Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII
Přednáška přírodě

Milá přírodo – zde nalevo vy, zelené borky s temnou hlubinou, zde napravo ty, stráni pruhovaná řadami malých smrčků, předloni vysazených, s podrostem dosud hnědě kadeřavým, s břízkami tenkými a bílými jako svíčky, tam vzadu ty, hradbo vysokých modřínů, po nichž splývá již seshora dolů první žlutavý závoj, a tady přede mnou ty, paloučku ozářený dubnovým sluncem, vy, ptáci, kteří jste všude a všude zpěv, hvizd a nepokoj, ty, vzduchu, svěží a silný, mezi tím vším, a vy, všecky věci živé i neživé, které vidím, stoje zde před vámi, i vy, kterých nemohu viděti a které jste za vším a ve všem, co vidím –, přírodo milá, jak jsi krásná, lahodná, závažná! Jakou událostí je tento kout světa! Jakým děním ty, přírodo celá a měnlivá!

A teď si představ, matko moudrosti! Přijde človíček z města sem mezi tyto lesy a stráně, sem před tento palouček; naučil se někde potírati barvami plátno a papír, říká tomu, že také maluje. Zastaví se, učiní gesto niklového nadšení a s patosem duté nádoby, na kterou bylo zaklepáno, řekne: „To by byl krásný obraz!“

Nepřejde-liž tě mrazení nelibosti? Máš jistě chuť shoditi jednu borovici svou, štíhlou a vysokou, aby přerazila tu ruku, vykrajující z tebe pomalované plátno. Neboť ty víš dávno, k čemu lidé, ještě vzácní, docházejí vědomě teprve dnes: že jsi nenapodobitelná, že jsi mocnost nezaměnitelná nikterak za onu druhou mocnost, kterou lidé nazývají uměním. Ty víš, že bloudí a zneucťuje tě, kdo tě chce skutečně zobraziti. Ty víš, že čím více snaží se malíř napodobiti tě, tím více lže a tím jistěji mu unikáš. Jsou zapomenuti všichni, kteří to činili, budou zapomenuti všichni, kteří to dosud činí. Nějaká hromada lidí, kteří tě nikdy nepochopili a kteří nikdy se nedovědí, co to jest umění, tleská jim a filistři kupují jejich dvojnásobně blasfemickou patvorbu. Ale život zavírá se nad nimi jako jezero, aniž po nich zbude i jen pomalý rozchod kruhů na jeho hladině: jsi spíše v arabesce divochově než na jejich plátnech.

Přírodo, stálá matko a rozněcovatelko jar našich, všecko má svůj čas, i blud. Dokud tě lidé milovali a ctili, nenapodobovali tě, ale jsouce umělci, stáli před tebou nikoli jako malomocní fotografové, nýbrž jako silní muži, Dürer nebo Rembrandt, kteří skrze tebe vysílali do dálky nekonečných věků šíp svého snu. Bylas jim vychovatelkou, nikoli předlohou. Jinak tě viděli očima prostě lidskýma a jinak zrakem uměleckým. Znali propast, která zeje z tvárného hlediska mezi tebou a každým dílem rukou našich a které nemožno překročiti žádnou obratností. Nebyli dosti zpupní, aby se o to snažili, byli dosti hrdí, aby tvořili bez pokusů o to.

Teprve když lidé přestali tě milovati, když docela přestali ti rozuměti, jali se malíři jejich tě napodobiti. Zuřivému býku a jankovitému oslu zároveň podobají se dnešní lidé. Mohli by s tebou a mezi sebou uzavříti smlouvu, z níž by vzešla harmonie a život bohatý, jakého nebylo ještě na světě. Zatím však zdá se jim nutno, aby pokořili a zdeptali (...)

(......)