Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV
Meditace^[16]

Těch pošmůrných dnů! Té zlé, nevraživé oblohy! Sotva půl hodiny, hodinu denně těšíš se sladkému zářijovému slunci, milostností podobajícímu se ženě, která je stejně zralá a zkušená jako lahodná. Hned opět prší nebo aspoň mrholí se z těch studených šedých plachet tam nahoře. Zdá se, že máme býti okradeni o jeden z nejkrásnějších měsíců. A já si od něho sliboval novou úrodu zlatých písní! A já si myslil, že mne vrátí lesům, které jsem tak dlouho zrazoval oblouzen písní vody! K těm sehnutým větvím plným zardělých jablek, k těm všem slívám schylujícím se k zemi pod tíhou modrého ovoce, k té úrodě patří rozhodně jiná, zářivější nebesa a jiný, čistší vzduch. Ale ještě doufám. Snad se nám ten letošní podzim přece rozjasní! Ještě je kdy: na stráních žloutnou teprve první vrcholky stromů.

Již v úterý domníval jsem se, že nastane obrat. Předně, poněvadž ráno, když jsem vykročil do údolí k Adamovu, svítilo slunce tak upřímně a větřík poháněl oblaka zdánlivě poslední; podruhé, poněvadž jsem byl přesvědčen, že na úmrtní lože básníka velikého a pohanského, na jeho slavnou panychidu a do našich myšlenek o něm musí dopadati sluneční paprsky nejzlatější a zářivé. Ale vzduch přece pohasl a obloha se opět zatáhla…

Byl jsem rozhodnut jíti až do Blanska, ztichlým teď již, krásným údolím střídajících se zelení po vysokých stráních, mezi nimiž zpívá Svitava hned broukavě, hned divoce, tu hluboká a černá, tu mělká a plná tmavozelených řas a trav splývajících po kamenech. Chtělo se mi jíti hodně daleko, býti sám uprostřed rozmáchlé, vlhké vegetace a tak zasvětiti den mrtvému básníku, rytmům, které v mysli vyvolá, touhám, které v srdci se ozvou.

A zase jsem byl jednou vědomě a tolik rád, že stačí, abych učinil pouze několik kroků z domova, a již mohu ocitnouti se sám s přírodou, tváří v tvář zemi, obloze a svatému duchu bez jakéhokoliv prostřednictví spolubližních. Myslil jsem si: Jak by to bylo hloupé, kdyby teď město vtáhlo tě do pozlátkové kavárny a kdybys tu s lidmi, jichž přelidské zájmy přetékají při každé příležitosti, debatoval o úrodě Stromu, který včera padl! A Svitava zpívala, země voněla a potkával jsem jen lidi, kteří pracují u země a se zemí a jimž básníci jsou bohudík lhostejní, jako básníkům lhostejno bývá devětadevadesát procent oné skutečnosti, na níž dnešní většina buduje své truchlivé životy. A šel jsem, dlouho jsem šel…

Lidé mění se časem ve všelicos. Musí se proměniti v něco jiného, než jest pouhý člověk, mají-li dosáhnouti nějaké velikosti, požehnané nebo proklaté.

Jdeš dědinou a potkáš dvacet lidí. Jsi pozdraven nebo nejsi pozdraven. Odpovíš nebo neodpovíš na pozdrav. Něco příjemného nebo – což je častější – něco více nebo méně nepříjemného mihne se mimo tebe. Snad volíš někdy i okliku, abys vyhnul se tomu nepříjemnému, co dráždí nemile tou nebo onou svou vlastností tvůj estetický nebo etický smysl. Ale vyhýbáš se tomu jako protivné ulici, protivnému domu nebo stromu. Jinak všech těch dvacet lidí, (...)

(......)