Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Les, v němž pracovali vojáci od šestnácté, sedmnácté a dvacáté polní setniny, byl již silně prořídlý, neboť již od podzimku rubalo se v něm dříví na stavbu polních opevnění. Vojáci vtáhli do něho v dvojstupech, s pilami a sekerami na ramenou. Les přetínal plot z ostnatého drátu, za nímž byl rajon jezdeckého pluku, který tu měl rezervní sídliště. Bylo zakázáno překročovati tuto hranici, neboť mezi pěšáky a jízdou panovalo zavilé nepřátelství. Kavaleristé ve válce zvetšeli a ztratili na svém bývalém lesku. Vzali jim koně, pro něž neměli dostatek píce, a jezdci musili konat službu v zákopech. Přesto však se nad pěchotu vypínali, jsouce pyšni na svoje červené kalhoty a krátké kožíšky. Tyto červené kalhoty budily v nich pocit odlišnosti, považovali se za něco lepšího.

Lesem hlaholily rozjařené mužské hlasy. Vojáci byli veselí a hovorní, nástroje, kterými se oháněli, vzbuzovaly v nich zasuté vzpomínky na civilní život, v němž se obírali užitečnou prací. Třímajíce sekeru, měli na chvilku pocit, že jsou opět svobodni. Jejich obličeje zrudly mrazem a horlivostí; povzbuzovali se navzájem bodrými nadávkami.

Jenom šestnáctá setnina pracovala tiše a unyle. Šestnáctá se nepodobala vojenskému oddílu, ale přísnému mnišskému řádu. Ani slovo nevyšlo z úst šestnáctých; jejich obličeje byly zasmušilé a oči bojácné. Vždyť pracovali pod dohledem šikovatele Wagenknechta, jenž byl nepřítelem veselosti a volného pohybu. A velitelem šestnácté byl nadporučík Král, mladý muž zaslepený uniformou, nadutý a ctižádostivý.

Nad lesem viselo krvavé slunce; třpytil se zmrzlý sníh a vážné ticho zavalilo ty bílé pláně, z nichž vyčníval zčernalý les. Občas dolehl sem zdušený výstřel vzdáleného děla.

Stranou od pracujícího mužstva stáli tři důstojníci, pokuřovali cigarety a rozmlouvali. Tlachali o všem možném a vypravovali si vojenské příhody a anekdoty. Poručík Žalman, velitel dvacáté setniny, vychloubal se svým sluhou. Jeho pucák prý dovede napodobit všechny zvířecí hlasy. Kvoká jako slepice, bučí jako vůl a řičí jako kůň. Úplně k nerozeznání, čestné slovo, pánové.

Nadporučík Růžička se nechtěl dát zahanbit. Jeho sluha Raboch je originál mezi sluhy; nikde takového nenajdeš. I křikl: „Raboch!“

„Raboch!“ ozvalo se mezi vojáky. „Raboch! Máš jít k panu oberleutnantovi^[41]!“

Z tlumu pracujících mužů se vynořil voják a pádil k důstojníkům. Postavil se před svého pána, srazil podpatky a zapištěl: „Rozkaz, pane nadporučíku?“

„Raboch,“ velel nadporučík Růžička, „zazpívej pánům!“ Sluha zasalutoval a spustil:

„A pan Páris podle nosu,
nosu, nosu, nosu,
že podoben je kosu,
že podoben je kosu…“

Důstojníci se rozchechtali.

„Ještě!“ zařičel nadporučík Růžička mezi přerývaným smíchem. A Raboch znovu zasalutoval, vypjal se a pokračoval:

„Pod nosem má kyňáry,
ňáry, ňáry, ňáry,
a v hlavě láry-fáry,
a v hlavě láry-fáry…“

„Už dost…,“ sípěl uslzený nadporučík Růžička, „přestaň, ty kujóne…“ Hodil mu cigaretu a zakřičel: „Tu máš a utíkej, kuliferdo…“

(...)

(......)