Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV
Kdo to chodí po hřbitově…

Naše roztomilá doba zná, jak se zdá, toliko dvé druhů umění: jedno, které se rentuje, druhé, které se nerentuje. To, které se rentuje, má čestnou úlohu v podnikání obchodním a průmyslovém, okrašluje oltáře zlatého telete, pán Bařtipán má pro ně místo v režijní položce. To, které se nerentuje, zajímá toliko blázny a bezpochyby zločince. Hledí se na ně s despektem, se soucitem, posměšně, zuřivě někde. Dobrý obchodník dá si před ním rychle na kapsu ruku, obrněnou zlatými prsteny. Malou, ale typickou ukázkou umění, které se rentuje, jsou například plakáty Luciana Bernharda. Slouží výhradně obchodnímu a průmyslovému světu a z Berlína rozletují se po celé snad zeměkouli. Jejich styl je obdivuhodně obchodní, drzý, stručný, bez příkras. Malou i velikou ještě někdy ukázkou umění, které se nerentuje, jest například kterákoliv kniha básní…

Umění básnické je na tom nejhůře. A básníci – živí i mrtví – ovšem s ním. Ale člověk by řekl, že tito nešťastní lidé jsou za svou nečasovost, za svou zbytečnost, za svůj perverzní idealismus, za svou zločinnou bezohlednost k potřebám lidstva dosti potrestáni tím, že jich nikdo nečte, že jim nikdo nerozumí, že se o ně nikdo nestará. Nikdo – kromě několika starých nepolepšitelných bláznů a kromě několika bláznů mladých, kteří se bezpochyby ještě polepší, jakmile na ně dolehnou starosti o rodinný krb a o obchodní knihy. Doba však a její synové jsou ještě horší. Jejich odpor k sladkému šílenství básníků mění se v nenávist. V nenávist, která sahá až za hrob. I za hrob velmi starý. A tato nenávist má povahu hodnou publika, které čte detektivky a hrne se do kinematografů…

Jako neštěstí nechodí ani jiné trýzně samy. Jsi-li znechucen, napolo otráven, připrav se, že osud pošle někoho nebo něco, aby tě dootrávil. A tak dostalo se mi tuhle do rukou číslo jistého pražského deníku asi týden staré. Ten žurnál nepatří k těm, které béřu do ruky jen s odporem. V jeho redakci sedí básník mně milý. Ale osud je osud. V tom čísle byl fejeton Básník vyděrač. Až z Paříže přišel do Čech. Autor podepsal se písmenou, které neznám. Dávno nečetl jsem však takovou – řekněme to mírně – nehoráznost.

Oč tu běží? Byly prý objeveny jakési dopisy Heinovy a Meyerbeerovy, z nichž jde najevo, že Heinrich Heine skladatele Meyerbeera vydíral, hezky cynicky vydíral.

Och, té pochoutky pro literární historiky, och, toho nádherného sousta pro kinematografické publikum!

Nečetl jsem o věci nic než onen fejeton. Pravost dopisů nezdá se dle něho dosud zaručena. Jsou tedy lidé, kteří mají naspěch s popravou. Pro dnešní lačnost senzací je tak málo poprav skutečných. Rozhojňujeme si je tedy popravami literárními.

Autor fejetonu – k jeho charakteristice budiž podotčeno, že teprve od přítele dověděl se o Nerudově pobytu u Heinova hrobu – je příznačně jízlivý a plýtvá velikými slovy moralisty. Moralisty onoho druhu, který mluví o „nečistotě kuběn“. Ve světle zmíněných dopisů je mu Heine „zaprodanec, který nevěří v (...)

(......)