Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII
Ke chvále hub

Včera bylo opět jednou po dlouhé době překrásné dopoledne v lese. Bylo po bouři a lijáku, slunce svítilo a atmosféra byla skleníková, přesycena parami a vůněmi. Lidé villegiatury, všecka ta záplava semitského tuku a masa, jež při dnešní drahotě vzbuzuje všelijaké nelidské myšlenky, drželi se při dědině, poněvadž v lese bylo vlhko. Zato vegetace a ptactvo si libovaly, a já s nimi. Silné oteplení v posledních dvou dnech a důkladná lázeň posílily nás a rozjařily. Všecky vzácnější ptačí hlasy byly venku, nové jahody rděly se a rychle dozrávaly a houby rozmohly se jako na povel. Na hříbky ovšem byla prozatím jen naděje.

Zatraceně se u nás letos hříbky opozdily. Chladné noci nedaly jim kvésti. A já bláhový již v květnu lozil jsem za nimi po stráních! Chtěl jsem najíti první. První jsem nenašel, ale dva tři měl jsem po několika prochozených půldnech přece. To stačí pro radost, neboť základem psychologie hubařů amatérů není ziskuchtivost.

Milujeme les, ale nepatříme, právě proto snad nepatříme k těm, kteří přijdou, vysvléknou se z kabátů a bot, poválí všecko ve svém okolí a odejdou zanechavše po sobě papíry a odpadky. Touláme se lesem, hledáme v něm jeho život, vtíráme se, ale slušně a poctivě, v jeho intimnosti. Ale známe-li již ve svém okolí daleko široko každý kout, potřebujeme časem jakéhosi stimulans. Hlavně v některé jednotvárné, únavné letní dny, kdy se zdá, že všecko stojí. A bezpochyby i tehda, kdy v nás samých jest cosi mdlobného a unaveného. Tu pachtiti se za něčím znamená osvoboditi se. Řekněme si tedy: půjde se na jahody, na houby, na to neb ono! I když nic nenajdeme, nešli jsme nadarmo. Ale najdeme-li jediný slušný hřib, řekneme si, že jsme nešli nadarmo. Ostatně, najdeme-li jen jeden, znamená to, že „nerostou“, že jsme našli něco vzácného. A my, kteří nechodíme na houby z letní profese, máme věru větší radost z jednoho, z dvou, tří, když „nerostou“, než z padesáti, když „rostou“. Potkávajíce se pozdravujeme se: „Kolik? Já tři!“ „A já dva!“ „A já pět!“

U nás letos stále ještě „nerostou“. Ale mám jakési štěstí. Proto pozdravuji na potkání: „Předevčírem sedm, včera pět, dnes tři. Ale zdravé jako řepa.“ Mistr Band’ouch otvíral onehda oči, a velmi nedůvěřivě. Neviděl jich letos ještě tolik. A on je přece hubař jako drak.

Je v tom ovšem jakýsi háček. Ten nejpříjemnější, který se může našinci státi. Našel jsem své místečko. Místečko, kde rostou, i když „nerostou“. Docela náhodou. Jdeme s hochem a sbíráme lišky. Na místech, kde hřiby růstávají, nebylo nic a my již na ně ani nemyslíme. Jsme na místě, kde nerůstávají. A tu hoch náhle vykřikne a už jej rve z vlhké prsti, divže ho nerozmačká. Sotva bleďounká hlavička koukala mu zpod listí a mechu. Není ani tak malý a zdravý, je skrznaskrz. Narodil se právě v noci včerejší, v první trochu vlažné noci. A to se tedy podíváme, nemá-li tu bratříčka, jak říká strážmistr, který je přesvědčen, že hřiby nepěstují systém jednoho dítěte. Toto přesvědčení napomáhá (...)

(......)