Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII
Píseň ke chvále rybářů

Moral insanity^[15] – nazval prý jakýsi filozof – anglický ovšem – naši letní vášeň. Nemám nic proti tomu a pranic bych se dokonce nedivil, kdyby některý úctyhodný zákonodárný sbor přijal zákon: Rybaření, které se nevyplácí, je zločin a tresce se žalářem od jednoho do šesti měsíců. Neboť moralín destilují a po kapičkách do světa pouštějí a zákony preparují a jako vycpané živočichy na odiv vystavují toliko představitelé oficiálního světa zaměstnaných. Ale rybaření ze záliby není žádné zaměstnání.

Bylo by docela zbytečno zapírati si to: Dav, tento pestrý slepenec chudých a bohatých, hloupých a chytrých, sluhů a pánů, ovcí a beranů, nenávidí nás. Grázli a celé famílie ze spodiny městské a předměstské, vracející se v neděli k večeru z drancování lesů, házejí po nás kamením. Tlusté židovky ironicky obdivují naši domnělou trpělivost. Dělníci, když jdou z práce, hloupě vtipkují na náš účet. A hlásné trouby davu, jež se vlichocují do jeho přízně na kvadrát duchaplným zesměšňováním všeho pod sluncem, vyřkly nad námi podobný ortel jako onen – anglický ovšem – filozof: Tiší blázni!

Kvitujeme klidně tuto přízeň světa na oné straně. O samozřejmém se nediskutuje. A bylo by hůře, kdyby dav ze samé lásky k nám nastavěl se za našimi zády a všichni ti moudří a zaměstnaní uplatňovali hlasitě svou moudrost a zkušenost.

Svět na oné straně, lidstvo zaměstnaných a vydělávajících, nenávidí zahálku a negaci. Aby se všude vyrábělo, aby se všecko vynášející uznávalo, toť hlavní podmínka jeho existence. Proto soumar jest jeho ideál a všeobecná stávka jediné strašidlo, které ho někdy znepokojuje…

Rybář od naší Svitavy je zpravidla zcela nevinný tvor. Přijede ráno z města s pouzdrem na prut a s kabelkou a do večera vystřídá pomalu všecky zátočiny našeho revíru. Ale člověk mimojdoucí, který pospíchá za svým všedním zaměstnáním nebo za hlučným nedělním plezírem, vidí jej ve zvláštním světle. Jak tak sedí u vody, tiše a nehybně, jako by vodu hypnotizoval, beze smyslu pro širší svět, lhostejný ke zvukům blízkým i vzdáleným, podobá se nebezpečnému filozofu a ve shonu sociálního dne připomíná dělníka, který náhle odložil hoblík nebo kladivo a zastrčil ruce do kapsy. Zdává se mi, že to kamení, ty sprostoty a vtipy, jež nás stíhají, vydáme-li se náhodou napospas mnoha pohledům, nepatří ani tak vlastní zálibě naší jako spíše nějakému revolučnímu vzezření, jehož postihují toliko ti moudří a zaměstnaní, kteří spěchají mimo nás. Uprostřed denního shonu my, připoutaní cele k činnosti, z které „nic nemáme“ nebo která aspoň „nic nevynáší“, podobáme se nebezpečným stávkařům, kteří ohrožují pořádek, klid a dobrý chod obchodů. Mimojdoucím se zdá, že se vysmíváme jejich upachtěnému světu.

Pochybuji velice, že by se něco podobného i jen zazdálo mým sousedům u vody. Jsou to dobří lidé s kabelkou a prutem, nic více. Toliko jejich záliba zdá se mi úctyhodnější než steré jiné záliby těch, kdož se jim posmívají. Sám ovšem, sám já, jehož (...)

(......)