Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV
Červený kohoutek zazpíval

Máj usmívá se jako Adónis a člověk protahuje se na slunci jako nevinná kočka. Nebe je modré a milostné, po malých nočních mrazících klene se vesele nad lahodnou pohodou.

Ale my, lidé venkovští, rozhlížíme se po svém nebeském stropě trochu znepokojeně již a častěji, než máme ve zvyku. Potřebujeme jižního větru, mračen, vody. Potřebujeme deště, i když na naši úrodu nečekají stodoly, neboť nemilujeme prachu a cítíme úzkost bylin, které se pod ním dusí a umírají žízní. A proto se rozhlížíme po nebesích a myslíme si: nebe je zatraceně modré, a květen chce býti zlý na nás.

Nicméně pohoda je tak roztomilá, že mezi závoji strojících se lesů, zeleně plápolajícími, není odvahy hněvati se na tento květen. Všecko má svůj rub, říkám si s filozofickou vážností, a s tím nutno se smířiti; což není ani tak nesnadné pro optimistu, zvláště když líc jmenuje se květen a usmívá se jako Adónis. Ostatně máj koná toliko svou povinnost, jak nejlépe dovede; dubnu patřilo přijíti s dešti místo toho zběsilého prohánění mračen větrem severozápadním. Duben je vším vinen; proč nezůstal při svém tichém bláznovství, jež má všecko v jednom pytlíčku, smích i slzy, a proč, holomek rozmarný, pustil se do takového šíleného rejdění, že nám až v hrdle vysýchalo! –

Vleču se Myší dírou vzhůru, malátný, ospalý, s údečky jako polámanými. Usedám tu na balvan, tu na pařez, odpočívám co chvíli a léčím sluneční lázní svůj optimismus, který v malé srážce se živly a křesťany utrpěl několik odřeninek. Upřímně řečeno, jsou zcela nepatrné a bylo by mi docela dobře, kdybych měl tělo tak čilé, jako je má důvěra v život…

V noci na sobotu nemohl jsem spáti, přinesl jsem si z města nervy v nepořádku. Snad jsem nemírně kouřil. Zato slyšel jsem ranní zpěv kohoutí. V temnu a tichu dědiny ještě neprobuzené má to zvláštní půvab tajemného významu a drsné krásy. Je v tom něco silného, statečného, povzbuzujícího. Řekl jsem si: tahle ranní píseň zaslouží si malého vyznání lásky. Ale pak, při prvních verších, jsem usnul.

V noci na neděli mohl jsem ji opět slyšeti. Ale to jsem měl již plné uši jiného zpěvu kohoutího, to mi již zazpíval červený kohout do mých pokojných snů pod smaragdovým praporem.

V sobotu ráno šli jsme se rozloučit s kvetoucími třešněmi na líšeňském Kostelíčku. Zlíbal jsem je japonskýma očima; nebyly již docela bílé, ale voněly. Pak jsme se vraceli přes město. Toho dne napsal jsem toliko dopisy nějaké na svém hradě; večer, unaven, nešel jsem již nahoru. I to snad bylo dobré.

A tu přibíhá posel, jako ten antický se vší prudkostí mladého ohně, také padá k zemi, ale nikoliv mrtev, a nenese vítězství, nýbrž pohromu. „Knihovna vám hoří!“ Mohl vykřiknouti také něco jiného, ale to bylo pravé slovo a vhodnějšího byl by nenašel, i kdyby byl býval schopen uvažování. Neboť o nic jiného věru neběželo v tu noc.

Hrklo to pořádně v lidských hodinách. Vyběhl jsem v trepkách, které jsem ztrácel, a před kopcem, na němž po celý měsíc hradní pán (...)

(......)