Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

I bylo jitro, i byl večer, den kolikátý? Nikdo nepočítal ty dny, slepené v jednom chuchvalci. V podzemním městě nebylo žádného rozdělení času, neboť den byl podoben noci a všední den měl stejnou tvář jako svátek.

Po večeři rozdal službu vedoucí šikovatel Knopp poštu. Vyvolával jména a poděloval vojáky růžovými lístky polní pošty, psaníčky a balíčky. Ten, jehož zavolal, se zaradoval. Ostatní, když marně čekali na své jméno, zklamaně usedali na slámu.

Voják Trachta dostal dopis, i roztrhl obálku a počal dychtivě čísti. Domobranec Andrlík nedostal nic. I přisedl k Trachtovi a hleděl mu přes rameno.

„Copak ti píší, pernikáři?“ ptal se dychtivě.

„Nenadávej…,“ odpovídal Trachta roztržitě, pohybuje rty. „Píše mi moje, že chlapci teče z ucha. Prokřičel bolestí celou noc. Máme nadělení.“

„Tak ať mu dává teplé obklady,“ radil starý domobranec, „teplé dělá dobře. A co ještě píše?“

„Píše, že ondyno byl u nás smutný trh. Jedna selka měla pár krůt, čítala si za větší 36 korun a za menší chtěla 26 korun. Za kozlíka osmnáct kilo těžkého brala osmdesát korun. Jinak tam nic nebylo.“

„Cs-cs!“ divil se šedý domobranec. „To je drahota, když to tak vezmeme!“

„A pro vojsko přivezli čtyři sudy slanečků. Mají je k obědu i k večeři a praženku navrch. Dobré chutnání!“

„V čase míru…,“ ozval se snivě slabomyslný Hynek, „v čase míru bylo všeho hojnost. Chleba, omastku… Bylo maso, byly ryby. U nás je rybník a v něm jsou kapři i štiky i úhoři… Úhoř, hoši… úhoř vypadá jako had… a taky se svlékne z kůže jako had. Ryby jsou dobré žrádlo…“ Zamyslil se: „Vedou válku a sami nemají co žrát. Kdyby toho radši nechali. Mají říct: Hoši, jsme žebrota, jděte domů, nemá to cenu, abyste tu byli. To by měli udělat.“

Voják Trachta se rozřehtal, ale četař Náhlovský se naň obořil: „Máš se čemu smát, moulo! On má náhodou pravdu.“

„Nácek má víc rozumu než všichni pernikáři dohromady,“ usoudil domobranec.

Trachta se rozezlil.

„A zase nadáváš! Jdi si pryč a nech mne. S tebou už slovíčko neztratím…“

Desátník Jaroslav Štědrý obdržel bedničku, a když ji otevřel, tu našel v dřevité bavlně zabalenou láhev rumu, balíček čaje a bábovku. Navrchu ležel promaštěný dopis. Rozevřel papír a poznal úhledné, pedantické tahy svého otce.

Obchodník Gustav Štědrý psal: – Milý synu, posílám Ti pěkné pozdravení a přál bych si věděti, jak se vynacházíš. U nás je všechno při starém, ale zdraví mně neslouží jako dříve. Srdce mne trápí a mám málo dechu. Škoda, že tu není pan doktor Jansa, ten by mi jistě pomohl. Ale pana doktora vzali na vojnu. On by mně stejně nepomohl, protože doktoři ničemu nerozumějí, ale škoda je ho, protože je to hodný člověk. Když mne potkal, vždycky zdravil napřed, já nevím, jak k té cti přijdu… –

Voják Trachta se přiblížil k čtoucímu a jakoby náhodou nahlédl do otevřené bedničky. Zamlaskal a polkl slinu.

„A, bábovka…,“ udělal si zálibně, „třená bábovka. Inu, věřím…“

Obrátil se k vojákům a počal vykládat: „Třená bábovka se připravuje takto: (...)

(......)