Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

80. Bylo obejmutí vdovy regulérní? — „Vezmi toho malého pána na ruku!“ a jiné příhody

V druhém poločase nabývá naše národní mužstvo půdy. Slyšme, co o tom praví Amplion:

„Naše kluci se našli! Souhra začíná klapat! Máme pře­vahu v poli, ale co je to platný, když to nevyjádříme čí­selně! Příslovečná smůla se lepí na paty našim střelcům! My sme holt samá primadona, ale když se má ukázat vejkon, tak sme v taloně! Už toho začínám mít pomalu dost!“

Mínění Amplionovo stalo se majetkem všech třiceti tisíců diváků. Kyselá nálada zachvátila vyprodaný dům. Tu a tam počaly se obnovovat staré spory mezi klubovými přívrženci. Pan Načeradec oznámil dvěma tuctům lidí, že na ně podá žalobu pro urážku na cti.

Rudonosý ovocnář se rouhal forwardu národního muž­stva, které bylo sestaveno takřka ze samých slavistů. Za těchto okolností, tvrdil, si ovšem Silný nezahraje. Vyslovil podezření, že Silný je nápadně zanedbáván a že v tom bude nějaká politika.

Eman, hledě pronikavě na jeho červený nos, podotkl mimochodem, že v roce 1921 dostal jeden pán od něho za takové řeči na kokos.

„To bylo,“ dodal, „dvacátýho prvního září. Ten pán si to pamatuje do dneška!“

„Každej máme nějaký vzpomínky!“ podotkla vdova snivě, „bez vzpomínek z mládí byl by náš život chudej!“

A obrátila se na Emana staršího, nemá-li pravdu.

„Copak vo to!“ děl pan Habásko suše.

Vtom ucítil Eman mladší, že se mu něco plete pod no­hama. Nějaký hlas zaskřípal ze země:

„Jak to stojí, mladej pane? Mně se zdá, že jsme pořád v outu!“

Eman sklonil zrak a po krátkém pátrání podařilo se mu objevit malého, šedého mužíčka. Zdálo se mu, že poznává pana Sádlo.

Podal mu ruku:

„Vítám vás, pane! Taky na hřišti, taky?“

„To víte, kamaráde!“ zašveholil šedý mužík, „člověk je tvor slabý! Znechucen špatnými výsledky našich mužstev, umínil jsem si zůstat tentokráte doma. Ale nevydržel jsem. Nemohl jsem chybět při takovém významném utkání!“

„A co tomu říkáte, pane?“

„Co tomu můžu říkat...,“ děl mužík smutně, „já při své nepatrné postavě nemůžu si učinit úsudek... Slyším, že je obecenstvo nespokojeno, a z toho soudím, že naše věc stojí špatně. Ochochocho! V letech dvacátých, za panování vel­kého Piláta, Vaníka, Sedláčka a Mazala, jsme si myslili, že nad nás není. Příliš jsme se povýšili. Všichni ostatní národové byli u nás hasiči. Zhřešili jsme pejchou a Pánbůh nás potrestal...“

„Svatá pravda!“ kývl Eman zádumčivě.

„Na vteřinku,“ pokračoval pan Sádlo, „podařilo se mi zahlédnout Carvana. Nelíbil se mi. Pročpak, říkám si, pročpak nepostavili Káďu? Proč nám to direktoři dělají?“

„Emane,“ zašeptala Emilka soucitně, „bud tak dobrej a vem toho pána na ruku, ať má přehled. Von, chudinka malá, takhle nic neužije!“

„Máš pravdu, Emilko,“ přisvědčil ochotně mladý muž, „mně to nic neudělá a ten pán bude mít radost... Tak polezte, pane Sádlo!“ zvolal.

Vyzdvihl šedivého mužíčka a posadil si ho na ruku jako malé děcko.

„Díky, tisíceré díky!“ ševelil ten pán radostně. Rozhlédl se po širém prostranství hřiště (...)

(......)