Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Na paseku přiběhl psík s černou skvrnou na tváři. Zarejdil, oběhl skupinu vojáků, několikrát se převalil ve sněhu, vrazil do každého muže čumákem a radostně zaštěkal. Vrtěl pahýlkem chvostu, boky se mu třásly a celé jeho maličké tělo bylo naplněno nesmírnou veselostí. Považoval svět za rejdiště, za sídlo nevyčerpatelných radostí. Vyskakoval a vrtěl se, dávaje tak najevo, že považuje vojáky za své druhy ve hře.

„Pozor, mládenci, dědek přichází!“ ozvalo se varovně.

Vojáci se horlivě zavlnili.

Na pasece se objevil major Klofanda. Obklopili ho důstojníci a dávali mu raport. Major se bičíkem dotkl štítku čapky. Psík se obrátil a střemhlav se vrhl k němu.

„Na, brav, Foxl, brav…“^[42] Major Klofanda ho podrbal za ušima.

Následován psem procházel se velitel praporu mezi mužstvem. Vojáci obraceli k němu úsměvné tváře.

„Dědek je v dobré náladě,“ šeptali si.

Měli rádi svého velitele; líbil se jim jeho černý knírek i štíhlé nohy v lesklých holínkách. Major Klofanda byl si vědom toho, že se mužstvu zamlouvá, i kroutil se v bocích a s lehkou grácií přeskakoval pařezy.

„Takové boty bych chtěl mít,“ řekl svobodník Semecký toužebně.

„Mohly by stát, ať řeknu málo – patnáct zlatých,“ poznamenal Maštalíř zamyšleně.

Setník Klofanda zavolal k sobě nadporučíka Růžičku a něco mu říkal. Nadporučík zasalutoval a pak zakřičel: „Rast!^[43]“

Od úst k ústům letělo „Rast. Arbeit einstellen!^[44]“

Zástupem proletěla vlna úlevy. Vojáci odložili nástroje a hlučně zahovořili. Někteří utvořili skupiny a počali se pošťuchávat. Staří domobranci usedli na klády, vyňali sáček tabáku a nespěchajíce počali si nacpávat dýmky. S otcovským úsměvem pohlíželi na své mladé druhy, kteří se koulovali a tropili nezbednosti. Jedině pěšák Herzán stál stranou se svěšenýma rukama a civěl kamsi přes vrcholky stromů. Šikovatel Wagenknecht, zarytě, s tajenou zlostí patřil na bezstarostnou veselost.

Četař Náhlovský hodil náruč roští na hranici. Oheň prudce zadýmal a pod klestím mlhavě zasvítilo. Plamen nesměle olízl potravu a pojednou s prudkým praskotem vyšlehl, metaje kolem sebe žhavé uhlíky. Vojáci v kruhu usedli kolem ohně. Kouř vháněl jim slzy do očí, ale radovali se z plamene, skvělého a divokého.

„Teplo, teplíčko…,“ liboval si svobodník Semecký, „to já mám rád.“

„Já mám taky rád teplo,“ připojil pěšák Hynek vážně. Voják Trachta vyprskl v smích, jako by uslyšel něco neobyčejně komického.

„Ty máš rád teplo, Nácku? A co máš ještě rád? Ryby?“

Slabomyslný Hynek rozhodil rukama.

„A kdo by neměl rád ryby?“ řekl s údivem. „Ryby jsou dobrý žrádlo, úhoř se slíkne jako had…“

Pěšák Hynek upadl ve snění.

„A děvče máš, Nácku?“ útočil Trachta. „Přiznej se, žes zanechal v civilu holku.“

Hynek otevřel oči. Přes zapadlou tvář přeletěl ruměnec.

„Já… holku?“ řekl s rozhorlením. „Já žádnou holku nemám, ty… ty skotáku. Já nejsem žádný sviňák. Páni mají holky a jsou sviňáci…“

Trachta otevřel ústa a nemohl popadnout dechu. Boky se mu házely. Šedivý domobranec (...)

(......)