Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV
Noční lov

Z mnoha věcí, kterých lidé často nechápou, jedna jest, že pod zevnějškem drsným jako drvařská ruka a za řečí hrubou jako houžev může býti loajální mysl, která po svém způsobu dovede býti milá a uctivá. Aspoň k tomu, kdo s ní jedná přátelsky, přívětivě a bez falše. A tak nemnoho lidí vzpomíná u nás laskavě na mistra Banďoucha, který je teď v království. Snad jen já, jenž jsem měl v něm jediného druha zde. Já však zato vzpomínám často a v nejeden krásný den, kdy mám dravou chuť na nějaký kus zahradní nebo lesní práce, stýská se mi po něm a po oněch časech, kdy mi vypravoval své bosenské vzpomínky ve skleníku nebo v lese na pařezech. Nemám si co říci s lidmi, kteří míjí mimo mne vpřed i vzad, s těmi zlomyslnými „křesťany“, s těmi vyhřívajícími se měšťáky, ukrutně domýšlivými na peníze, o něž okrádají zemi nebo stát nebo své bližní, s těmi neurvalci, prodávajícími se za trochu piva nebo za kousek postavení, s tou zdvořilou sprostotou a nezdvořilou hloupostí. Nikomu z nich nesvěřil bych již svých veselých hodin.

Nebývám s tím spokojen u sebe. Říkám si, čím více trpí náš život všemi těmi bláhovostmi, které dělí člověka a člověka, tím úsilněji máme se snažiti my, kteří toužíme po vyšší souvislosti, abychom jasným pohledem překlenovali propasti mezi lidmi, především ovšem ty, které dělí nás a bližní, s nimiž se denně potkáváme. Jindy však říkám si také: Nebudeme přece hráti směšnou úlohu trpného idealisty, který nejen poprvé, ale i podruhé a posté reaguje přívětivostí na pohledy tak neb onak urážlivé nebo vyhýbavé. Neodporovati zlému není v našem programu.

Nedovedu odpověděti vždy na tuto otázku: Nemiluješ těch, kteří přece zasahují denně aspoň ve vnější tvůj život, poněvadž vidíš, že nemají k tobě důvěry, anebo nedůvěřují ti oni, poněvadž vidí, že jich nemiluješ? Zato často vím toto: Byl-li mi druhem mistr Banďouch, mohl by mi jím býti možná nejeden z těch, kteří zde míjí a nejsou zcela jistě zlí, kdyby to záleželo jen na mně, a nikoli také na nich. A tož: oko za oko. Jsem pak rád, zůstává-li při oku a nedochází-li také na zub, ačkoli – někdy – vyrazil by člověk tak rád nějaký zub hlupáku, o němž smýšlí dobře a který mu to oplácí zlobou.

Krátce řečeno: od té doby, co mistr Banďouch je pryč, nemám s kým pojídati onen černý chléb venkovského života, o němž jsem na tomto místě psával v kapitolách, které měly několik vděčných čtenářů. Potulky samotářské pak, při nichž nic se nekoná tělesně kromě kroků, málo mne osvěžují: klubko myšlenek rozvinuje a svinuje se ustavičně, až hlava rozbolí anebo báseň se urodí. To není odpočinek. I v lese nutno je něco hledati, máš-li se zbaviti neviditelného davu, který tě obstupuje. A tak, poněvadž konvalinky již odkvetly a houby ještě nerostou, sedávám zase u vody s udicí a napjatá její šňůra tvoří hráz proti myšlenkám. Před ní všecky se zastavují; dupají netrpělivostí, ale není jim to nic platno. Dokud nesložím svého náčiní a nevykročím k domovu, musí se pásti po lukách.

Začíná to (...)

(......)