Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV
Proskribovaný prorok

Dni tedy jsou – či byly, z opatrnosti dodávám – konečně opravdu krásné i s těmi dešti v rozumných intervalech. Pročež zavřel jsem na týden kalamář a pomalu jsem se odplížil na slunný dvorek nejmenší naší hospody, abych tu při čerstvé sklenici uvažoval, kterak a hlavně kde mám stráviti těch několik dní, určených ke krásně živočišnému odpočívání na básnických vavřínech a na haldě nadělaných sloupců. V Tatrách? V norských fjordech? V alpské chatě? Těžko věru se rozhodnouti, když má člověk toho tolik na vybranou. Konečně přišel jsem k tomu přesvědčení, že napřed musím spočítati své jmění; pak bude rozhodnutí jistě snadnější. Vyklopil jsem tedy obsah své kapsy na stůl a jal jsem se bedlivě počítati. Obrátil jsem dvakráte každý nikláček, platí-li pět nebo deset, a nakonec shledal jsem, že mám právě osm korun. I řekl jsem si, že s těmi nevystačil bych ani v norském fjordu, ani v bližších Tatrách, a že tudíž jest se mi rozhodnouti pro něco ještě bližšího. Zastrčiv peníze do kapsy pokračoval jsem tedy v uvažování.

Byla neděle, pěkná neděle po žních. Všude bylo však plno práce, vozy rachotily, pacholci hulákali; sváželo se. Každý už chtěl míti plnou stodolu, neboť nebesům není letos co věřit. Dveřmi viděl jsem těžce míjeti žlutě navršené fůry, zapocený venkovan co chvíli zaskočil si na doušek: byla to veselá, nenedělní neděle, rozhodně hezčí, než když míjí křiklavě zpupné zástupy výletníků, které letos stihl zasloužený trest boží. Na venkově věru člověk nic tak nenávidí jako ty sváteční davy zevlující, spásající všecko kolem sebe a zanechávající po sobě dráhu mastných papírů. Jest mezi nimi patrně tu a tam nějaký slušný občan nebo lahodná dívenka, ale já nejsem z těch, kteří pro dva tři spravedlivé odpouštějí všem, a docela nic se nedivím venkovanům, že je často pálí v ruce kosa, bič, vidle, když strakatý městský had rozvine se z nádraží a šine se nemilosrdně cestou necestou jejich poli a lukami. Nemilují ani těch platících z villegiatury, říkají „shnilé maso“ těm divokým tlouštkám semitským, a tuhle jsme se již dohodli: jednoho večera dovalíme půlku na louku pod lesem a upečeme si tu na rožni jedno takové patnácti- nebo šestnáctileté, buclaté, selátkově růžové zvířátko, ovšem samičku. Za dva tři roky vzalo by beztoho za své. A my se budeme dobře míti také jednou – na jejich útraty. A bude to skoro tak hezké, jako když mistr Banďouch vypravuje o své četnické kariéře v Horní Tuzle a o škopcích, jež jim tam na horách pekávali dobří domorodci.

Ale vrátím se k onomu svému uvažování. Měl jsem již srdce v úzkostech, neboť v duchu svém dospěl jsem k tomu, že těch osm korun nestačilo by ani, kdybych strávil prázdniny zde na dvorku při čerstvé sklenici, kdyžtě přihnal se tu hlučně občan v bílé kazajce, s nímž nejednu těžkou cestu již jsem prodělal, a křičí, neboť jinak to snad ani neumí: „Pojeďte s námi! Potřebuji lidi! Svážíme oves.“ A když jsem dopil, povídá: „Kolik máte? Zaplatím.“ Odmítl jsem velkopansky, neboť (...)

(......)