George Orwell
překlad: Eva Šimečková

1984
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII. PROMĚNA

Celá třetí část Orwellovy knihy je věnována Winstonově proměně, proměně ideozločince ve vyhaslého člověka bez vůle, bez lidské důstojnosti, který skutečně cítí lásku k Velkému bratrovi a pokojně čeká, až mu bude vpálena kulka do týla. Nepochybně je rozsah této části knihy přímým výrazem v té době obecné a Orwellovy speciální touhy dopátrat se tajemství brainwashingu, oné hrůzné nepřirozenosti předem mrtvých lidí, kteří odcházeli ze světa házejíce po sobě blátem, lidí, kteří se pokorně přiznávali k zjevně vymyšleným úděsným spiknutím a plánovaným vraždám. V době, kdy Orwell knihu psal, bylo otřesné divadlo politických procesů inscenovaných v Moskvě a ještě po Orwellově smrti v celé východní Evropě obestřeno mnohými záhadami. Toto tajemství fascinovalo i jiné autory té doby. Téměř všichni myslící lidé byli hluboce zasaženi nevysvětlitelnou morbidností a metafyzičností, která čišela z pokorných hlasů bývalých revolucionářů, žádajících pro sebe smrt, jako by měla být vykoupením hrůz, které si nikdo živý neuměl představit. Vzpomínám si, že jen málokdo z evropských intelektuálů byl tehdy schopen přijmout to nejjednodušší vysvětlení, totiž že hlasy před tribunálem byly hlasy ne-lidí, bytostí navenek zcela podobných lidem, ale jinak zbavených hlavních atributů člověka, především vědomí důstojnosti, paměti a jistoty o jakékoliv realitě. Byly to bytosti, jež jako by už žili v jiném světě, v uměle stvořeném, v nuceném zapomenutí.

V době, kdy se Orwell pokoušel na Winstonově osudu rozřešit tuto hádanku, nebylo ani zdaleka tolik vodítek jako dnes. Ze všech svědectví, která zůstala z války, po všech trýzněních, kterým byli lidé vystaveni, se stalo zřejmým, že lidská odolnost vůči fyzickému mučení je omezená a že i docela primitivním bitím lze vyrazit téměř z každého člověka i to, co neví. I nejhroznější zkazky z německých nebo japonských mučíren odpovídaly vžité logice: lidé byli trýzněni, aby se jejich trýznitelé dověděli, co tají. Buď se jim to podařilo, nebo nepodařilo, šlo o zkoušku ohněm, stěny všech mučíren světa jsou popsány krví těch, kteří vydrželi a zemřeli s vědomím, že se nestali zrádci. Že se nestali zrádci lidí a nějaké svaté věci, lépe řečeno věci, která jim byla svatá. Nikdy se nevedla statistika o tom, kterých bylo víc, jisté asi je, že těch, kteří nepodlehli, bylo méně. Tento typ násilí měl svou logiku. Lidé byli mučeni, aby vyzradili spolubojovníky, organizaci a podobné věci. Nečetl jsem nikdy, že by například gestapo někoho mučilo k smrti jen proto, aby vypovídal podle předem připraveného scénáře. I když lidé, kteří se svíjeli na holé podlaze pod kopanci trýznitelů, by asi také přistoupili na všechno. Byl to nerovný souboj mezi brutalitou a vnitřní statečností, měl však přece jen nějaká pravidla, mučitelé obyčejně dopřávali svým obětem, aby si zachovali svou víru, výsadu zakřičet před smrtí něco nenávistného nebo zazpívat symbolickou hymnu. V rámci historického kontextu jim tedy umožňovali umřít s vědomím (...)

(......)