Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII
Srdce v nouzi

Slunce hřeje, všude se něco zelená, po stráních chvějí se zelené plameny modřínů, v zahradách a na svazích kvetou bílým ohněm ovocné stromy. To počíná u nás jaro. Ale také naše sezona počíná: po dědině plazí se v přeplněných županech první židovky a naše denní kronika zaznamenala již první dvě sebevraždy. Sebevrazi totiž přicházejí k nám, jakmile nastanou krásné dni a lásky čas, s měšťáky, s klavíry, s gramofony a se „štajeráckými“ kroji. Mámeť Svitavu s útulnými břehy, není v ní sice mnoho vody, ale při troše dobré vůle k utopení stačí, máme rychlíky a podle dráhy skaliska, za nimiž možno nepozorovaně čekati, až vlak se přižene a pak skočiti mu v ústrety; máme také lesy se zákoutími, kam po celý týden třeba nezabloudí lidská noha, větve borků, smrků, dubů jsou tu jako stvořeny pro oběšence, a poetická samota hodí se dobře těm, kdož se míní zastřeliti. A tak napočítáno tu bylo jednoho roku osmnáct sebevrahů. Strážmistr to povídal. Ovšem, počítajíc v to i ty, kteří se dali vlakem přejeti z neopatrnosti.

Lidé venkovští jsou trochu otrlí a sobečtí. Mají příliš starostí s vlastním životem a mají volky nevolky život rádi. Proto sebevrah nevzbuzuje u nich valného soucitu, spíše jakési opovržení, svádějící k neotesaným vtipům. Také smrt je tu věc mnohem samozřejmější než ve městě.

A tak jsme tuhle v hloučku stáli a seděli nahoře nad myslivnou v milé lesní tišině kol mrtvoly mladého muže, slušně ošaceného, který před smrtí, jak vidno bylo, naposled ještě potěšil se eroticky a pak velmi pěkně a jistě zastřelil se jednou ranou do spánku. Učinil to předešlého dne, když se počalo stmívati, a teď tu ležel prostě natažený s modrýma ušima, s očadlou ranou a s malým praménkem uschlé krve na pravém spánku, tuhý, studený a lhostejný k našim dohadům, ke vtipům vesnické mládeže i k tomu, jak ho pak naložili do těsné, žlutě natřené truhly a kobrtavě vezli dolů s příkrého kopce.

V širém lese taková věc se, abych tak řekl, ztratí. Pozoruje-li člověk z malé vzdálenosti lidský hlouček pod starými smrky a jedlemi, i když ví, že uprostřed těch lidí leží mrtvola, zdá se mu to vše titěrné. Vůně konifer a jarního života táhne laskavě mezi kmeny a za několik okamžiků nezbude tu stopy po dramatickém monologu a jeho všedním zakončení. Ostatně, rozumná sebevražda, to není ani zákeřná vražda, ani nenadálé neštěstí, které dojímají a zneklidňují, to je velmi prostý skutek jako odchod z hlediště, když hra nás nudí nebo se nám protiví. Nemyslím, že bych zachraňoval sebevraha, který by o pomoc nevolal. Srdce v nouzi, nevědouc kudy kam, řekne si: dosti. To je zcela v pořádku. Horší jest, že ta nouze srdcí je dnes tak příliš obecná.

Nevím, proč se ten mladý muž zastřelil, jako nevím, proč den předtím skočila do naší veselé říčky jedna smutná paní. Není mi konečně nic po tom. Zato vím však, že dnes příliš mnoho lidí páše sebevraždu, poněvadž jejich srdce příliš snadno ocitá se v nouzi. Průměrný dnešní člověk, zejména z měšťanstva a z vrstev k (...)

(......)