Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII
Dva světy

Stojím na nejvyšším místě Banďouchovy zahrady, která leží teď napolo ladem, poněvadž mistr Banďouch je v cizích službách, a pro kterou hlava divže mi docela nezešediví, a křičím velmi neslušné vyzvání nazdařbůh kamsi dolů, jako by právě teď kráčel tudy důstojně – třeba někdo z těch, jejichž jména se skvěla, opravdu nejčistším leskem se skvěla v jedné lokálce nedělního čísla tohoto listu o tom, jaké starosti mají v dnešní významné době jistí „čeští“ lidé…

Božíčku, tak z celého srdce a ze vší mysli své toužím po tom, abych byl již tak moudrý a jen se usmíval mírně a soucitně, děj se co děj – a zatím co chvíli řičím jako poraněné zvíře bolestí, vztekem, úzkostí a jsem stále ten starý zúčastněný člověk, kterého každá blbost a mizernost lidská raní jako otrávený šíp.

Je těžko býti v českých zemích básníkem a stero je toho důvodů. Ale nejtěžší to jest, když si člověk přinese ze šťastnějších oblastí ducha krásnou představu o básníku, který hledí v budoucnost a tuší ji, ale zároveň a snad právě proto miluje i přítomnost, oslavuje to, co jest jako základ toho, co bude, a nedávaje se mýliti malichernostmi, kráčí vpřed pevným krokem ve svých rytmech i ve svých epištolách. Neboť dáme-li si u nás takové poslání, opovrhujíce blahoslavenou konzervativností a snadným veršováním, můžeme býti předem jisti, že zastavíme se na polovině cesty, ubodáni jako podrážděnými vosami sterem příkoří, rodících se ze zatraceně požehnané malosti našeho národa, a nejen to: v sobě ani nenajdeme dostatečné síly, my, tradiční maloměšťáci, abychom nedali se odvrátiti od vytčené cesty malichernostmi, které nakonec tak milujeme a za veliké považujeme, že nadobro nebo aspoň příliš často odhazujeme lýru a meč, abychom zdvihli obyčejný karabáč.

Jsou celé týdny, kdy dostávám ránu za ránou jako neviditelným obuškem a pokaždé klesám k zemi a teprve země dodá mi zase odvahy vstát. Nejsou to však rány přímo na mne mířené. Mám hroší kůži, jde-li o mou osobu, jedním uchem tam a druhým ven jdou poklony nějakého toho mého přítelíčka, dosáhnou-li vůbec až k mému sluchu; jsem si příliš jist svou věcí, než abych jako rány mohl cítit marnivá lechtání. Ty moje rány jsou zcela jiného druhu a ty jako rány měl by cítiti každý hrdý český člověk a každý kulturní český člověk. A nejhorší z nich jsou ty, které zasazují lidé domněle také naši. Tu jsem ubohá mimóza, vydaná napospas každému mimojdoucímu. To je moje slabost, to je naše slabost.

Je to slabost, máme-li na mysli krásné poslání básníků; neměli bychom bezpochyby klesati, aniž povstávajíce bráti karabáč, nýbrž měli bychom nezmýlené a s úsměvem na rtech jíti za svým ideálem, připravovati půdu budoucím, zakládati dobrou tradici pro nového českého básníka, spisovatele, umělce, člověka. Jsme slabí, poněvadž klesáme, poněvadž cítíme lépe bolesti národa než krásu svého poslání, a tu, jak jsme tak zraňováni a pokořeni v tom, co jest na nás nejlepšího, zazdá se nám náhle naše slabost jako síla, a vidouce, kterak národ (...)

(......)