Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX
Píseň ke chvále vody

Od louže zelených skokanů, která byla nedaleko našeho rodinného dvorce, až po sen o moři, které bylo vždy příliš daleko od mého doupěte, miluji tajemný živel, jeho obyvatele a jeho duchy. Tichý živel miluji tichou láskou. Kdybych byl synem národa, který má moře, miloval bych snad živel rozbouřený a hádanku jeho nejhroznějších hlubin. Ale jako Čech miluji nejvíce průzračnou tůň, lahodný život její, v němž i dravost každá vyhlíží tak nevinně, samozřejmě a krásně.

Od první chvíle, kdy jsem počal po lidsku vnímati, miloval jsem vodu. Má první láska byla ta louže za naším dvorcem, louže zelených skokanů, svěže obrostlá travou a pokrytá smaragdovými penízky okřehku. Dvorec, kde vládly dvě staromódní mé tety, voněl dole kravským chlévem a ovčincem, nahoře suchou levandulí a šalvějí; jeho vadnoucí poezie byla pro mě příliš přísná. Prodán, zmizel brzo z mého intimního života, jen zahrada jeho mi zůstala a nedaleko ní rybník a za ním má louže. V rybníku byli velcí zlatí karasi, ale louže, oživenější, tajemnější, lákala mne více. Pak viděl jsem, běda, pomalé její chátrání, když špinavé předměstí posunulo lačná chapadla svá hluboko do zlatých kdysi polí a tučných luk. Ošklivé věci stále častěji hnily v jejím klínu, divošské ruce znásilňovaly její svěžest a oloupily ji nakonec o všechen půvab.

Pak píseň života méně idylického dala mi načas zapomenouti na píseň vody. Jakmile však vybouřily se první revolty mládí, vrátil jsem se k vodě. Zajatec města, zamiloval jsem si akvária a ta honila mne ke všem vodám okolí. Neupravené vltavské břehy, všechny strouhy, potoky, tůně a rybníky v pražském okolí znaly nás. Chodili jsme promočeni domů pozdě večer s rukama scvrklýma od vody. Rozkoš nás jímala, když jsme ve tmě nořili ruce hluboko pod kameny, hledajíce ryby. Potoky zurčely a jezy hučely do našich dnů…

Náš nejkrásnější výlet za vodou byl k labským tůním u Brandýsa. Řekl bych, v našem Polabí je nejčeštější voda. Ty křišťálové tůně, jimiž viděti až ke dnu, kde loví stáda okounů, a jiné na povrchu zcela zarostlé lekníny a stulíky, ty strouhy a potoky plné slunících se štik, ty písčiny v Labi mezi bujně zarostlými břehy, Čech nemá lepší vody, a všecky hráze a přístavy, zdamadla, parníky, vlečné lodě, všechna ta voda zotročená, zohyzděná a zkrocená nepřesvědčí mne o opaku.

Budu do smrti milovati malé tiché vody, a prchnu-li někdy z adamovských lesů, zastavím se až někde mezi rybníky a tůněmi. Chápu velmi jasně, že Beneš Knüpfer, který miloval moře, nemohl býti českým malířem, a chápu docela, že český člověk může viděti moře jako lán zelných hlávek. Svůj poměr k moři dovedu si představiti jen tak, že bych si vyjel někam do jeho zcela neviňoučkých vln hrát si v písku s lasturami a sasankami jako dítě. A kdybych byl bohatý a kdybych měl hospodářský talent, chtěl bych se státi apoštolem českého rybníkářství. A kdyby osud prohnal mne po světech a mořích, jako Rimbaud zaplakal bych brzo touhou po té naší české vodě…

Po (...)

(......)