Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI
Boháči a chudí

Jako příliš ohnivý milenec zlíbal březen několikráte prudce zemi a s ní i nás, až se nám hlava zatočila jarní slastí a tváře i šíje jižjiž nám hnědly, ale bylo to jen jako sen, a dubnová skutečnost jest plna hloupě marnivého a marného snížku, jenž mermomocí chce se podobati sněhu, plna mrzutostí a chladů. Není to hezké ani venku, ani doma. I chudý básník aby znova topil.

Pokusil jsem se dopoledne zajíti do lesů a přinésti zlatou petrklíčovou korunu své černobílé váze. Ale již u řeky ztratil jsem odvahu, zůstal jsem v údolí, prostydl jsem a pohněval se na směšné sněhové skvrny na mladičké zeleni. A honem do tepla.

V teple a tichu světnice dobře se sedí a leží, dobře se hledí do prázdna nebo na hřbety knih a květy šátků, ale myslí se, aspoň mně se myslí doma hůře než venku, kde ptáci, slunce, zeleň mi pomáhají. Napovídají mi, zpěvem plaší chmury, teplem rozpouštějí ledy, které se utvořily pod lidským dechem, barvami maří šeď únavy a melancholie.

V těchto mých kapitolách skoro deníkových rozeznáte snad dobře ty, které vznikly venku, vždy tak nebo onak radostné a spontánní, od těch, které jsem vyseděl nebo vychodil doma, často více z povinnosti než z vnitřní potřeby a radosti ze slova. To je přirozené. Komentujeme-li samovolně, bezděky skoro život kolem sebe, je výsledek vždy svěžejší, radostnější i nabádavější, než mudrujeme-li o sobě a o světě doma za pecí a mudrujeme-li někdy dokonce proto, že to přijde pod čáru a bude to zaplaceno.

Přijdou lidé a řeknou „dnes to bylo dobré“ nebo „dnes nepsal jsi s chutí“. Mají pravdu skoro vždycky. Ale vím to i bez nich. Mnozí z nás píšících věděli to a vědí to bez nich. A smíme to bez uzardění a nahlas přiznati: je to nutnost, poněvadž jsme chudí. Nemůžeme psáti jen v šťastných chvílích sestupu svatého ducha, nýbrž i ve dnech, kdy naše pero nemá ani pro nás, ani pro svět vyšší hodnoty než lopata nádeníkova.

Nazvu jednou tyto kapitoly Komentář života. Snad je budu po čase milovati, jako matka miluje často dítě choré více než dítě zdravé a silné. Dnes však cítím příliš jasně, že jejich genesis není bezúhonná. Jsou mezi nimi ovšem výkřiky, jakých jsem si od svých literárních počátků nikdy neodpustil. Z těch většina byla by napsána za všech okolností. Ale všecky ostatní, i ty básníkovy, které máte rády, i ty řemeslníkovy, které mi snad odpouštíte, nebyly by bývaly napsány, kdybych byl člověk hospodářsky neodvislý.

Pamatujete se ještě na předloňskou předvánoční kapitolu, která se jmenovala Jmelí? Byla z těch, které jsou mi milé. A řekl mi člověk, s kterým jsem onehda mluvil o těchto věcech a který nemůže na ni zapomenout: „Hleďte, proč takové věci neměly by býti napsány. To by bylo škoda.“ Mluvil trochu naivně. Usmál jsem se. Ale ihned bylo mi zase nějak smutno. Vidíte, povídám, právě zase toto Jmelí, jaká to mohla být báseň! A zapomněl jsem na okamžik, že ten člověk ještě přede mnou sedí. Viděl jsem se opět v té prosincové seči zahrnutý kyticemi zlatých křidélek a (...)

(......)