Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI
Sociální svědomí a sociální cit

Není tomu dávno. V zadní části tohoto listu, tam, kde bývají podrobnější zprávy o neobvyklých věcech, o velkých rodinných tragédiích, o krásných aviatických letech, o katastrofách a pohromách, vyskytla se delší lokálka o matce s mnoha dětmi, která, byvši opuštěna svým mužem a nemohouc se uživit, zabila své děti i samu sebe. Svůj osud vylíčila v dopise, jejž poslala Právu lidu.

V dnešním shonu života a při kinematografickém letu všech věcí před našimi zraky a před naší myslí pamatuje si člověk takovou událost, příšerně všední již, sotva do příští ranní hodiny, kdy přichází nové číslo žurnálu s novými senzacemi.

Byl bych také ovšem zapomněl na onu matku, jako jsem nevzpomínal mladého francouzského básníka, o němž předtím psalo se na tomto místě a který také špatně skončil z bídy, a jako jsem nevzpomínal anonymních tisíců, o nichž psaly noviny, že se tlačily v štědrovečerní noci do azylů. Tyto takměř denní kapky, dopadající stále na jedno místo našeho nitra, jsou ovšem schopny udělati dosti rychle díru do našeho mínění o sociální spravedlnosti, díru skrznaskrz, ale zeje-li v nás již tato díra a nemůže-li již býti ani širší, ani hlubší, propadávají se kapky a člověk je pociťuje jako samozřejmost. Ano, je to opravdu zcela samozřejmé, že se lidé z bídy a neúspěchu věší, otravují uhelným plynem, střílejí, topí a zabíjí na elektrických drátech a že vraždí ze stejného důvodu i jiné, když – co bych mohl dodati, vyhlíželo by jako demagogická fráze. Byla by to nicméně holá pravda.

Na onu matku vzpomínal jsem z důvodu méně sentimentálního. Kolega – je mi příjemno, že mohu o něm říci, že je to český spisovatel –, který psal onu zprávu, povzdychl si přitom způsobem dosti u nás neobvyklým. Že prý kdysi leckde, a také u nás, byly doby, kdy lidé chodili s kapsami plnými sociálních reforem. Že prý – krátce řečeno – z tohoto sociálního úsilí pranic nezůstalo. Tak nějak to řekl, tak si povzdychl a upřímně.

Rozumí se, že jsem si tedy nejprve vzpomněl na to, nač při podobné příležitosti vždy si vzpomenu. Že totiž Masaryk jednou v Čechách prorokoval, že český socialismus bude nejsocialističtější. Jsou výroky nezapomenutelné pro ironickou příchuť, kterou jim dodá čas. To bylo ovšem v době, kdy české „navazování na reformaci“ nemuselo se zdáti ještě každému beznadějné. O naší husitské a českobratrské krvi ještě se mluvilo. Ale Masarykův výrok mohl míti jen ten smysl, že český socialismus bude ze všech stran nejvíce opřen o sociální svědomí národa a o jeho cit pro sociální spravedlnost. Čehož opak je myslím pravda.

Pak jsem se pozastavil nad faktem, který kolega připomněl. Čtenáři těchto mých řečí o mnohém a o ničem vědí, že mi není nový. Ale je vždy možno znova o něm uvažovati, nedomníváme-li se, že tím něco změníme. Je to snad i radno, poněvadž se tím udržuje jisté pouto mezi jistými lidmi, kteří cítí se často ve svém okolí tak ukrutně sami.

Je tedy známo, že nejen u nás, nýbrž téměř všude usnulo ono (...)

(......)