Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV
Jmelí

Pro lidi jemnějších nervů a subtilnějších myšlenek nezbývá myslím již skoro nic z bývalé poezie našich nejhezčích náboženských svátků. Vyčichla a opršela. Setrvačnosti širších vrstev stačí trocha povrchních zvyků, podporovaných a udržovaných v zájmu průmyslníků a obchodníků; dětem stačí stromeček bez legendy, stromeček, jejž si samy přinesou a ověsí, a volným myslitelům stačí legenda, zmodernizovaná tolstojovsky nebo socialisticky. Kvůli zlatému prasátku nikdo již se nepostí, nikdo se netěší na zlaté prasátko, poněvadž všichni bez rozdílu volky nebo nevolky, dobrovolně nebo z donucení, drze nebo s uzarděním tančíme v nesmírném kankánu kolem zlatého telete. Idylické city nerodí se již z našich Vánoc.

Zato v horečném předvánočním ruchu městském, jejž tlumí jaksi všeobecná potřeba zevlování a jejž zadržuje poněkud nepoetické moderní bláto místo bývalého poetického sněhu, uloví člověk tu a tam nějakou mírnou senzaci. Jsou to zejména výkladní skříně, které se koketně vyšňořují, lákají pohledy i peníze. Ledacos pěkného tu člověk uhlídá, od jisté doby opět trochu vkusu. Bohužel to platí co nejméně o výkladech knihkupeckých. Tuhle na to kdosi zcela správně upozornil: o Vánocích až do Nového roku nevystavují naši knihkupci dobré literatury, nýbrž špatnou práci knihařskou a galanterní…

Ostatně, zde je subjektivní vším. A já mám ze všeho vánočního nejraději večerní ruch primitivních vánočních trhů na některém ryňku, s hromadami laciných cukrovinek, pomorančů, citrónů, jablek, ořechů a fíků, se stany, jež jsou napěchovány dřevěnými hračkami, s bengály, s rozkošnými prskavkami a neomalenými vyvolávači. Chudé děti tu tak roztomile zevlují a já si mám chuť koupiti malovaného dřevěného koníčka a říci mu, oč je krásnější než všecka ta zlatá telata, kolem nichž marně se pachtíme…

A ještě něco mám rád, a raději. Ty tmavozelené laviny stromů a stromečků, smrků a jedliček, jež se přes noc náhle snesou na všechna větší prostranství města, a pak ty ohromné kytice jmelí, jež přijedou na vozech a zakrátko rozdrobí se, rozletí po celém městě. Tyto pozdravy drsných lesů mají pro mne takový ironicky sentimentální smysl.

Jmelí zejména. Zbožňuji odedávna tohoto krásného cizopasníka. Býval mi kdysi vzácný, ale mám jej ještě raději teď, kdy mohu si ho často plnou náruč narvati na některém padlém velikánu po bitvě v seku. Taková kytice se sterými žlutozelenými křidélky a s bílými hlavičkami uprostřed připadá mi jako miniaturní chorál drobounkých a tajemných lesních bytůstek. O čem asi zpívají? Je to chorál a zpívá hymnu. Nic jiného to není než hymna. Hymna na veliké věci, které se odehrávají mezi nebesy a vrcholky vysokých jedlí. Neboť dokud jmelí žije tam nahoře připoutáno k rodné půdě, připoutáno, a přece svobodno, nezná nic malicherného, neví nic o živoření, které tak často vleče se dole, rozumí jen bezstarostné vegetaci tváří v tvář nebesům. Bují, kvete a zraje hore a nic není nad ním kromě blankytu, nebeských těles a mračen; tyčí se hrdě (...)

(......)