Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V
Sentimentální oblázek

Jako přezrálé slupky z plodu opadaly z mé mysli pomalu všecky náboženské a filozofické představy, bránící bezprostřednímu chápání života. Nic mi nevysvětlily, s ničím mne nesmířily, klamaly mne jen trochu a sváděly. Chtěly, co chtějí všecky slupky, aby se člověk zdál jiným, než jest. Chtěly, abych dělal, co nechci dělati, a nedělal, co chci dělati. Ale jsem jich prost již. Proud života prohnal mne pořádně svým řečištěm, zůstal jsem čistý, nahý, tvrdý jako oblázek. Když svítí slunce, zářím; jsem jako zadechlý v dni deštivé. Toť vše. A je to dobré. A není-li to ještě dnes docela pravda, bude to jistě pravda již zítra.

Myslím si, že lidé vymyslili si útěchu náboženskou a filozofickou, aby byli zproštěni povinnosti sami utěšovat. Slibují skvělou odplatu na nebesích, aby mohli špatně platiti na zemi. Učí hrdosti, aby mohli snáze ponižovat. Ale svedení musí býti z tvarohu, neprohlédnou-li brzy falešné hry. Když tak posté jsi se svým hořem sám a sám, když musíš píti až na dno hořkost z poháru a píti ji, jako dobří pijáci pijí dobré víno, pomalu a „pokousati“ ji, tu všecka náboženská a filozofická útěcha je dávno pryč, vidíš, žes byl vždy sám a sám a své rány musel jsi si sám zaceliti, jako to činí zdravý strom v lese, který nepotřebuje obvazů. Jen svému organismu budeš vděčen. A pak také jen svého organismu poslušen.

Jsou takové zákeřné sny, po nichž probouzíme se uděšeni nebo smutní až k smrti. Mívám je zřídka. Ale tuhle mě takový nějaký probudil pozdě v noci. Nevím ani, co se mi zdálo. Ale škrtil mne po probuzení příšerný smutek. Stará nemoc srdce propukla. Oplakával jsem vidinu, která se rozprchla. Ale nikoli proto, že se rozprchla, nýbrž že nezůstala čista. Že kdykoli na ni pomyslím, musím mysliti na lidi, kterých nenávidím. A tak intenzivně toužil jsem po útěše, docela prosté lidské útěše, až jsem si myslil, že musí přijíti, že ji mocí touhy přivolám. Čekal jsem, že někdo přijde, zaklepe mi na okno a řekne: Dobrou noc. Ale nikdo nepřišel. V temnu a tichu bylo mi rváti se s tím smutkem, a rval jsem se s ním, až jsem usnul. Ráno probudily mne rázné kroky dělníků pospíchajících na vlak. Svítilo slunce, cvrlikali ptáci a já vstal zase zdráv. Zase o něco statečnější. Neboť každá taková zlá noc a každý zlý den vlastní silou, bez cizí útěchy a pomoci překonaný, utvrzuje důvěru člověka v sebe. A člověk je teprve tehdy silný a svobodný, nečeká-li za žádných okolností útěchy zvenčí. Přijde-li, dobrá, jest jako ranní rosa na květu; nepřijde-li, květ se přece rozvije.

Nevěřím v boha, ani v monismus, ani ve vitalismus. Věřím toliko v sebe. Naslouchám pozorně již jen svému srdci a svému mozku. To je svoboda. Svoboda bílého a tvrdého oblázku, jemuž řečiště pomalu vzalo již všecko drolitelné a překážející. Valí se po dně se zelenavým světlem nad sebou nebo leží na písčitém břehu a hledí na nebesa nebo usmívá se v dětských rukou. Ví, jak nesnadno lze rozbíti jej.

Ale oblázek dovede býti i sentimentální. Proč by (...)

(......)