Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII
Zdroje víry

Po několika dnech nepřetržité práce, ve kterých mne chytila a držela dobrá myšlenka poetova, dokončil jsem dnes, právě v poledne, čtvrtý zpěv z cyklu, v němž bych se zase jednou rád, po všech experimentech, řádně vybouřil, zvědav méně na to, co dovedu a čím jsem si jist, než na to, co mi asi byly platny všecky pokusy z posledních měsíců. Cyklus jmenuje se Zpěvy drátů a bzučí si v něm dráty telegrafní, telefonní a elektrické své monotónní a kovové ódy na svět civilizace. A dokončiv oddechl jsem si a šel jsem k obědu.

S hlavou ještě plnou rytmů a obrazů z tropů, neboť čtvrtý zpěv je zpěv drátů v tropických koloniích, chodím po kuchyni poněkud ryčně a sobecky. Tu Soňa, která v koutě tropila cosi, co chtěla, abych zpozoroval, zavěsí se mně na šosy a zezadu mne obejme; poněvadž hora nešla k prorokovi, přišel malý prorok k hoře (také ovšem malé, neboť ty veliké a nebetyčné hory sedí v pražských redakcích literárních revuí).

„A ty holka drahá,“ povídám, „tak ty mi tedy vyznáváš lásku! Holečku, já jsem byl v Africe!“

Soňa ví dobře, co to jest Afrika. Jen se jí zeptejte! Vždyť my spolu často cestujeme, ale nikoli Evropou snad, nýbrž nejméně Afrikou a Amerikou. Obyčejně ráno, když vklouzne ke mně do postele. Přikryjeme si hlavy peřinou, abychom byli v úplné tmě, a pak se Soňa zeptá: „Co vidíš?“ A já odpovídám: „Vidím afrického velblouda na poušti, sedí na něm hnědý Arab a mává karabinou.“ Anebo: „Vidím černochy na břehu veliké řeky, která se jmenuje Kongo, ti cení zuby na sloní chobot, jejž si pekou na rožni.“ Anebo: „Vidím Ameriku, veliké město, jež sluje New York, stojí v něm mrakodrap. Mrakodrap je vysoký dům, který má aspoň pětadvacet poschodí, slyšíš, pětadvacet! A teď vidím: z nejhořejšího poschodí vrhá se dolů slečna, nejspíš z nešťastné lásky. Padá, padá, ale než dopadne, promění se v dým a páru. Tak to bylo vysoko!“ „Hm, z nešťastné lásky? Co je to nešťastná láska?“ ptá se Soňa. „To ti povím, až se vrátíme do Evropy a do Bílovic nad Svitavou. To však nejde tak rychle, jak víš.“

Tak tedy cestujeme, já a Soňa, a proto Soňa ví, co to jest Afrika. „A cos tam dnes viděl?“ ptá se. „Holečku,“ odpovídám, „dnes velice mnoho. Všecko, od Kapského města až do Kahýry. Ale sedl jsem si na telegrafní drát, a teď jsem tedy už zde a mám po takové cestě veliký hlad…“

Po obědě odešla Soňa do školy a já – ech, ještě je mnoho bláta venku! – jdu psát fejeton…

Listopadové slunce zlatě svítí, ze strání kynou holé lesy, ale nesvádějí, poněvadž to bláto neumrzlo dosud řádně. Zato ty dráty rozezvučely ve mně píseň civilizace a já jí naslouchám stále ještě i přesto, že jsem tváří v tvář slunci a lesům, které teď opět vidím i vnitřním zrakem. A je mi přitom velice dobře.

Myslím si také, že těchto tré věcí – to jest slunce jako představitel tajemného všehomíra, venkovská příroda jako představitelka země, z níž máme své příjemné živočišné pudy (které velmi ctím v opak prof. Mareše) a svůj chléb, a pak civilizace jako (...)

(......)