Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX
Stále se píše, píše…

Tak tedy máme konečně jakési zimní dny. Sněhy a mrazy. Všecky mlhy jsou pohlceny, ruměnec jest i na těch nejbledších tvářích, které potkáváme, mnoho svěžesti a veselosti je všude. Člověk by byl s venkovem opět docela spokojen, kdyby taková zima nestála o tolik a tolik korunek více za palivo a kdybychom netušili, že pouta, jimiž sepjala celou přírodu, nepuknou tak snadno a rozmrzávání v únoru a březnu bude nekonečné.

Vyšel jsem si údolíčkem Melatína, chrupe to pod nohama, tenký potok bublá zvláštním, vrkavým způsobem pod ledovým poklopem a tu a tam hvízdne věrný pták. Jinak je tu širé ticho, natažené ze stráně na stráň. Neřekli bychom, že v neděli a ve svátek mění se tato polozavátá cesta v bujnou turistickou tepnu. Pozoroval jsem chvíli v olšovém mřížoví nad potokem párek dlasků: ohnivé samečkovo bříško zavýsklo v té šedi a hnědi kolem, když jsem kráčel mimo. A pak jsem šel, šel, nu, jako člověk, jenž jde sám, nemá naspěch a nepřeje si setkati se s lidským bližním.

Nálada poněkud melancholická jako by se plížila shora zpod kadeřavého mlází a protahovala se skupinami olší mým nitrem. Napadlo mi, kde se tu vlastně vzala. Rodí se opravdu někde nahoře v tom tichu strání, pod drobnými smrčky a keříky habrovými a dubovými, anebo je pouze mou představou? Rozhlížím se po všech těch stráních, které mne tu kol dokola uzavírají: jsou, pravda, opuštěné, v sebe skrčené, ztuhlé, ale s těmi temnými skvrnami na bílém sněhu vyhlížejí spíše urputně než melancholicky. Příčina je tedy asi ve mně. Hm, ovšem. Jak je to směšné! Měl jsem psáti, a mozek nechtěl se tomu podrobiti. Tak jsem si tedy vyšel, abych si jej provětral. Ale bylo by nutno ještě něco jiného, bylo by mi kopati pařezy zde nahoře někde, káceti stromy, řezati dříví, aby se mi mozek skutečně provětral a shodil ze sebe můru jej tísnící, to jest neodbytnou myšlenku, že až teď se vrátíme domů do milé a příjemně vlažné světnice, musí se podrobiti, musí přinutiti do chodu svá kolečka, i kdyby sebehůře vrzala, poněvadž já musím psáti.

Chtěl bych býti tím hloupým chlapcem, který kdysi nemohl se dosti vynadiviti svým prvním tištěným řádkům. Chtěl bych býti zeleným hochem, který píše, píše, píše, snadno a rychle, bez nechuti, bez únavy, bez výčitek svědomí. Nemá to valného smyslu, ale slůvka tančí, tančí, jako by věděla, že budou na světě toliko několik hodin nebo několik dní a že by tedy bylo zcela zbytečno, aby se zahleděla vážně do života. Ale k tomu je třeba býti mladým, docela mladým, kdy intelekt podobá se klackovitým dorůstajícím dětem, kteří nevědí si rady se svými údy a šermují jimi prudce a nazdařbůh.

Někde mezi třicítkou a čtyřicítkou dostavuje se však únava a nechuť k peru. Ti, kteří cítí, že pero bylo jim vždy toliko nástrojem výdělečným, počínají jistě trpěti nemálo teď, kdy již nepíší tak lehce a snadno. I kolečka nejlepšího stroje se opotřebují, a spisovatel je stroj, v němž žádného kolečka nelze vyměniti, zejména tehda, když spisovatel je (...)

(......)