Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

88. Věrná zpráva o průběhu svatební hostiny

Svatební hostina se konala v jednom renomovaném hos­tinci na Vinohradech. Svatebčany uvítal obtloustlý hote­liér; mnul si ruce a hedvábně ševelil „račte, prosím".

Pan Kauders přehlédl stůl zpytavým pohledem, zjistil, že je všecko v pořádku, a pak usadil své svěřence. Pak tleskl do dlaní a na to znamení se číšník zakomíhal a sko­kem zmizel v kuchyni.

Jídlo bylo vybrané a hosté se chovali delikátně. Polévka byla snědena s vážnou a povznesenou myslí. Pana Habáska znepokojily francouzské názvy pokrmů. Připomínaly mu jména klubů, které bojují v anglické a skotské lize; i projevil obavy, dovede-li takové cizokrajné věci jíst.

Pan Šefelín ho upokojil.

„Já,“ pravil, „já rád všecko. Nic si nevošklivím.“

„Já si taky nevybírám,“ odvětil pan Habásko, když zjistil, že druhý chod je husí pečeně.

Kvetoucí tuk stékal po bradách a hosté se veselili. Teta Kristýna, která se tak záhadně zjevila, aby rozmnožila řady příbuzenstva, prohlásila, když si vzala po třetí nadívané telecí: „Já jsem, lidičky, ráda, že jsem zasejc mezi svejma.“

Paní Šefelínová řešila se starší slečnou tetou otázku, dají-li se vyprat skvrny po borůvkové zavařenině. Strýček Ignác hledal někoho, komu by mohl vypravovat veselý příběh. Paní Načeradcová sdělila shromážděným, že jí jednou zloději ukradli rohožku přede dveřmi. To se stalo právě v době, když ležela v koutě s Haničkou.

„Já v životě tolik toho zkusila, že nemáte ponětí,“ skon­čila své vypravování.

Této chvíle vnikly do hodovní síně dvě postavy potulných fotografů a počaly nabízet své výrobky. Pan Šefelín zakoupil pro svou soukromou galerii několik podařených snímků ze svatby své dcery.

„To sem blázen!“ vrtěl hlavou starší Eman, prohlížeje jeden obrázek.

„Co máš, Emanueli?“ tázal se pan Šefelín.

„Tadyhle se koukni,“ děl ten pán, podávaje mu snímek, „a řekni, esli jseš z toho chytrej.“

Snímek opravdu představoval podivnou scénu: Bylo viděti hráče, který právě kopal míč do branky. Na zemi se válel brankář. Vpředu stála řada ostatních hráčů, kteří přihlíželi k tomuto výkonu. A nad tímto výjevem vznášel se Eman s nevěstou v bílých šatech. Kráčeli po schodech, které se ztrácely v oblacích.

„Pardon!“ zabreptal fotograf, „pokažený snímek... dva výjevy zachyceny na jedné desce... račte vrátit, prosím...“

„Haló!“ zvolal pan Habásko, „pučte mně to na chvilku. Já se musím na to podívat.“

Pan Habásko se zahleděl na obrázek a pak vyskočil a zařval: „Sláva! Tady to máme! Teď sem z toho obliga venku. Haha! Počkej, vdovo, ty budeš koukat —“

„Mistře,“ děl k fotografovi, „ten vobrázek musím mít, ať to stojí jmění. To má pro mně velkou cenu. Víte, co to je?“

Fotograf řekl, že neví, ale že jeho společník je nádiva, protože zkazil desku.

„To se moc mejlíte,“ poučil ho rozjařený pan Habásko, „to není (...)

(......)