Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV
Blahodárný odstup

Je překrásný velikonoční den a já se snažím nemysliti na všecka ta příkoří, která sobě i jiným činí lidská bláhovost. Řítil jsem se v minulých právě dnech tolikrát po našich stráních dolů i nahoru, viděl jsem legiony čekajících poupat podléškových, petrklíčových, sasankových, viděl jsem kvésti lýkovec a vzduch hořeti sladkým jarním plápolem, stalo se mi dokonce několik radostných věcí – a přece nějaká bolest zbývá mi v nitru jako tu a tam v zemi ještě zamrzlá hrouda. Chci býti silen, ale nemohu býti nesmuten. A po marném úsilí myslím přece jen na to, nač nechci mysliti: jak nesnadno lidé mohou se navzájem pochopiti, jak nesnadno si porozuměti.

Zdá se mi to takhle: Čím bližší jsou si dva lidé, čím lépe se domněle znají, čím širší a jasnější cesty vedou od jednoho ke druhému, tím nesnadněji se ti dva chápou, tím obtížněji mohou se shodnouti. Ať muž a muž, nebo muž a žena, nebo žena a žena, to jest jedno. Když se k sobě nejvíce přiblíží, tu nejsnáze spatří a pohlédnou v propast, která zeje mezi člověkem a člověkem. Ti, kteří se nejlépe znají, pocítí někdy náhle strach jeden z druhého a od jejich lásky k nenávisti jest jen zcela nepatrný krůček. Je to bolestná tragikomedie.

Lidé nemohou se navzájem vůbec snad poznati. A znají se navzájem nejméně, když se domnívají, že se znají. Vidíme si navzájem snad až do žaludku dle obecného rčení, ale nevidíme si do duše. A čím lépe vidíme si navzájem do žaludku, tím vyšší a neproniknutelnější zeď nebo tím hlubší a nepřeklenutelnější propast roste mezi námi a brání vzájemnému pochopení. Zdá se, že každý náš vlastní a přímý poznatek o intimní osobnosti našeho bližního stává se základem předsudku, s nímž budeme na něho jednou hleděti, a čím četnější jsou tyto poznatky, čím blíže pouští nás bližní k tělu, jak se říká, s tím větším množstvím předsudků bezděky jej pozorujeme. Snad je to proto, že jsme nakloněni stále a příliš generalizovati, i když víme, jak nesmírně komplikovanou, běda, bytostí jest člověk.

Snadno se o tom přesvědčíme na sobě. Neboť přece stále znovu vidíme, kterak naše skutky ze života veřejného i soukromého, ty nejprostší a nejjasnější stejně jako ty složité a méně na první pohled srozumitelné, a nejen skutky, i slova naše a gesta, jsou příliš často mylně chápány a vykládány právě těmi, kteří by nás mohli znáti a s nimiž jsme nejdůvěrnější. Tak děje se nám tisíc drobných příkoří, které jsou však bolestnější než všecky útoky a rány ze životního boje a nejvíce zachmuřují mysl.

A přece většina lidí chce poznávati své bližní a dávati se jimi poznat, chce nahlédnouti nám do duše a dáti si do své námi nahlédnout, netušíc, že se tu může jednati toliko o žaludky, ale nikoli o skrytý život mozků a srdcí. A většina lidí také, snadno a rychle hotových s úsudkem, velmi a ráda si zakládá na domýšlivé myšlence, že toho neb onoho bližního dobře zná, a slepě řídí dle toho své jednání. Tak vznikají tisíce bludů, pramenů bolestí, a šíří se propasti mezi lidmi.

Je to, (...)

(......)