Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

84. Eman starší se radí s právním zástupcem

Druhý den odpoledne viděli náhodní chodci staršího pána s ustaranou lící ubírati se chvatně z Cimburkovy ulice do Prahy. Minul viadukt a Masarykovo nádraží, šťastně uskočil před automobilem, který usiloval o jeho zkázu, poslal na adresu šoférovu slova: „Cucáku, uličníku, neumíš jezdit?“ a pak ruče klusal na Havlíčkovo náměstí. Ten, kdo by náhodou kráčel za ním, mohl slyšet jeho překotná a rozčilená slova:

„Copak to smí bejt? Ba ne, holenku, eště jsou tu in­stance!“

Stařec zastavil před domem, když byl spatřil emailovou tabulku s nápisem: JUDr Max Načeradec, obhájce ve věcech trestních, 8—12, 2—5.

Ve druhém patře stiskl kontakt elektrického zvonku. V chodbě prudce zadrnčelo a ozvaly se kroky. Otevřel mu pán, jehož obličej připomínal roztrhanou pohovku, z níž leze koudel. Vousy mu začínaly u očí, oči byly obklíčeny divokým obočím, z uší mu rostlo černé roští a vlasy souse­dily s obočím. Tato divoká vegetace byla přikryta brejlemi.

Z houštin se vydrala otázka, co si pán přeje. Stařec odpověděl, že se jmenuje Habásko a že pan doktor už ví. Divoká vegetace zahučela, ať jde pán dál, a opustila ho v temné čekárně.

Tam ho přijal starší a ctihodný jezevčík, který snil v hloubi koženého křesla o starých, lepších časech. Pes zdvihl hlavu. Panu Habáskovi se zdálo, že v jeho tváři, plné záhybů, spatřuje rysy vyhlášeného doktora. Jezevčík se pokusil o štěkot. Ale zvukům se nechtělo ven z tučného hrdla. Zachraptěl, seskočil s křesla, přiblížil se k starému pánovi a čichl mu k botám. Neshledal na jeho zápachu nic podezřelého ani pozoruhodného. Zažíval, nadzvedl nohu, láskyplně si olízl břicho, pak se protáhl a vyšel ven.

Hned nato se otevřely dveře a kloktající hlas vznešeného advokáta zval návštěvu dovnitř.

Pan Habásko, sotva dosedl na židli, spustil:

„Vona to bere kách, vona de na mě s kanónem, já už vidím, že se neubráním, čím jsem se provinil, že mám bejt tak pronásledovanej?“

Vyhlášený doktor přerušil jeho nářky a žádal ho o sou­vislou informaci.

Vypravoval dlouho, vzdychaje a utíraje si pot s čela, jak jsme dlouho nemohli vyrovnat a jak konečně padla vyrov­návací branka z pokutového kopu, který proměnil pan Hojer. Jak vypukl obecný jásot, kterým se dal strhnout, a objal vdovu, která stála blízko něho.

„Přísahám vám, pane doktore!“ volal starý muž tře­soucím se hlasem, „kdyby vedle mne v ten moment stála vrba, obejmu vrbu, to se člověk nezná! Tak jsem objal paní Ouholičkovou; a tejďkon vona: ‚Už jsme svoji!’ prej, ‚před třiceti tisíci svědky!‘ povídá, ‚v sedmatřicátý minutě druhýho poločasu, to dokážu soudně!‘ ...Pane doktore! Pro pětranou hodinu vás prosím, nedopusťte, abych skrze vdovu přišel ke zničení!“

Vyhlášený doktor kreslil během této dlouhé řeči na podložku nahou ženu, lokomotivu a jakýsi složitý orna­ment. Zachmuřil se, napsal ženě mezi ňadra číslo 44640-IV a pak pravil:

„Nebojte se, příteli! Z toho, co jsem slyšel, nemůže paní — jak se jmenuje? — Ouholičková — není-liž (...)

(......)