Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV
Papíry v lese

Žiji myslím již dosti dlouho mezi lesy, a nejsou to lesy docela ztracené, které by neznaly vůbec pěšinek vyšlapaných lidmi, kteří k nim nenáležejí. A přece často, znova a znova mívám pocit, že jsem rušitel jejich pořádku, když tak bloudím – třebaže tiše a diskrétně – místy hlubokými a vzdálenými, docela svěžími, k nimž se neodváží dojíti průměrný výletník nebo letňák. Tu bývám rád, že sám sebe nemohu viděti na jejich půdě a že jsem přece jen tak maličký v jejich širé rozloze, že se v nich ztrácím jako nepatrná chybička, která se snaží ostatně, aby byla nejméně znatelna.

Vnitřní krása přírody, do níž nezasahují lidské prsty ustavičně, jest něco jiného než její náhodná a povrchní členitost, romantická nebo idylická. Podstatou této krásy je stálý řád, jímž řídí se každé místo ve volné přírodě, jest vkloubení jedné věci do druhé, postoj zeleně k světlu, vyplňování mezer, jež tak nebo onak povstaly, a tak dále. Sblížíme-li se náležitě s touto krásou přírody, staneme se snad lhostejnějšími k výjimečným a vyhledávaným přírodním efektům, zato však naše láska k přírodě nabude pravé hloubky a staneme se velmi citliví ke všemu nepřátelskému zasahování v její pořádek, pokud je zhola zbytečné a neodůvodněné.

Je někdy vkusno a účelno sevříti přírodu zákony zahradní architektury například. Je někdy nutno podsunouti pod její řád nějaký výnosný lidský pořádek. Je také potřebno tu a tam zahlazovati ji. Dobrá. Sentimentálnost je všude nemístná a v přírodě zejména. Což nesměje se příroda vždy naposled? Něco jiného je však základní poměr člověka k přírodě, poměr, který udává míru našeho znásilňování jejích řádů a vděků. Buď jsme k ní šetrní jako k nehraditelnému zdroji mnoha radostí a úlev, anebo ji bezohledně vykořisťujeme a hubíme. Dnes již se ví, že každý z těchto dvou poměrů k přírodě odpovídá jednomu lidskému typu: onen pokojnějšímu, mravnějšímu, toužícímu po harmonii, tento horečnému, ziskuchtivému, loupeživému.

Jsou lidé, kteří nemohou spatřiti takměř kus volného, zeleného místa, aby nevyšetřovali, jak by se dalo nejlépe vykořistiti, neskrývá-li pod povrchem výnosné suroviny nebo nedalo-li by se parcelovati. Podobně cítí dnes většina i těch lidí, kteří nejsou podnikateli nebo spekulanty. Jdou do přírody nikoli jako zdvořilí hosté, kteří vědí, že se tu osvěží, pobaví a popřípadě budou i pohoštěni nebo obdarováni, nýbrž jako lupiči, vtrhují do ní jako nepřátelské vojsko do dobytého města, přicházejí, ženou se drancovat, pálit, vraždit a znásilňovat. Kterýkoli vyrudlý koberec na bídně lakované podlaze jest jim posvátnější místo než svěží kus lesní nebo luční půdy. Je přirozeno, u nich zejména, že úcta k cizímu majetku je zde opouští, jakmile hajný nebo jiný hlídač obrátí se k nim zády a není tu nikoho, kdo by tohoto majetku bránil. Ale že aspoň čistý a svěží, bezbranný a kyprý vzhled takového zdravého koutku přírody, plného vitální energie a radosti, nevnukne jim trochu taktu, to je téměř podivno. Ti lidé jdou přece do (...)

(......)