Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Přesně za dvě hodiny vstoupil Maštalíř do kaverny^[29] pro mužstvo. Strop veliké sklepní místnosti podpíraly mohutné kmeny; vanulo tu čerstvou hlínou, hrobní plísní a kyselou člověčinou. Nepokojné plameny svíček ozařovaly zasmušilé a mrazem zduřelé obličeje vojáků. Dřepěli na svých peleších z přeleželé slámy; chroupali suchar k černé kávě; jiní, hlavu podepřenou do dlaní, nehybně zírali na špičky bot. Někteří, oblečeni v pláště, utaženi opaskem, spali, využívajíce volné chvilky, než je zavolají do služby. Staří domobranci, plešiví a knírnatí, slinili nitě a spravovali si oděv. Svobodník Semecký psal dopis, pohybuje rty. Bednička mu sloužila za psací stůl. Kdykoli napsal řádku, zálibně odklonil hlavu a tužkou nakreslil ve vzduchu smyčku. Svým druhům naznačoval, že tam daleko ve světě zanechal mnoho zlomených ženských srdcí.

Malinký pěšák rozvázal tlumok a rozložil nákup. Nahlížeje do zápisníku, počal vyvolávat jména. Označení vojáci po řadě přistupovali, aby přijali zboží a odevzdali peníze. Mnozí reptali na drahotu; zdálo se jim, že jsou ošizeni. Maštalíř reptáky netrpělivě odbýval; káral je jako nerozumné děti. Nespokojencům a rýpalům hrozil, že jim už nebude sloužit. Ať si jdou k saniterákům a uvidí, jak budou spokojeni. Ještě rádi se k němu vrátí.

„Já se poctivě přičiňuju, abych vyhověl,“ hlásal, „ale poděkování nemám. Budete tak dlouho špačkovat, až vám tím praštím. Já to nemám zapotřebí. Ať se stará někdo jiný.“

Vydával zboží a nešetřil dobrými radami.

„Tu máš,“ pravil, odevzdávaje mladému vojákovi tabulku čokolády. Vojáček se chtivě zakousl do pamlsku, ale Maštalíř se na něho obořil: „Nesežer všechno najednou. Čokoláda není pro jídlo, ale pro chuť. Pak přijdeš, až nebudeš mít.“

Chlapec se zahanbil a uložil pochoutku do tlumoku.

Muži se tlačí ke kamínkům a nastavují rozhalené hrudi žáru, jímž dýchá rozpálený plech. Na plotně stojí hrnek a v něm bublá voda. Četař Náhlovský si vaří brambory. Občas píchne hrotem nože do hrnku, aby vyzkoušel, jsou-li již brambory měkké, a pak zase složí ruce do klínu a snivě zírá do ohně.

„Vaříš, četaři, vaříš brambory, brambory?“ oslovil ho lichotivě pěšák Trachta.

„Vařím, ale pro sebe,“ zabroukl četař. Pořád loudí ten Trachta, od všeho chce mít, jenom obejduje, ale na své je náramně opatrný a neužilý. Ten by nikomu nic nedal, kdyby se k němu na kolenou plížil.

„Já vím, že vaříš pro sebe,“ počíná opět Trachta úlisně, „pro koho jiného. Ale tento… jak si myslím… samotný brambor, to nic nevydá… do toho by byla dobrá gulášová konzerva…“

„Kdyby byla…,“ bručí četař.

„Já, hoši…,“ ozývá se toužebný hlas, „já nejraděj i hašé s hrachem…“

„Hašé s hrachem. Copak o to!“

„Ale guláš je také dobrý.“

„Nikdo se s tebou nehádá… a dej ty hnáty pryč, kopeš jako kůň.“

„Co se tak cpeš? Kamna jsou pro všechny, milostpane.“

„A když se ti řekne: přines dříví, tak máš řečí jako opice chcanek.“

„Až bude na mně řada, tak beze všeho. Ale pořád se na vás dřít, to zas nejsem váš slouha…“

(...)

(......)