Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

27

Bylo pozdě večer, účetní Julínek i sluha opustili závod. Jenom mladý Štorkán sedí za psacím stolem. Slečna Jarmila stojí vedle něho a čeká, až pan šéf podepíše poštu.

Pozoruje, jak mladý Štorkán chmuří husté brvy a jak jeho bílá, nervózní ruka třímá plnicí pero.

Písařka oceňuje každý detail v zevnějšku svého šéfa a shrnuje svůj úsudek: – Byl by to docela hezký člověk. Co říkám: docela hezký člověk? Náhodou moc hezký člověk. Má vysoké čelo, a ty oči!

Slečna přemýšlí, kdo z jejích známých pánů by se mohl pochlubit takovýma očima, jaké má šéf.

- Žádný nemá tak oduševnělý zrak, – usuzuje nakonec. - Jenomže na sebe nedrží. Jak má jenom tu kravatu uvázanou…

- Počkejte, pane, – velí mu v duchu, – postůjte, já vám tu kravatu uvážu. Kdo vám tu kravatu vybral? To je hrozné! Dělá vás nejméně o deset let starším. Vy byste měl mít takovou fréz s modrými puntíky, nebo ne… počkejte, já jsem tuhle viděla ve výkladní skříni kravatu, a hned jsem si řekla, že by byla pro vás.

„Tak,“ řekl mladý šéf, zavřel mapu s dopisy a podal ji slečně. Písařka spočinula na mladém pánovi zářivým pohledem, uklonila se a přála panu Štorkánovi dobrou noc.

Mladý Štorkán ji zadržel.

„Slečno, rád bych vám řekl něco… důležitého. Prosím, posaďte se.“

Písařka váhavě uposlechla.

Mladý muž objal ji přívětivým pohledem a otázal se: „Co dělá vaše matka? Už je zdráva?“

„Děkuji vám, pane,“ odvětila Jarmila, „už vstala a přechází po pokoji.“

„To rád slyším,“ řekl na to mladý Štorkán.

Chvíli mlčel a zdálo se, že hledá slova. Pojednou uchopil písařku za ruku a pronesl vřele: „Slečno, jsem s vámi neobyčejně spokojen. Pozoruji vaši píli a svědomitost a musím říci, že z toho mám velkou radost.“

Písařka se zarděla. Šéf stiskl její ruku a pokračoval: „Já se vždycky těším, až vás uvidím. Opravdu, když ráno vstanu, hned si vzpomenu, až vás uvidím u psacího stroje. Namouduši, věřte mi to…“

Slečně se rozbušilo srdce. Pomyslila si: – Hned koupím tu kravatu. Nic mu neřeknu, abych ho překvapila.

Mladý Štorkán mluvil: „A tak jsem přemýšlel, abych vás ještě více k závodu připoutal. I řekl jsem si, že musíte patřit k rodině…“

- Ach! – vzdychla si v duchu ta dívka, – tak přece jenom… Božínku, to budou holky koukat, jak nám to sluší… Nahlas řekla stydlivě: „Jděte vy! To vy jenom tak…“

„Nenene,“ bránil se mladý šéf horlivě, „jsem vzdálen toho, abych žertoval. Všecko jsem si důkladně rozmyslil, neboť krok, který hodlám podniknout, je vážný. Je to otázka celého života…“

Jarmile vstoupily slzy do očí a její rty zaševelily: „Drahý…“

(...)

(......)