchati chorálu pěnic, pěnkav, zvonků, drozdů a kosů, dříve než utichnou v hnízdech, budeš počítati volání kukaččina, budeš líhati ještě několik dní v bílých sasankách a potom v konvalinkách, ze spánku budou tě probouzeti křiky sojek a bažantů, ržání srnců a jelenů, štěkot lišek, budeš blouzniti o útlých dryádách, jež právě vyšly z omlazených pňů – toliko vrásčité duby činí dosud marnou drahotu –, a nakonec budeš starostlivě nahlížeti do plných, plničkých hnízd, budeš, budeš… a já s tebou. Vítám tě, květne, zde, kde jsi nejkrásnější.

Jdu k tobě, na místa, která jsou ti nejmilejší, z dědiny, kde také již vykonal jsi svůj milosrdný div a posypal všecky zahrady vonným sněhem. Jen trochu deštíků teď ještě, čerstvých, vonných, opravdových, aby poslední rozespalost byla smyta z tváří naší matičky, – hoj, ty květne rozmilý, ty svátku našich duší, bude to radost. Metám klobouček do výše, v trávě se válím a volám: Drahý! Drahý! Drahý!

Tady v tom tichu a v té vůni, tady s ptačími zpěvy a ševelícími ratolestmi, jaká to náhrada za naše bouřlivé máje! A sobecky šťasten nemohu ničeho litovati z toho, co bylo tak krásné a zevšednělo, zmalátnělo, zesprosťačelo. Jen otvírám smysly lačně a dokořán, dávám se prostoupiti božím hodem přírody a cítím: vždyť se nic nezměnilo, zůstaly naše zákony, veliké přílivy nemohou býti bez odlivů a nemožno nevěřiti.

Ovšem nechodíme již na Prvního máje do ulic. Neskáčeme časně rovnýma nohama z postele, abychom si co nejdříve zatkli červený karafiát do knoflíkové dírky. Není toho již třeba a nemáme co hledati v ulicích,

kde jako paskvil zašlých dní
mdle Rudý prapor zní

anebo snad nezní již vůbec. Příliv rozběhl se v písčinách a nastal odliv. Voda na píscích je vlažná a špinavá od těch, kteří ji kalí. Ale oceán, dovolte, kvůli tomu nezmizel ze světa. A my víme, že má kdesi horoucí srdce, v němž to kypí a bouří…

Lidská myšlenka a lidská touha letí prostě příliš rychle vpřed a smetly by nejraději s jediným přílivem staleté budovy a změnily tvářnost světa v noci z onoho na tento den historický. Třeba však tlouci, aby bylo otevřeno, poněvadž všecky dvéře nemožno vyraziti dobrými kopanci. A dlouho třeba tlouci. Co to jen dá často těžké práce, nežli se dotlučeme, stojíce s kusem papíru před úředním okénkem. A za tímto okénkem toliko pouhý byrokrat podřimuje po tučném posnídání. Ale za okénkem, och nikoli, za branou hrůzné pevnosti, před níž stojí dnešní davy tlučením unavené a špatnými pastýři obluzené, hoví si pán dnešního světa, nikoli takový nebo onaký úředníček, a to, oč běží, jest jeho dílo stejně strašlivé jako obdivuhodné, a jest jeho život stejně hanebný (...)

(......)