Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Vrátný zvonil zvoncem a vyvolával zoufalým hlasem jména stanic. Pohledem na hodinky zjistil pan Štorkán, že do příjezdu vlaku zbývá ještě třináct minut.

– Aby mně kluk přijel v pořádku, – dumal starostlivě a počítal v duchu, jak dlouho už syna neviděl. Pět, nebo šest let? Opravdu, to to utíká. Chlapec se toulal po Evropě, studoval na zahraničních školách, sloužil v jednom závodě kdesi v Porýní. To je vše, co o něm otec věděl. Dopisy mladého Štorkána byly stručné, jaksi netrpělivé. Jako by měl pořád nakvap.

Zástup cestujících s kufříky a batohy do něho vrážel. Odstoupil stranou a zadíval se na plakát, který doporučoval návštěvu jakýchsi lázní.

Už aby tu byl – a hlavní věc, aby přijel zdráv. Doma mu bude lépe. Bude jim pohromadě veseleji. Na starého Štorkána doléhá občas osamělost.

– Budeme společně pracovat a starat se o závod, – uvažoval otec. – Kluka budu muset přidržovat k práci. Nic mu nepovolím. Já mám tvrdou ruku.

Do těchto myšlenek vpadla jiná, veselejší. Přimhouřil potutelně oko: – Někdy si společně vyrazíme, abychom jako tento… Mladý člověk se musí trochu povyrazit, to jinak nejde. Ovšem všeho s mírou.

Otec bude dbát na to, aby Jiří nevybočil z míry. Jde tu o pověst firmy.

„Ho-op!“ zařval nádražní zřízenec s ručním vozíkem.

Pan Štorkán se podíval na hodinky. Ještě sedm minut. V duchu ho vidí, jak přichází ze školy s koženou brašnou. Vstoupí do dveří a pozdraví vážně a solidně. Vždycky byl takový upjatý a solidní. Hrál si a skotačil ne jako jiní hoši, ale vždycky jaksi vážně a solidně. Podivný chlapec!

Nádražní dvorana zahlučela. Proud cestujících se valí z podzemního nástupiště. Pan Štorkán cítil, jak mu někdo položil ruku na rameno.

„Buďte zdráv, tatínku!“ uslyšel klidný, hebký hlas.

Pan Štorkán vzhlédl. Uviděl před sebou vysokého, černovlasého, okatého pána. Starý pán ucítil, že mu zvlhly oči.

„Jirko, ty kluku špatná!“ zvolal radostně. „Tolik jsem se na tebe těšil…“

„Já také, otče,“ slyšel pan Štorkán.

Syn poodstoupil a zadíval se zkoumavě na starého pána.

„Dobře vypadáte, tatínku,“ řekl kriticky.

„Copak o to,“ kasal se pan Štorkán.

Syn se náhle obrátil.

„Co chcete?“ vyjel si na zřízence v pruhované kazajce. Jeho hlas zněl suše a ostře.

Muž v pruhované kazajce cosi zamumlal.

„Jak?“ vřískl mladý Štorkán. „Dostal jste, co vám patří. Platím podle tarifu. Spropitné se zásadně nedává.“

Zřízenec dotkl se čapky a nerozhodně se vzdálil.

Starý Štorkán chtěl ho zavolati nazpět a sahal po tobolce.

„Nedovolím, tatínku,“ děl syn chladně, „spropitné je nemrav.“

Otec pokrčil rameny.

„Jak myslíš,“ řekl.

Vyšli před nádraží a starý pán se rozhlížel, aby objednal taxametr.

„Není třeba automobilu,“ mínil syn suše. „Škoda peněz.“

„Ale my máme daleko –,“ pokusil se namítnouti starý pán.

„Tramvají také dojedeme včas,“ přerušil jeho řeč mladý Štorkán.

Starý chtěl odporovat, ale jeho slova uvadla. Ze synova zjevu vanula chladná, podmaňující síla. Bylo vidět, že se naučil poroučet a (...)

(......)