Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III
Res publica

Nedávno ženil se jeden můj známý. Kdysi měl také literární aspirace. Z nějakých důvodů – nikoliv politických nebo náboženských – nevěděl, má-li to učiniti civilně nebo církevně. Mluvil jsem s ním o formalitách; neřekl jsem mu svého mínění. Bylo mi lhostejno, ožení-li se tak nebo onak. Je to přece lhostejná věc u lidí, kteří nepotřebují názorů. Ale jeho přítel, z milosti Moderní revue také literát, řekl mu: „Musíš se oženiti církevně. Jemu navzdor. My literáti musíme býti šosáci.“ A neopomenul se tím chlubiti tak dlouho, dokud neměl jistoty, že se toho dovím.

To je ovšem žvatlání literárních synů. Otcové mluví seriózněji; v podstatě však stejně.

Naše literatura je nesmírná nížina. Nížina ducha. Výjimky ční tu jako osamělé kopečky. Někdy kopce. Ale ani u nich není dobrá jakost materiálu pravidlo.

Jsme šosáci, maloměšťáci Evropy. Naše literatura je ryze maloměstská právě jako politika. Střední strana politická, po níž se u nás tolik touží, je představa skrznaskrz maloměšťácká, je to hledání pojistky proti nepohodlným evropským problémům. A tyto problémy marně byste hledali také v naší literatuře. Dramatické věci, které se skutečně hrají, romány, které se čtou, humor, který baví, to vše oslavuje maloměšťáctví nebo má aspoň jeho ducha, pod jehož jařmem ostatně sténá i to, co by se rádo vymanilo pro radostnější rozpětí křídel. Naši literáti stačí toliko na citečky a problémky; zmohou jen všednost a populární frázi. Veliké věci zmalicherňují a znehodnocují ve své beletrii i ve svém fejetonu, jako nad čárou politikové znehodnocují skutečně veliké evropské otázky politické a sociální. A rozběhnou-li se doopravdy, vypovědí jim službu jejich síly; rozletějí-li se, jejich křídla jsou z vosku.

Máme potenci maloměšťáků. Co se naběhají například naši literáti za svérázností našeho lidu! Vždyť toho leckde opravdu zasluhuje. Ale co vytěžili dosud z ní literárně? Více nebo méně živé fotografie, trochu folkloru, traktáty, trochu bodré nebo sentimentální lyriky. Umělecky skoro nic, je-li umění individuálním přeléváním skutečnosti k vyššímu životu, povznesením skutečnosti z nížin na hory, její velikou oslavou v bolesti nebo radosti… Anebo co jsme se naplahočili s pražským románem! Nemáme ho dosud, ale dostaneme jej. Dá prý nám jej – pan Meyer z pražského ryňku, bývalý židovský bankéř, teď německý spisovatel v říši, Gustav Meyrink. Do šířky svedeme něco, do hloubky nic. Mělcí jsme a bojácní. Naše starosti jsou komické, vážných věcí se lekáme. Nejdou-li odbýti pepickým vtipem, umlčujeme jejich existenci. Naše literatura je nesmírná nížina…

Nepůjdu do minulosti. Až do Riegrova pádu, řekněme (poněvadž Rieger byl zvláště pěkný typ), nemohli jsme býti jinačí; přirozeně a nutně byl veškeren život náš maloměšťácký. Teprve pak počíná něco vyššího, náběhy k dobrému evropanství. Pokrokové hnutí dokonce slibovalo širokou kulturní bázi pro naši politiku a literaturu, pro veřejný život vůbec. Bohužel jen slibovalo. Zůstalo při nábězích; (...)

(......)