Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI
Mlčení a mluvení

Když má člověk sluch plničký ptačího zpěvu a volání, má velmi opovržlivé mínění o lidské vřavě a dává si pozor, aby zůstal stranou, hezky dalek, blíží-li se pokřik lidských zneuživatelů hlasu. Stává se mi to často, ale přesto neklamu se v tom, že se to zřídka děje jiným. Lidé nemají kdy naslouchati ptákům tak důkladně, aby jejich zpěvem naplnili si vrchovatě sluch. Tu a tam pochvalují si jej toliko jdouce mimo, spěchajíce mimo se svou vážnou starostí. Hlas lidský je pro ně tisíckrát důležitější, i když se ozývá jen, aby se ozýval. Ticho, to jest nepřítomnost lidského hlasu a lidského lomozu, jest pro ně něčím obávaným skoro jako žalář. Nic jim nepovídá, jeho písně a ševely nepronikají k jejich otrlému srdci, ohlušenému mozku; lidé mají dlouhou chvíli v tichu, snad se ho bojí také jako pokušitele. Pročež, bratře, s ptáky jest nejlépe býti sám. A s ptáky, občane, jest nejlépe neobcovati, máš-li spokojeně jíti za svými obchody. Ptáci jsou věru toliko ptáci, kdežto les affaires sont les affaires!

Jsem špatný obchodník, protože jsem dobrý posluchač ptáků; spořím velice s obdivem k člověku, poněvadž navýsost obdivuji se ptákům. Jsou tedy, jak vidno, ptáci někdy velmi nebezpečni. Neboť člověk má býti přece dobrý obchodník a má míti v úctě bližního, ba obecná morálka praví, že jej má milovati jako sebe samého, s tím ovšem omezením, že toto jest ideál, který v praxi bývá přistřižen dodatkem: kde můžeš, lískni ho. Ale já ani toho ideálu nevyznávám a všeobecně jest mi bližší „němá tvář“ než bližní. Ta němá tvář někdy tak zatraceně hezky a podivně zpívá.

Když v lese kos hlaholí čistě a sonorně svou tajemně milostnou píseň, když v zahradě pěnici klokotá v hrdle sladké šílenství, když v polích v ranním šeru neviditelní skřivani pozdravují nahoře nepřetržitým jásotem den a dole křepelka odpovídá jim podivným svým daktylem, když v lukách zrána a navečer chřástal vytrvale a monotónně opakuje svůj zaklínací výkřik, – vari, lidský hlase! A musíš-li již něco říci, šeptej!

A to je právě to pěkné u ptáků a vůbec u živočichů, že cítíme plnou vnitřní odůvodněnost každého jejich hlasu a hlásku: netlachají nikdy zbytečně jako my lidé, ledaže člověk je tomu naučí. A pak jsou hříchem proti přírodě. Mně se aspoň protiví mluvící špaček. Ostatně i u živočichů, čím jsou mlčenlivější, tím významnější jest jejich hlas, když se ozvou. Skřivánci chvála boha jest jistě překrásná a hluboce podivná, ale oč mohutnějším ještě dojmem působí například štěkot lišky v ranní mlze nebo v šeru večerním, jak navýsost velebné jest ržání jelenovo!

Obdivuji se upřímně a neustále moudrosti zvířat, u nichž je všecko tak logické a nutné. Čím lépe některému rozumím, tím zřetelněji tohle cítím. A nejlépe to vidíme u jejich hlasu, nemohouce připustit, že nezkažený živočich může ho zneužíti. Jak vděčni měli bychom jim býti za to, neboť učinili by pravé peklo ze života, kdyby jako obecný člověk pociťovali potřebu pouštěti neustále svou hubu na procházku.

(...)

(......)