Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

Toho jitra v den svatých Tří králů zavládl v podzemních doupatech zlostný ruch. Všechny tváře byly zasmušilé a podrážděné. Poddůstojníci prohlíželi pušky a hulákali. Vojáci se pletli jeden přes druhého a zuřivě spílali.

„Kéž byste všichni pochcípali!“ hučel četař Náhlovský.

„Kdo mně vyměnil moji bouchačku?“ zuřil svobodník Semecký.

„Máš si dát na své věci pozor, frajtře…,“ napomenul ho Maštalíř.

„Odpovídej, až se tě budu ptát, ty moulo…“

Bylo slyšeti jedovatou poznámku: „Frajtr – neštěstí armády.“

„Kdo to řekl?“ rozčílil se svobodník, „já ho, mně se zdá…“

V temnu podzemního sklepení se haštěřily hlasy.

„Kam to strkáš hnáty?“

„Nemotej se tu jako vrtohlavá ovce!“

„Dobytek jste, pánové, nic jiného než dobytek!“

„Jdi si na hotel, když jseš tak fajnovej…“

Konečně služba vyhledala vojáky v podzemí. Strkajíce do sebe, rozestavili se v zákopu, mhourajíce víčky před ostrým denním světlem. Přikvačil šikovatel Wagenknecht a s mnohým řvaním srovnal vojáky do rovné řady, přičemž rozdělil několik pohlavků. Také šikovatel byl rozezlen a jizva na jeho tváři naběhla krví.

Na pravém křídle stál voják Habětín. Tentokráte měl všechny knoflíky svého pláště zapjaty a jeho zbroj se blyštěla. Zpod šikmo nasazené čapky drala se rusá kadeř a jeho obličej vyjadřoval ráznost starého válečníka.

Wagenknecht sčítal mužstvo, a když došel k poslednímu páru, tu vycenil zuby a zazuřil. Na levém křídle stál voják Herzán a slabomyslný Hynek, bědné postavy, zkroucené jako babky pod plachetkou, špinaví a pokrytí blátem. Šikovatel je oba pohnal k raportu. Budou uvázáni, ti odrbanci, kteří dělají pluku hanbu.

Řady zachvátila těžkomyslnost a tupá zlost, jak tomu bylo vždycky, když byla nařízena polní bohoslužba. I slabomyslný Hynek, jehož služby boží rozněcovaly k nadšení, cítil nevolnost. Neboť polní mše se v ničem nepodobala chrámovým bohoslužbám, kdy hřmění varhan otvíralo nebesa. Latinská slova polního kuráta se ploužila při zemi; nebe mlčelo k těmto kvapným obřadům, které nepovznášely mysl a podobaly se execírce. Jedině Habětín byl spokojen. Polní mše v něm budila vzpomínky na bohoslužby v trestnicích. Do mysli mu vstoupil obraz, jak seděl s ostatními šedě oděnými druhy ve vězeňské kapli. Jaká to byla příležitost k šuškání, zakázanému obchodování a psaní motáků! Při těchto vzpomínkách se jeho tvář rozjasnila; i pohladil si vztyčený knírek a pohodil hlavou.

Potom přišel nadporučík Král, vyholený a rozšiřuje zápach kolínské vody. Jeho obličej byl nadutý a oči se dívaly zle, podezíravě. Zastavil se na levém křídle a ze zpěněných úst se draly divoké nadávky.

„Nein! Nein!“ vřískal. „Unmöglich! Das ist… wirklich… eine… Frechheit, Feldwebel! O, die Schweine…!“^[48]

„Šikovateli,“ děl Wagenknechtovi, „ti dva nemohou s námi. Vyloučeno! Vedu na mši vojáky, a ne svině.“

Šikovatel popadl ony dva nevzhledné vojáky za prsa a vystrčil je z řady. Hlasitě jim spílal; nejsou hodni toho, aby se účastnili bohoslužby; hrozil jim ukrutnými tresty; a (...)

(......)