Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI
Abychom si dali kořání silnější…

Sleduji denně úporný zápas březnových paprsků se šedivými oblaky a mlhami, jež nechtějí se vzdáti svých prošlých – rozhodně prošlých již přece – práv. A jakmile k poledni, obyčejně až k poledni, stane se spravedlnost a kolem naší roztrhané chalupy počne se usmívati a rozpínati všecko radostí ze slunce, je mi, jako bych sám vyhrál jednu vojnu na život a na smrt. Bílý praporek dobře zaslouženého míru zastrčím si do srdce a utíkám, co mi nohy stačí, blátem dědiny k půdě, která přijala již jarní pozdravení andělské…

Včera dlouho však nechtělo se vyjasniti. A se mnou bylo zle jako s přírodou. Hlava byla pustá, papír a pero ležely na stole připraveny jako ohavné inkviziční nástroje a známý, proklatý skřítek seděl mi v týle a chodil se mnou sednicí, neúnavný v opakování svého mementa: Je čas, abys psal. Ale Múzy seděly někde v zátiší, pro ukrácení chvíle hrály jen jeu de patience a chvílemi činily nezbedné posuňky ve směru, kde předpokládaly nejspíše básníky. Ani ta, která ničeho se neleká, Múza nejmladší, ale nejprohnanější, předčasně zralé dítě moderní perverze, horlivá kuplířka, patronka psaní pro výdělek – nepřicházela. Má všude dnes hojně práce a úspěchů, i vyhýbá se lidem, kteří se jí brání a nevpustí ji, dokud aspoň kus chleba je na stole. Modlil jsem se: Otče, přenes tento kalich ode mne. Ale skřítek vrčel: Je čas, abys psal.

Teprve odpoledne vyhrály to paprsky. Vzmužil jsem se. Skřítek dostal nehorázný pohlavek, já popadl klobouk a ten tam. Taková chvilka slunce v dnech šedých je čarokrásná. Myslil jsem si: půjdeš nahoru, snad někde uprostřed mýtiny najdeš Múzy; budou tančiti smědé jako dryády a syringa faunova bude jim k tomu pískati jako kos. Neboť ptáci již zpívají, slyšíte, zpívají…

Mínil jsem; mistr Banďouch to však změnil. Potkal jsem ho u řeky ještě s někým, koho nepojmenuji. Je to úřední osoba, ale také člověk hodný a toulavý.

„Pojďte s námi do lesa!“

„Půjdu!“ zvolal jsem přes řeku, v duchu dávaje Múzám pro dnešek definitivní dobrou noc.

Neboť jdeme-li s Banďouchem do lesa, Múzy před námi utíkají, a mohu zahlédnouti křovím jen cípky jejich závojů, blankytných, smaragdových, zlatých. Jeho vysoké boty dopadají, až mech se chvěje široko daleko. A kdyby ani těch bot nebylo: jde-li Banďouch do lesa, nejde nikdy nadarmo. Snáší jako dobrý hospodář stále dary země. Nekope-li pařezy, kope šípky, z nichž za několik měsíců je Souvenir de la Malmaison nebo Gruss aus Teplitz, Gloire de Dijon, Maréchal Niel, Baron Rothschild nebo Frau Karl Druschki. Neleze-li pro jmelí a šišky, leze pro chvojí, neřeže-li proutky, řeže různá tvrdá zeleniska a tak dále. Sklízí a pracuje. A pracuje-li Banďouch, kleje také. To Múzy neslyší rády, a proto před námi prchají.

Tentokráte šlo se na různá pláňata. Hrušničky, jablůňky, třešně, hlohy. Ještě je čas na štěpování. U potůčku na louce před Kozím žlebem jsme se zastavili.

„Že bychom udělali mlejnek?“ povídá Banďouch.

Úřední osoba byla hned při (...)

(......)