Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI
Jaro, jež bude nutno odložiti

Pro ty lidi, kteří se těší na jaro – a to jsou stále nejmilejší lidé –, bývají nejtrapnější dobou tyto únorové a první březnové dni. Člověk jest již tak netrpěliv, ale volky nevolky musí stále znovu přihlížeti k stejné hře, k dennímu takměř vraždění nemluvňátek, k stále stejnému škrcení slunečních paprsků, majících již jarní lesk a jarní vůni. A když už se zdá, že železná brána do jarní atmosféry je nadobro a definitivně otevřena, tu to máš, přijdou spousty sněhu a stará hra se opakuje.

Letos je jinak; letos právě je všecko vůbec jiné. V říjnu jsme čekali, že jednoho jitra spatříme venku novou zeleň, která se přes noc rozpukla, pak jsme živořili v nekonečném močálu, a naše denní modlitba: Kéž by už mrzlo! zůstala takměř docela oslyšena. Po celou zimu objevovaly se tu a tam dni, jež voněly dubnem, jakoby na posměch nám, kteří místo na jaro zcela prozaicky myslíme tentokráte na legiony morových zárodků, jež jsou na pochodu.

Nemyslím tedy, že ti milí lidé těší se letos na jaro. Ještě dnes raději by snad bruslili na silném ledě, než hledali v hájích první podléšky. Jaképak také těšení na jaro, když člověk v zimě řádně nepromrzl a když to jaro, které přijde, bude prý jarem neštovic, tyfu a cholery? Ostatně proti jaru jsou letos všecky důvody snad. Netěší se přátelé přírody, netěší se ani básníci. Říkáme ovšem: kdyby už raději to jaro tu bylo, poněvadž tajemně doufáme, že s ním přijde pomalu i velká odpověď na hrozné soudobé otázky – ale je zřejmo, že tohoto povzdechu nevydáváme kvůli jaru samému. Nechceme ho kvůli jeho oblažující svěžesti, pro kterou budeme míti sotva jedno oko, ani kvůli jeho blahodárnému vlivu na naši tvůrčí energii, která zůstane tak nalomena, jak jsme ji sebrali po první válečné panice.

Letošní jaro krátce řečeno bude toliko věcí přírody, mezi níž a námi stojí studená stěna. Studená stěna zvláštního vzájemného odcizení, snad velmi významného pro ty, kteří považují válku za přírodní zjev.

My, lidé z doby světové války, jsme s přírodou tu více, tam méně, ale všude aspoň poněkud na kordy. Ta studená, šedivá stěna je složena z našich lidských starostí onoho druhu, kterého příroda nemůže pochopiti. Dívá se na nás cize, snad si myslí, že jsme ji zradili, a my, zvyklí na její hluboké, konejšivé oči, oplácíme jí ten cizí pohled, poněvadž v nich nevidíme bývalého pochopení. Počlo to loni v červenci, potrvá to, dokud válka potrvá. Ať si příroda činí cokoliv se svým jarem, my si svoje jaro odložíme tentokráte – na neurčitou dobu.

Onoho dne však, kdy počne naše lidské jaro a zvony na věžích popletou si křesťanské svátky a velikonočním hlaholem zazpívají vánoční „pokoj lidem dobré vůle“, pak nechť příroda je třeba až do kosti zkřehlá a až po uši zahrabaná ve sněhu, my spatříme kolem sebe třešňový sníh, petrklíče a anemonky.

Tohle myslím však docela prostě. Naše lidské jaro počne s prvním dnem opravdového míru, neboť toho dne bude míti většina lidí za všech okolností pocit, jako (...)

(......)