Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

V zatuchlém sklepení zavanulo ostrým vzduchem. Pootevřenými dveřmi nahlédla tvář desátníka Štědrého.

„Četař Náhlovský,“ zavolal desátník, „ablesung! Vzhůru!“

Desátník Štědrý přistoupil ke kamnům a zasmušile si ohříval zkřehlé ruce. Zachrastila slaměná lože. Rozespalí vojáci neochotně vstávali; vyburcováni z těžkého snění utahovali si opasky, vráželi do sebe, vrněli jako děti, které se chystají do školy za černého zimního jitra. Zdálo se jim, že před chvilkou usnuli a už je ženou do té nelítostné zimy. Podupávajíce tlačili se ke dveřím, při čemž kdákavě nadávali jako rozzlobené slepice. Četař stál u dveří a počítal své mužstvo.

„Čtrnáct!“ řekl nahlas. „Který z vás chybí?“

Domobranec s šedými kníry hlásil: „Trachta! Pernikář!“

V jeho hlase se ozývalo zlostné uspokojení.

Četař se otočil a z tmavého kouta vyvlekl za límec vojáka; poháněl ho pažbou a křičel: „Já ti dám, lumpe! Chceš, abych to kvůli tobě prohrál?“

„Já se nechtěl ulejt, četaři,“ sténal, „já si jen malounko zdříml a neslyšel jsem…“

„Tak vorwärts, vorwärts^[33]!“ hartusil četař, „nebo tě tou břízou^[34] přetáhnu, já tě naučím…“

„Ježíš,“ kvílel Trachta, „zase do té zimy, vždyť to je o život…“

„Musíme všichni, tak půjdeš taky,“ hučel zlostný domobranec.

„Co jsem ti udělal, Andrlíku, že jseš na mne takový?“ žaloval pernikář.

„A proto,“ zaskřípal šedivý domobranec, „protože když já, starý táta, musím do toho nečasu kriminálního, tak ty taky… Vy, mladíci, byste si hověli a staří by měli všechno za vás vylízat…“

Vystřídaní vojáci obklopili ohniště. Se zbožným vytržením zírali do plamenů a cítili, kterak s blahodárným teplem vniká do ztuhlých údů život. Zvadlá kůže na vyhublých tvářích se napjala a uši zčervenaly. Mnozí si svlékli boty a zasmušile prohlíželi své špinavé, oteklé nohy. Desátník Štědrý vylovil z ohniště žhavý uhlík a zapálil si cigaretu. Lačně vdechoval kouř; nakláněl se dopředu, neboť prázdná hlava ho tížila. Z počátku nemyslil na nic; teprve po chvíli počala se z vyprahlého mozku klubati vzpomínka na dnešní oběd. Znovu požíval horkou bobovou polévku. Byla hustá, znamenitá; plavaly v ní kousky slaniny a sušená zelenina. Kuchař mu přidal kousek hovězího tuku. Nechal si ho až nakonec. Vylovil třesoucí se lůj z misky a lačně jej shltl ve stoje, uprostřed štiplavého mrazu.

– Byla dobrá bobová polévka, – mumlal, – já rád bobovou polévku – jen kdyby jí bylo… té bobové polévky… aby byla horká, hustá. Ale chleba bylo dnes málo a já si nic neušetřil. Už týden jsem si neušetřil ani sousto…“

„Bureš!“ ozvalo se za stanovým závěsem.

„Hier!^[35]“ odpověděl mladistvý buclatý jednoroční dobrovolník s brýlemi.

„Pojď spát, Bureši. Já na tebe čekám.“

„Už jdu, pane fähnrich^[36].“

Brejlatý jednoroční dobrovolník zmizel za stanovým závěsem.

„Vy byste také měl jít spát, pane desátníku,“ oslovil Štědrého malinký pěšák. „Musíte si odpočinout. Já jak mám volnou chvilku, už hnípám. Já jsem na spaní kadet.“

Desátník se poslušně zdvihl. Maštalíř (...)

(......)