Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII
S městem za zády

Ptáci tedy již zpívají. Ale počasí je stále velmi zasmušilé. A skřivan, který se namáhá vzletěti až bůhvíkam a vrže spirály své jásavé písničky s velikým nadšením, vyhlíží poněkud směšně. Asi tak jako některý z nás básníků příliš zúčastněných a v podstatě přece příliš pozdě nebo příliš brzy narozených, který si v osamocených chvílích říká: ich komme aus anderen Zeiten und hoffe in andre zu gehn^[5], ale přesto zapomene se často a rozezpívá se, jako by mu naslouchaly uši bůhvíjak pozorné a dychtivé. Komický skřivane, tobě sluší smaragdová země pod tebou, blankytná nebesa nad tebou a zlatá lázeň kolem tebe, ale nikoli šedé a hnědé ráno, jako je dnes, plné mlh a chladu.

Stojím na obřanském Hradisku a kromě skřivana jest všecko pode mnou. A kromě šedivých chuchvalců ovšem, jež se převalují na výsostech. V tyhle dni, tak pusté ještě v lesních žlebech a alejích, zmocňuje se mne beze slunka nedočkavá tíseň v lese, i vylézám co nejvýše za rozhledem a svobodnými vánky.

Na Hradisku říká se zbytkům starožitných valů na kopci nad Obřany. Archeologicky a historicky psalo se již o nich. Nebyl jsem tu ještě, ač již tolik let chodívám spodem mimo a charakteristicky pravidelný obrys stráně a její korunu, krásnou stařičkou hrušeň, mám skoro stále na očích. Ale předměstské obce brněnské vysílají sem již své výrostky, a panáčkův les, který pokrývá spád ke Svitavě, je taková nelákavá, sešlapaná a vydrancovaná příroda. Zdálo se mi, jako bych byl někde v zákoutí starých pražských šancí, na nichž jsem proběhal volné chvíle svých mladých let. Nalézají se prý tu nahoře podél orné půdy vedle střepů z nádobí moderního také střepy popelnicové; viděl jsem toliko ty moderní…

Když jsem stoupal od řeky vzhůru panáčkovým lesem, myslil jsem ještě na uživatele této trosečné přírody, na usměvavého tlusťouška, obřanského faráře, s nímž kdekdo se tu dělí křesťansky o ten kousek dřeva. Ubližují mu teď v novinách totiž a zcela mimochodem řečeno: že prý nějakého chudáka oběšence nepohřbil se všemi obřady své církve. Nemám rád antiklerikalismu nelogického a tohle se mi zdá hodně nelogické. Já, starý pohan, vím ještě, že církev katolická odpírá sebevrahům obřady, kterými nešetří u křesťanů umírajících v míru se svým bohem. Tedy, buď jsem katolík, a pak obřanský farář jedná dle mého soudu správně, řídí-li se předpisy církve. Anebo nejsem katolík, a pak mi po jeho obřadech pranic, ale pranic není. Nic třetího tu neplatí, řekl jsem si, všecko třetí je středověk, a žijeme-li skutečně mimo církve, na druhé, k budoucnosti obrácené straně života, je naší nejvyšší ctností v takových případech toliko nesmírná, mrazivá lhostejnost…

A když jsem stanul nahoře, otřásal jsem se mimovolně. Ta nesmyslná složitost moderního člověka mne zabolela, rozplizlost jeho povahy. A podivné cesty našich bojů a zápasů. Je tomu dávno, velmi dávno, co gordické uzly neroztínají se již meči. Je tomu dávno, velmi dávno, co naše argumenty jsou kluzké jako hadi a mají hlavu (...)

(......)